FILOSOFIE ROVNOVÁHY

   

FILOSOFIE LÁSKY ANEB ŘÁD VÍTĚZNÉ ARMÁDY:

"Všichni živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi, 

proto je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti." 

 

Vše ostatní jsou více názory(spekulace).

 

(tj. maximálního souladu dobrých a zlých, resp. dobra a zla)

 

JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Vlastním nákladem, Hustopeče, Česká republika, copyleft 2009-2014.

Na podporu politické Strany za práva všech živých tvorů www.spvzt.cz

Tato kniha je licencována za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs , licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0.

 e-mail: ak-gruza@seznam.cz ,

 

viz též: www.filosofierovnovahy.sweb.cz , www.e-polis.cz , http://youtu.be/YhOv47fQlRU , http://youtu.be/ibV-Fwh4sUc ,  www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3

 

http://www.centipedia.com/images/en/8/88/AdamAndEve_fx.png

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH:

 

SCÉNÁŘ FILMU

 

Filosofie rovnováhy a porážková daň. Je evoluce přírody milosrdná? ... 7

 

I. kniha

 

Úvod … 21

 

1. Díl Vědecká teorie ráje na Zemi

Stanovy obč.  sdr. Společnosti přátel (pro zájemce stát se zakládajícím členem e-mail: filosofierovnovahy@seznam.cz ) … 23

I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd … 24

II.) Jak vychovat z masožravce býložravce a jak zhubnout … 28

III.) Podstata evoluce živých tvorů, resp. dějin lidstva … 28

IV.) Teorie rozpínání Vesmíru a přitažlivosti … 30

V.) Teorie paradoxu cestování časem … 31

VI.) Vznik Vesmíru … 33

VII.) Fyzikální teorie relativistické energie … 36

VIII.) Čas, hmotnost a prostor … 42

IX.) Aritmetika a geometrie nekonečna … 43

X.) Souvislost zákona zachování hybnosti a energie … 44

 

2. Díl Rozhovory o Filosofii rovnováhy

Nejdůležitější myšlenky … 46

a) Universální etika … 46
b) Mohlo vzniknout něco z ničeho … 64
c) Důkaz reálného hmotného světa … 64
d) Smysl bytí (života) … 66
e) Proč se člověku nechce zemřít … 67
f) Přišel jsem na to v čem je iluze křesťanů … 68
g) Jak vidím vinu, trest a odpuštění pro zločince … 72
h) Myslíte, že jde dokázat existence Boha … 77
i) Lze učinit všechny lidi šťastnými … 86
j) Jde objektivně vyjádřit cenu určité věci … 87
k) Má filosofie a metafyzika pojmového jazyka … 89
l) Směřuje lidstvo ke spáse nebo ke zkáze … 92

m) Marxismus … 97

n) Kolektivní spravedlnost je více než individuální … 98
o) Živé a neživé … 101
p) V ideální společnosti nebude soukromý majetek … 101
q) Je způsob, jakým se snažíme pochopit svět, správný … 110
r) Jsou zde mimozemšťané … 113
s) Nelze jíst nic, co se musí kvůli tomu zabít … 113
t) Otázka sexu … 116
u) Automat jako člověk nebo jako Bůh … 123
v) Můj Bůh je soulad všech a všeho … 123
w) Má politická ekonomie … 124
x) Svět světla … 126

y) Proč Bůh dopustí zlo ve světě … 127

z) Existuje a lze podle Vás dokázat nekonečno … 132

ž) Židovství a islám … 133

 

3. Díl Filosofie rovnováhy

1. Úvod-Ráj v našem světě a Předmluva … 140
2. Filosofie rovnováhy … 145
2.1. Úvod … 145
2.2. O Bohu (metafyzika) … 146
Úvod … 146

Bůh … 148
Posmrtný život … 150
Boží láska … 152
2.3. O základech bytí (ontologie) … 153
Úvod … 153
O základech Bytí … 155

Život … 156

Smrt … 158

Muž a žena … 159
Narození … 160
Vzor a myšlenka … 162
2.4. O poznání (gnoseologie) … 162
Úvod … 162
Svět jako myšlenka nebo hmota … 165
2.5. O správném myšlení (logika) … 165
Úvod … 165
Filosofie jazyka … 166
2.6. Jak žít (etika) … 168
Úvod … 168
Etika … 171
Dobro … 173
Zlo … 174

Smíření dobra a zla … 175
Dobré a zlé skutky … 176
Láska … 177
Sexuální pud a jiné důvody lásky … 178
Eutanazie … 179
Důvěra v lidi … 180

Nejedení masa … 181
2.7. O státu a právu … 182
I. Obecná část … 182 

a) Právo, resp. smlouva (dohoda) a donucení … 182

b) Soukromé a veřejné právo, resp. smlouva … 184

c) Mezinárodní právo, resp. smlouva … 187

d) Soudcovské právo, resp. smlouva … 189

e) Protiprávní, resp. protismluvní jednání … 191

f) Budoucnost práva, resp. smlouvy … 193

g) Přirozené a spravedlivé právo, resp. smlouva … 195

II. Zvláštní část … 198

a) Filosofie ekonomického práva … 198

b) Filosofie manželského práva … 200

c) Vina, zločin a trest … 203

d) Filosofie práv živých organismů … 205

e) Použití zahraničního práva v mezinár. právu soukromém … 207

f) Spravedlivá válka (bellum iustum) … 211

III. Filosofická část … 213

a) Ideální náboženství a právo … 213

b) O nápravě tří smrtelných hříchů dem. západní civilizace … 215

c) Ideální stát z hlediska Filosofie rovnováhy … 217

d) Přirozené právo z hlediska Filosofie rovnováhy … 218
2.8. O krásnu (estetika) … 218
Úvod … 218
Umění … 220
Hudba … 221
Bůh a hudba … 222
3. Filosofie psychologie … 224
Úvod … 224
Základy filosofie psychologie … 224
Psychologie trestu … 226
Filosofie psychologie … 228
Duše … 229
Vědomí a vůle … 230
Rozum a cit … 231
Cit a instinkt … 233
Sebevražda … 234
Spánek … 235
4. Filosofie náboženství … 236
Křesťanství a popis případného spasitele … 236
5. Filosofie dějin … 237
Úvod … 237
Dějiny a dějiny lidstva … 237
Evoluce … 239
6. Filosofie šachu a dámy … 240
7. Filosofie ekonomie … 242
Ekonomie z hlediska Filosofie rovnováhy … 242

O spravedlivém rozdělení bohatství společnosti … 245

Příčiny ekonomických cyklů, válek a jejich řešení … 248
8. Filosofie závěru nebo-li závěr … 250

 

Summary: The Scientific Theory of the Paradise on the Earth … 251

 

Dodatky-Racionální mystika (Odmítnou katolíci mou Filosofii rovnováhy … 258, Duševní nemoci … 259, Filosofie rovnováhy proti zániku-entropii Vesmíru … 260, Psychologický pohled na mou Filosofii rovnováhy … 261, Otázka krásna (estetika) … 263, Subjektivní idealismus z exaktního pohledu Filosofie rovnováhy … 264, Proč nemít popř., kdy mít děti … 266, Výpočty s nulami a nekonečny … 268, Filosofie rovnováhy z pohledu mozkových hemisfér … 270, Koho z politiků volit … 271, Spása světa jako výlučná apoptóza … 272, Mé frutariánství dle Filosofie rovnováhy … 274, Závěr … 275) … 258

 

Zákon o porážkové(masné) dani (Petice za přijetí návrhu zákona o porážkové dani … 277, Odkazy k textu … 282, Důvodová zpráva k návrhu zákona o porážkové dani … 283,  Rozhovor Masná daň-utopie nebo řešení? … 284, Rozhovor II. Masná daň-utopie nebo řešení? … 285, Rozhovor: Masná daň-změna názvu na porážkovou … 286, Vegetarian.cz představuje … 287)

 

II. kniha

Použití Filosofie rovnováhy v hmotném světě

 

1. díl Obhajoba Ďábla jako smrti a zla … 289

 

Filosofie dravců, Nietzscheho, Satana  a spásy z hlediska subjektivního idealismu … 290

Řešení vztahu filosofie mozek jako spása …296

Proč chce Ďábel do ráje a zda-li bude pokračovat rozpínání Vesmíru? … 296

Porážková daň a milosrdný řezník jako spása … 297

Exaktní popis uspání hypnózou z hlediska Filosofie rovnováhy … 298

 

2. díl Chování dle Filosofie rovnováhy … 299

 

a) ve vztahu k chovu psa a slepic a biblickému ráji … 299

b) ve vztahu k molům … 326

c) ve vztahu k rostlinným plodům a rostlinným semínkům … 329

d) ve vztahu k rybám … 330

e) ve vztahu k rostlinám … 331

f) ve vztahu k Ježíši Nazaretskému a římskému katolicismu… 333

g) ve vztahu k chlebu  … 339

h) ve vztahu k mikroorganismům … 341

i) ve vztahu k vlasům a vousům … 343

j) ve vztahu k ohni a bohatství … 344

k) ve vztahu k fyzické námaze a armádě … 345

l) ve vztahu k nemocem, medicíně a pokusům na zvířatech … 347

m) ve vztahu k partnerce a potomstvu … 360

n) ve vztahu k Ďáblu jako zlu a smrti … 377

o) ve vztahu k eutanazii … 380

p) ve vztahu k frutariánství … 380

q) ve vztahu k charitě … 384

r) ve vztahu k mravencům … 384

s) ve vztahu k demokracii a diktatuře … 385

t) ve vztahu k civilizační změkčilosti … 387

u) ve vztahu k odpůrcům … 388

v) ve vztahu k hmyzu v autě …392

w) ve vztahu ke škůdcům … 393

x) ve vztahu k zemědělským velkochovům … 393

y) zákon příčiny brzké smrti a velké bolesti a evolučního úspěchu v dějinách … 394

z) ve vztahu k mléku a klihu … 396

 

3. díl Přírodovědný důkaz úspěchu milosrdných  … 401

 

a)  Osnova pokusu … 401

b) Pěstování kvasinek … 409

c) Přerušení, změna a prosba o pomoc ohledně pokusu … 415

 

 

Dodatky: Filosofie rovnováhy aneb ŘÁD VÍTĚZNÉ ARMÁDY jako biblický ráj ve světě pro všechny živé tvory našimi vlastními silami jako komentář Bible, Genesis, kapitola 1-4 … 419


(všechny citáty z Bible v této knize zásadně v češtině BIBLE PÍSMO SVATÉ STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA |včetně deuterokanonických knih|, Český ekumenický překlad, ČESKÁ BIBLICKÁ SPOLEČNOST, 1995, viz www.biblenet.cz  )

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SCÉNAŘ FILMU

 

Při výrobě tohoto filmu nebyla použita kosmetika vyrobená z poražených zvířat či testovaná na zvířatech.

 

Filosofie rovnováhy a porážková daň. Je evoluce přírody milosrdná?

 

(viz http://youtu.be/YhOv47fQlRU , http://youtu.be/ibV-Fwh4sUc )

 

(G-JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.)     Dobrý den Vážení diváci, jmenuji se Dalibor Grůza, narodil jsem se v Hustopečích u Brna v České republice v roce 1973. Absolvoval jsem matematické gymnázium v Brně a právnickou fakultu Karlovy University v Praze, kde jsem také absolvoval postgraduální doktorandské studium. Od roku 2002 vedu advokátní praxi v Hustopečích u Brna. I ve volných chvílích se věnuji právu a zajímám se o filosofii. S vegetariánstvím jsem začínal několikrát, od roku 2004 jsem ovo-lakto vegetariánem vyjma mého jedení zvířat, která nebyla úmyslně zabita žádným člověkem, blízké je mi frutariánství. Mám za přítele a svěřeného psa, který se jmenuje Good čili Dobrý, kterého se snažím krmit podle zásady způsobení co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů. Dále mám útulek pro brojlery, ve kterém v současnosti chovám cca 42 brojlerů. Bližší informaci k tomuto mému chovu psa a brojlerů naleznete v mé Filosofii rovnováhy. V mém životním díle navazuji mimo jiné na dílo prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, proto mně potěšila možnost koupě domu v Hustopečích, ve kterém v letech 1861-1863 Masaryk jako student bydlel.  Roku 2009 jsem vydal knihu Filosofie rovnováhy, s jejímiž základními myšlenkami Vás chci seznámit v tomto filmu.

 

 

“politika má být rozumná a mravná”... “Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.”

 

Tomáš Garrigue Masaryk, první československý president

ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem, str. 386.

 

 (Ž-žena hlasatelka)  Filosofie rovnováhy upravuje Darwinovu teorii evoluce přírody tak, jak je vykládána současnou exaktní přírodovědou. Kromě toho se zabývá úlohou milosrdnosti z hlediska evoluce přírody.

 

(M-muž hlasatel)  Nejdříve je třeba zmínit stanovisko současné přírodovědy k evoluci přírody slovy evolučního biologa a katolického kněze Marka Orko Váchy, který je mimo jiné přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

 

(Ž) Podle Marka Orko Váchy lze Darwinovu teorii,  která vlastně představuje v dějinách exaktní vědy nejúspěšnější teorii evoluce přírody, popsat následovně.   

 

(M) Je velký rozdíl mezi evolucí přírody a Darwinismem“, říká mimo jiné Vácha, a pokračuje: „Darwinismus je jeden z pokusů interpretovat evoluci přírody“. Evoluce je zřejmý fakt, tedy jev, který v přírodě pozorujeme. Jinou interpretaci evoluce nabízí např. teorie ortogeneze, neutrální teorie evoluce či lamarkismus. Spor o existenci evoluce, tj. že druhy se v přírodě v průběhu času mění, se dnes považuje v exaktní přírodovědě  již za vyřešený,  a toto řešení za jisté.

 

(Ž) Marek Vácha dále říká, že podle Darwina se všichni sourozenci od sebe liší. Ze sourozenců v přírodě málokterý přežije, rodičovský pár má totiž větší kapacitu pro rozmnožování, než jsou schopni přežít. Např. dub produkuje stovky žaludů, ryba mník milion jiker na kilogram živé váhy, sýkorky mají 8-10 mláďat ročně.

 

(M) Přesto nemáme pocit, že by v přírodě narůstal počet dubů, ryb či sýkorek. Je tomu tak, protože zdroje přírody jsou omezené. Reprodukční úspěch není úplně náhodný, ale závisí na rozdílech mezi sourozenci. Např. králík, který má ostřejší zrak, včas uvidí nepřítele, králík, který má silné nohy, včas uteče před liškou nebo se schová před jestřábem. Může mít hustší srst, tedy přežije zimu nebo může mít lepší imunitní systém a bude tak lépe vzdorovat nemocem. Přežijí tedy ti nejschopnější. Darwinovi pomohl tzv. umělý výběr, tedy umělé šlechtění např. psů, rostlin apod. člověkem v jeho dějinách, kdy člověk dělá zřejmě totéž co příroda.

 

(Ž) Vácha také říká, že šlechtitel vybírá z vrhu psích mláďat ty, která se mu líbí nejvíc, nechává je zkřížit mezi sebou, tak dál, dál a dál,  a najednou tu máme z původního vlka vyšlechtěného jezevčíka na jedné straně,  nebo např. vyšlechtěného bernardýna na straně druhé.

 

(M) Darwin si uvědomil, že v přírodě sice není ten moudrý šlechtitel, ale příroda sama.   Že je v ní zima, jsou v ní predátoři,  jsou v ní bakterie způsobující nemoci apod.  Zřejmě funguje jako jakýsi šlechtitel.  Příroda tedy sama o sobě může zřejmě vyšlechtit nové druhy organismů, - třeba i člověka. Tyto úvahy představují Darwinovu teorii.

 

(Ž) Marek Orko Vácha poté nakonec dochází k závěru, že na této Darwinově teorii není nic, co by dokazovalo existenci Boha, ale také nic, co by dokazovalo JEHO neexistenci.

 

(G) Nyní k evoluční teorii přírody dle mé Filosofie rovnováhy. Já sám spíše věřím v Boha, než v něho nevěřím, proto se snažím dokázat, že evoluce není ve skutečnosti nemilosrdná, nýbrž že je ve skutečnosti milosrdná. Evoluční teorie „Filosofie rovnováhy“ neodsuzuje celou Darwinovu teorii přirozeného výběru evoluční úspěšnosti nejsilnějších živých jedinců, „Filosofie rovnováhy“ ji pouze doplňuje.

 

(Ž) Darwinovu evoluční teorii doplňuje „Filosofie rovnováhy“ tvrzením, že schopnosti, resp. evoluční úspěšnost živého jedince jsou z větší části založeny na jeho milosrdnosti, zde definované jako působení co možná nejméně smrti a bolesti tímto živým jedincem a jeho předky.   

 

(M) Tedy jako rozdíl vzniklý odečtením množství smrti a bolesti živých tvorů,  způsobené živým jedincem a jeho předky,  od množství jimi zachráněných životů a zbavení bolesti jakýchkoliv živých tvorů.  Tedy např. lidí.  Ale stejně tak i zvířat, hmyzu, rostlin, hub, živých buněk, bakterií virů apod.   

 

(Ž) Jednodušeji lze říci, že z hlediska takto definované milosrdnosti není rozhodující jenom množství tohoto zla způsobené živým jedincem a jeho předky, ale rozhodující je rozdíl mezi jimi způsobeným tímto dobrem a jimi způsobeným tímto zlem.    Toto by mělo být důsledkem hypotézy „Filosofie rovnováhy“ o schopnosti všech mikroorganismů rozeznat v jiných mikroorganismech přítele či nepřítele.

 

(M) Podle „Filosofie rovnováhy“ jsou živé mikroorganismy, zejména živé buňky schopny rozeznat a zapamatovat si, zda je chráníme, zejména krmíme,  nebo zda je zabíjíme.

 

(Ž) Tedy i tyto živé mikroorganismy jsou schopny podle „Filosofie rovnováhy“ základní myšlenkové - duševní úvahy rozlišovat a zapamatovat  si přítele a nepřítele. Dalo by se říci, že mají duši v náboženském slova smyslu.

 

(M) K nepřátelskému živému mikroorganismu se pak nejen tyto živé mikroorganismy, ale i jejich blízké či příbuzné živé mikroorganismy chovají nepřátelsky,  resp. jej požírají,  což se v našem makrosvětě zřejmě projeví jako spor, hádka, nemoc, bolest, válka, zranění, neštěstí, neúspěch, smrt apod.

 

(Ž) K přátelskému živému mikroorganismu se potom podle „Filosofie rovnováhy“ tyto živé mikroorganismy chovají rovněž přátelsky, resp. jej nepožírají.  A požírají ty živé mikroorganismy, které by jej chtěli sežrat. Přátelské chování mikroorganismů se v makrosvětě projeví buď jako klidný a dlouhý život můj a mých potomků,   nebo jako řada přátel a spolubojovníků, kteří jsou za nás ochotni se obětovat a bojovat.

 

(M) Milosrdnost stravy byla zřejmě hlavní příčinou evolučního skoku ze společného předka člověka a primátů k předchůdcům člověka jako australopithecus, tzn. jižní opice, jejichž strava se zřejmě skládala zásadně pouze z rostlinných plodů a semen, a homo habilis, člověk zručný, kteří byli zásadně býložravci a mrchožrouty, jedli zřejmě také hmyz. Přechod k porážené, resp. lovené zvířecí potravě byl zřejmě hlavní příčinou zpomalení evoluce u člověka dělného, homo ergaster, u nějž se evoluce na dlouho zastavila.*

 

(Ž) Přechod na nemilosrdnou potravu u předchůdce dnešního člověka homo ergaster* tak mělo zřejmě nedozírné neblahé následky pro budoucnost člověka v podobě válek, nemocí apod. a zejména pak způsobilo nedozírné utrpení nejen zvířat.

 

(M) Druhým příkladem přátelského chování mikroorganismů může být evoluční úspěch Stalina, který nechal zabít mnoho dospělých mužů svých skutečných i domnělých nepřátel. Ale nezabíjel,  na rozdíl od Hitlera, organizovaně masově ženy a děti. Od toho Hitlera, který zhruba od roku 1941 masově zabíjel zejména židovské a romské ženy a děti,  což je nejhorší možné zlo v našem světě,  protože zde jde o působení největší možné smrti a bolesti.

 

(Ž) Třetím příkladem přátelského chování mikroorganismů může být sám Hitler a jeho evoluční, resp. válečný úspěch do roku 1941, neboť v nacistickém Německu byla učiněna řada pozitivních kroků v oblasti ochrany zvířat. Byly zde radikálně omezeny pokusy na zvířatech.

 

(M) 24. listopadu 1933 to byl zákon o ochraně zvířat: Tierschutzgesetz.**

 

(Ž) Krátce předtím, než byl představen Tierschutzgesetz, byla nejdříve zakázána vivisekce jako taková, později byla omezena. -  Výzkumy na zvířatech byly totiž viděny jako součást tak zvané "židovské vědy“.**

 

(M) 3. července 1934 to byl zákon o zákazu lovu: Reichsjagdgesetz.**

 

(Ž) 1. července 1935 komplexní zákon na ochranu životního prostředí: Naturschutzgesetz.**

 

(M) 13. listopadu 1937 zákon upravující přepravu zvířat autem…. **

 

(Ž) …a dne 8. září 1938 podobný zákon,  vztahující se na zacházení se zvířaty při přepravě vlaky.**

 

(M) Příkladem opačného,  čili převažujícího nepřátelského chování mikroorganismů může být evoluční neúspěšnost Hitlera po roce 1941, kdy v nacistickém Německu docházelo k masovému organizovanému vraždění židů a Romů,  včetně židovských a romských žen a dokonce i dětí. Pokusy na zvířatech byly nahrazovány pokusy na židech, Romech, včetně jejich dětí. Stejným účelům pak sloužili i  váleční zajatci. Všechny tyto  vraždy nesporně převážily evoluční prospěch z ochrany zvířat v nacistickém Německu a víceméně zřejmě i na Německem okupovaném území.

 

(Ž) Přírodovědné prokázání schopnosti živých mikroorganismů rozeznat a zapamatovat si přítele a nepřítele by nebylo vyvrácením náboženství, ať již židovského,  křesťanského nebo jiných.  Ale ukázalo by nám,  proč se vyplatí být dobrý (tj. působit co možná nejméně smrti a bolesti).  A jak příroda, příp. Bůh prostřednictvím této přírody trestá zlo (tj. zbytečnou, smrt a bolest) a odměňuje dobro.  Tedy nepůsobení a zabraňování zbytečné smrti a bolesti živým jedincem.  Ve prospěch existence Boha by pak svědčila úvaha, že někdo zřejmě musel stvořit přírodu jako spravedlivou soustavu, která zřejmě samočinně trestá výše uvedené zlo, a současně také automaticky  odměňuje výše uvedené dobro.

 

(M) Zároveň by přírodovědný důkaz schopnosti živých mikroorganismů rozeznat a zapamatovat si přítele a nepřítele zakotvilo podle „Filosofie rovnováhy“ etiku jako prospěšnost konání výše uvedeného dobra a nekonání výše uvedeného zla v zákonitostech a silách přírody,  které  předurčují odměnu takového dobrého a trest takového zlého jedince. Nebylo by potřeba upevňovat etiku v Bohu, osobním přesvědčení, víře a podobně, ale bylo by ji možno  pevně zakotvit v přírodně-zákonitém osobním prospěchu v životě jedince.

 

(G) Na základě mé hypotézy o milosrdnosti evoluce přírody jsem předložil návrh zákona o porážkové dani.

 

(M) Cílem zákona o porážkové dani je zdanit,  a tím pádem omezit zbytečné porážky zvířat,  potažmo utrpení zvířat z této porážky. Problém je v tom, že jsou tato zvířata porážena zásadně v útlém věku poté, co zažila ve svém krátkém životě pouze výkrm za účelem této porážky,  často za velmi nemilosrdných podmínek. Zákon o porážkové dani počítá s vyloučením této porážkové daně, mimo jiné - ze sociálních a zdravotních důvodů.

 

(Ž) Podrobnosti upravuje tento návrh zákona, včetně pravidel o použití vybraných prostředků z této daně na podporu zemědělců,  spojenou s přechodem na jiný - milosrdnější způsob zemědělské velkovýroby.

 

(M) A dále pak zákon počítá s použitím těchto finančních prostředků na sociální veřejně prospěšné účely, aby jednoduše peníze za smrt byly použity pro záchranu života.

 

(Ž) V případě tohoto zákona o porážkové dani existují,  z hlediska dříve uvedené evoluční hypotézy o přátelství a nepřátelství mikroorganismů,  dvě největší rizika:  Za prvé je to riziko příliš vysoké sazby porážkové daně a s tím spojené riziko nuceného snížení množství chovaných hospodářských zvířat. Za druhé je to riziko příliš nízké sazby porážkové daně dostatečně nepodněcující a nezohledňující postupný přechod všech živých tvorů na stále milosrdnější způsob stravy a tím pádem i jejich života, jak to předpokládá tato hypotéza o milosrdnosti evoluce přírody.

 

(M) Řešením těchto rizik je rovněž to, že předmětem zdanění předloženého zákona o porážkové dani nebudou zvířata, která nebyla zabita žádným člověkem úmyslně, a tedy umřou zásadně na stáří. Takováto mrtvá zvířata by mohla být pod zdravotním dohledem a při dodržování platných zákonů proti týrání zvířat ve velkém produkována zemědělskou velkovýrobou. Tedy jako potrava pro člověkem chovaná masožravá zvířata, příp. i pro lidi, kteří případně nevydrží bez masa, a rozhodnou se z etických nebo finančních důvodů pro takovou stravu. Tímto zákonem dojde k vyvážení zájmů masožravců a býložravců, aniž bychom nutili masožravce k úplnému přechodu na vegetariánskou stravu, což by většina masožravců zřejmě nemohla ve zdraví přežít.

 

(Ž) V případě zákona o porážkové dani se podle „Filosofie rovnováhy“ jedná o zákon, který, kdyby platil, tak by byl schopen sám o sobě změnit zásadně naši společnost k lepšímu. Tudíž by nebylo potřeba spoléhat na nějakého nadaného politika-spasitele, který by nás zachránil a provedl nás stávající krizí zadlužené západní demokratické civilizace. Obdobný zákon platil i za první Československé republiky. Proto naděje - podle „Filosofie rovnováhy“ - na záchranu před ekonomickou krizí by neměly směřovat na konkrétní politiky, ale pouze v přijetí tohoto zákona.

 

(M) Hlavní politickou překážkou každého pokusu o zdokonalení západní demokracie je podle Filosofie rovnováhy nedokonalá morálka lidí.  Je běžnou praxí. že se totiž různí prospěcháři připojí k milosrdnému člověku, který se chce prosadit v politice, a pak ho dříve nebo později zcela zdiskreditují.  Předložený návrh zákona o porážkové dani vychází z dříve uvedené hypotézy milosrdnosti evoluce, tedy z toho, že je zde předpoklad, aby na základě tohoto zákona došlo v důsledku dříve zmíněného přátelství tímto zákonem zachráněných mikroorganismů, ke změně morálky těchto prospěchářů dříve, než se jim podaří myšlenku porážkové daně zcela zdiskreditovat.

 

(Ž) V současnosti jsme už měli možnost  uvědomit si, že západní demokracie v dnešní podobě představuje slepou uličku, protože mnoho chudých v ní hlasuje pro politiky, kteří jim zajistí možnost zneužít vysoké sociální dávky, aniž by pro jejich získání museli vyvinout patřičné pracovní úsilí. 

 

(M) A velmi mnoho bohatých v ní hlasuje pro politiky, kteří zakrývají jejich krádeže majetku, ať již v podobě korupce, neplacení daní či rovnou tunelování státních či soukromých peněz.

 

(Ž) V neposlední řadě bude zřejmě čím dál častěji docházet k společenským nepokojům, a to buď z iniciativy těchto bohatých lidí,  nebo ze strany poctivých chudých, kteří doplatí na omezení sociálních dávek z důvodu jejich zneužívání výše uvedenými podvodníky. 

 

(M) Toto nemorální chování může fungovat jen po dobu, pokud je to demokratický stát schopen ufinancovat. Největší ekonomiky světa, tedy skupina G7 doplněná Ruskem, Brazílií, Indií a Čínou, musí v letošním roce splatit astronomické dluhy ve výši 7,6 biliónu dolarů, tedy 152 biliónů korun,  jak uvedla agentura Bloomberg.  Státy toto rozkrádání majetku financují především z půjček od cizích států,  např. prostřednictvím Číny, která má údajně nejvyšší devizové rezervy v eurech a dolarech.

 

(Ž) Nebo projídáním majetku uloženého jeho občany v tuzemských bankách. Na příklad: bankovní investice z majetku uloženého občany v bankách podle práva Evropské Unie může představovat nákup státních dluhopisů členských států údajně až do výše 75% tohoto majetku.

 

(M) Problémem dle „Filosofie rovnováhy“ nejsou ani tak špatné zákony, které dovolují výše uvedené nemorální chování. Nelze věřit, že něco za stávající situace změní údajně přísnější plánovaný dohled nad rozpočtem států EU, nebo že se za stávající situace podaří snížit zadlužování České republiky a států EU jakoukoliv demokratickou politickou stranou. 

 

(Ž) Každý zákon je totiž jen cár papíru, který musí být především podepřen morálkou lidí,  ochotných jej dodržovat. Máme sice v České republice platné poměrně přísné zákony proti korupci, tunelování, neplacení daní či zneužívání sociálních dávek, ale nemáme morálku lidí, kteří by je dodržovali.

 

(M) Předpokládaná budoucí řešení tohoto nemorálního chování vidí „Filosofie rovnováhy“  teoreticky dvě. Za prvé je to diktatura či totalita, která rozdělí obyvatele na ty bezprávné, kteří budou pouze platit dluhy, aniž by měli jakákoliv práva,  a na ty, kteří budou mít práva a nebudou muset platit dluhy. Tady jde o známý Marxův třídní boj:  buď tuto válku vyhrají chudí a zotročí bohaté, což jsou dobře známé nevydařené pokusy o zavedení komunismu.

 

(Ž) Nebo za druhé, což je dnes zřejmě  pravděpodobnější vývoj, tuto válku vyhrají bohatí a zotročí chudé.  Což je dobře známý fašismus či nacismus či nesociální kapitalismus.

 

(M) Druhé řešení výše uvedeného nemorálního chování obyvatel západních demokratických států podle „Filosofie rovnováhy“ představuje změna morálky obyvatel sociálního demokratického státu. Totiž aby velmi mnoho chudých nežilo ze zneužívání bezpracných sociálních dávek, a na druhé straně velmi mnoho bohatých, aby neokrádalo stát. Tuto změnu morálky může podle „Filosofie rovnováhy“ přivodit předložený zákon o porážkové dani z jednoho prostého důvodu:  Jestliže se chováme takto nemilosrdně k jiným živým tvorům, jak se potom máme chovat milosrdně k sobě navzájem. Podle „Filosofie rovnováhy“ neexistují dvě neprodyšně oddělené morálky: Mezilidská morálka a morálka k ostatním živým tvorům. Existuje totiž jediná universální morálka platná pro všechny živé tvory.

 

(Ž) Jestli zákon o porážkové dani může zabránit výše uvedenému nemorálnímu chování lidí, které podle „Filosofie rovnováhy“ v dohledné době nutně směřuje k zásadní ekonomické krizi a pádu západní demokracie, není jisté, ale lze předpokládat, že tento navržený záchranný prostředek s narůstající krizí dříve nebo později někdo vyzkouší.

 

(G) Na závěr bych chtěl stručně shrnout mou „Filosofii rovnováhy“. Podle mé dosavadní životní zkušenosti je jedinou nejrozumnější jistotou, že "Všichni živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi, a proto je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti. Vše ostatní jsou více názory(spekulace). To platí o celé mé Filosofii rovnováhy." Samozřejmou pravdou, je pak podle mne výrok: "Kdo ze všeho nejvíc chce vlastními silami co nejdříve dosáhnout světa, kde by se všichni měli rádi (tedy dosáhnout ráje pro všechno živé), měl by působit co možná nejméně smrti a bolesti (zejména všech živých tvorů)." Rozhodnout podle „Filosofie rovnováhy“, jestli je spravedlivější, aby zemřelo stejně milosrdné zvíře nebo stejně milosrdný člověk, představuje nekonečně složitý problém, který může vyřešit jen příroda, popř. Bůh prostřednictvím této přírody. Naši potomci by pak měli pokračovat v našem vychovávání (tj. evoluci) všech živých, často nesvéprávných tvorů jako např. zvířat k stále dokonalejšímu plnění jejich stálé povinnosti působit co možná nejméně smrti a bolesti.

 

Filosofie rovnováhy na internetu v češtině a angličitně je na: www.filosofierovnovahy.sweb.cz  .

The “Philosophy of Balance (Harmony)” on the Internet in Czech or English can be found on: www.filosofierovnovahy.sweb.cz .

 

(G) „Filosofie rovnováhy“ již není k dostání v tištěné podobě, vše je ale k dispozici na internetu zdarma jako copyleft, tedy pod stejnou autorskou licencí jako např. internetová encyklopedie wikipedie, V rámci jejího vcelku rozsáhlejšího obsahu jsem dále spekuloval o výše uvedené naší nejrozumnější jistotě čili nutném předpokladu mé „Filosofie rovnováhy“, resp. pokusil jsem se ho promítnout z hlediska současného stavu vědy nejrůznějších exaktních přírodovědních a společenských vědních oborů. Tyto spekulace však nejsou nutným předpokladem „Filosofie rovnováhy“. Do plného potvrzení či vyvrácení této nejrozumnější jistoty bude tak pouze vždy se změnou dosavadního stavu vědy nutné změnit její vědecké promítnutí, případně zpřesnit tuto zjednodušenou definici lásky.

 

(Ž) Následují písemná vyjádření odborníků-přírodovědců.

 

(M) Dle oponentní odpovědi biologa a katolického kněze Mgr. et Mgr. Marek Vácha, PhD.: … scénář je velmi propracovaný a je vidět, že máte věci promyšleny. … ale …: nemyslím, že by bylo lze dokázat, že bakterie jsou přátelské nebo nepřátelské. Mám za to (možná se mýlím), že v přírodě věci jako "přátelství" a "nepřátelství" na úrovni mikroorganismů neexistují, jinak řečeno, myslím, že příroda nevynalezla morálku. Málo naplat, i u vyšších organismů je zabíjení principem hry.

 

Odpověď zpracoval a sepsal Mgr. et Mgr. Marek Vácha, PhD.

 

(Ž) Dle MVDr. Jiřího Kunce z VETERINÁRNÍ KLINIKY HUSTOPEČE, který také dozoruje dále uvedený přírodovědný pokus, současné stanovisko exaktní přírodovědy k otázce: „Zdali, buňka těla, respektive její příbuzné buňky v kooperaci s celým tělem, zejména mozkem, je schopna např. podvědomě rozeznat a zapamatovat si přítele a nepřítele, a to nejenom na mikrovzdálenost ale i na větší vzdálenost (v řádech centimetrů, metrů či dokonce kilometrů) …?“,  je následující:

 

(M) Současná věda, znalosti biologické, vycházejí z exaktně potvrzených a definovaných skutečností fungování organismů. A to, že periferní buňky těla, specielně sensitivní receptorové, vysílají signály, jsou na bázi chemické povahy, okolním buňkám a to zejména nervovým, ty pak tyto informace předávají do centra, centrální nervové soustavy-mozku. Ten tu informaci vyhodnotí a vyšle odpovídající signál periferii. Tento systém kooperace funguje jak u vyšších organismů, např. savci, tak u nižších, např. láčkovci, vždy v součinnosti s jednoduchou nervovou soustavou. Ostatní organismy, rostliny, houby, tuto funkci nemají, nevykazují tyto schopnosti. Podvědomé chování je chápáno ve smyslu činností mozku. Mozek reaguje na základě zkušeností, instinktů, reflexů podmíněných a nepodmíněných - geneticky zakódovaných. To je vše jakoby skryto v našem podvědomí a v centru, mozku řízeno. Tato kooperace periferie s centrem, je životně důležitá pro celý organismus. Pokud např. zahynou periferní buňky, nebo části organismu, např. běžná poranění kůže, spálení pokožky o žhavý předmět, centrum tuto informaci vyhodnotí a příště se snaží vyhnout této situaci, vzniká podmíněný reflex. Vždy je nezbytná kooperace s centrem. Periferní buňky nebo části mohou uhynout, ale celek, organismus žije dál, protože je řízen z vyššího místa. Naopak pokud by centrum uhynulo, např. rozsáhlý mozkový infarkt, kooperace přestává fungovat, dalo by se to přirovnat k jakémusi chaotickému stavu v těle a to pak jako celek zaniká, umírá. I když mohou určitou dobu samostatně přežívat některé tkáně v těle, např. kožní buňky, např. nebožtíkovi narostou vousy. Tyto reakce na vnější podněty, pokud je můžeme definovat jako přátelské a nepřátelské, mohou být uloženy, zakódovány a neseny jako genetická informace na další pokolení, to jsou tzv. nepodmíněné reflexy. Je jich celá řada, např. zpěvné ptactvo uletí, když spatří siluetu dravce, lovecký pes znehybní, tzv. vystavuje v situaci, kdy na blízku ucítí divokou zvěř, oko mrkne, když se před ním prudce objeví ruka Tyto reflexy se učením a opakováním, dále více upevňují do genetické informace.

 

Odpověď zpracoval a sepsal MVDr. Jiří Kunc.

 

(G) Pro prokázání výše uvedených názorů, vycházejících ze schopnosti mikroorganismů rozeznat v ostatních mikroorganismech přítele a nepřítele jsem navrhl a pokouším se provést následující přírodovědný pokus. Pěstuji pod dohledem odborníka několik měsíců dvě kultury kvasinek odolných na vysoký obsah cukru, první kultura kvasinek je dlouhodobě živena roztokem vody a cukru z rýžového sirupu a druhá kultura kvasinek roztokem vody a nerafinovaného surového řepného cukru. Poté těmito kvasinkami infikuji bulvu dospělé cukrové řepy, těmto kvasinkám budu stále i po infikaci dodávat tuto dosavadní potravu a budu elektronovým mikroskopem sledovat, zda živé buňky této cukrové řepy rozeznají kvasinky krmené rýžovým sirupem jako přítele a např. vznikne mezi nimi symbióza a jako nepřítele kvasinky krmené nerafinovaným řepným cukrem, tedy příbuzným pokusné cukrové řepy a např. dojde mezi nimi k boji na život a na smrt. Blíže k tomuto pokusu vyjadřuji ve Filosofii rovnováhy.

 

(G) Zároveň jsem Vás všechny chtěl požádat touto cestou, vzhledem k tomu, že nejsem přírodovědec, ale právník, aby jste se pokusili navrhnout a provést vlastní přírodovědné experimenty ohledně této hypotézy o schopnosti mikroorganismů rozeznat přítele a nepřítele. K pokusům na živých tvorech lze ve stručnosti uvést, že připouštím pokusy na živých tvorech jen, jestliže půjde o plnění stálé povinnosti působení co možná nejméně smrti a bolesti. Moje stanovisko k pokusům na zvířatech blíže naleznete ve Filosofii rovnováhy.

 

(G) Chcete-li podpořit návrh zákona o porážkové dani alespoň podpisem pod peticí, zde je kontakt na petici a text zákona.

 

PETICE za přijetí a návrh zákona o porážkové dani v češtině: http://filosofierovnovahy.sweb.cz/Petice.html .

PETITION for the enactment of the Slaughter Tax Bill in English: http://filosofierovnovahy.sweb.cz/english/Petice.html .

 

Děkuji za pozornost a doufám, že moje práce a práce dalších lidí na Filosofii rovnováhy a tomto filmu zásadnějším způsobem přispějí ke změně našeho světa k lepšímu.

 

V závěrečných titulcích (in end titles):

Překlad (translation): I.T.C.-Jan Žižka s.r.o., IČ 27087093, Sokolská 31, 120 00 Praha 2, překladatelé (translators): PhDr. Alice Tihelková Ph.D. a kol. (et al.), JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Mgr. Marie Pinkavová.

Literatura (literature):

JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. Filosofie rovnováhy, Petice za přijetí a návrh zákona o porážkové dani, Scénář filmu o Filosofii rovnováhy. [online], copyleft 2009-2011, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: www.filosofierovnovahy.sweb.cz 

Marek Orko Vácha. TV Noe: Náš dům v kosmu-ekologie a bioetika 7.díl Darwinova teorie II.  [online], c TELEPACE s.r.o. 2011, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web:, http://tvnoe.tbsystem.cz/index.php?cs/videoarchiv/ndk_a0015_v1112__

**Animal rights, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 27 December 2011 at 18:11 [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Animal_rights#Main_philosophical_approaches

aš Novinky. Největší ekonomiky světa mají astronomické dluhy. A budou na tom hůř. [online], c 2011, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web:,http://www.novinky.cz/ekonomika/255176-nejvetsi-ekonomiky-sveta-maji-astronomicke-dluhy-a-budou-na-tom-hur.html

JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Absolut, www.FILOSOFIE.cz Diskusní fórum, webmaster. [online], c 2009 webmaster, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1375&whichpage=42#24318 , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1375 , http://www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3

JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Návrh zákona o porážkové dani. [online], c 2009-2010, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://www.vegetarian.cz/a/nzakona.html  

JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Důvodová zpráva k zákonu o porážkové dani. [online], c 2009-2010,  [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://www.vegetarian.cz/a/mddz.html  

Kronika Lidstva, sestavovatel Bodo Harenberg, z německého orgininálu, šesté, doplněné české vydání, Fortuna Print, spol. s r.o., Praha 2001, str. 10 a násl.

*Putování s pravěkými lidmi, 2DVD-116minut, produkce seriálu Mike Salisbury, režisér a výkonný producent Richard Dale, koprodukce BBC/Discovery Channel 2002, vydala Mladá Fronta Dnes.(DVD I: 1.-2.část strava předků člověka po Homo ergaster, 2.část čas 24:59 a násl.  Homo habilis jako mrchožrout po objevení výroby kamenných(zřejmě pazourkových) nástrojů, 2.část čas 28:01 a násl. první Homo ergaster před 2 milióny let, DVD II: 3.část čas 1:39 a násl. lov pakoně Homo ergasterem, 3.část čas 24:01 a násl. zastavení evoluce u Homo ergaster do před 1 milióny let). (Walking with Cavemen with Robert Winston, 2DVD-116minut, production of the series Mike Salisbury, Director and Executive Producer Richard Dale, co-production of BBC/Discovery Channel 2002, published by Mladá Fronta Dnes, (DVD I: 1st-2nd Part  food for human ancestors until Homo ergaster, 2nd part time 24:59 et seq. Homo habilis as a scavenger after the discovery of production of stone (probably flint) tools, Part 2 time 28:01 et seq. the first Homo ergaster 2 million years ago, DVD II: Part 3 time 1:39 et seq. wildebeest hunting by Homo ergaster, 3rd part time 24:01 et seq. stopping the evolution of Homo ergaster until a million years ago))

 

ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. soubor. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 592 s. Spisy, sv. 20.

 

Petr Kotek, Novinky.cz, Databáze 52 000 filmových svědectví o holocaustu je přístupná i z Prahy. [online], copyright 1.2.2010 v 13:00, last revision 1.2.2010 v 13:00  [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://www.novinky.cz/veda-skoly/190796-databaze-52-000-filmovych-svedectvi-o-holocaustu-je-pristupna-i-z-prahy.html

 

USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education, from Wikipedia, The Free Encyklopedia [online], copyleft, last revision 30 June 2011 at 09:14.[cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Survivors_of_the_Shoah_Visual_History_Foundation

 

Digitální knihovna | NS RČS 1935-1938 | Poslanecká sněmovna - stenoprotokoly | 57. schůze (obsah, přílohy) | Čtvrtek 25. června 1936 , Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, cit. 18.1.2012, Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/057schuz/s057004.htm

 

ZÁKON (THe LAW) č. 30/1946 Sb. ze dne 19. února 1946 o nové úpravě československého práva v oboru nepřímých daní a státních finančních monopolů. Daň z masa (tax on meat) §§ 40-53. A provádějící VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ (and implementing government regulation) č. 98/1946 Sb. ze dne 26. dubna 1946, kterým se provádí zákon ze dne 19. února 1946, č. 30 Sb., o nové úpravě československého práva v oboru nepřímých daní a státních finančních monopolů. Daň z masa (tax on meat)  §§ 3-19.

 

"Byl jednou jeden život", v originále: "Il était une fois ... la Vie", created by Albert Barillé, music composed by: Michel Legrand, characters designed by: Jean Barbaud, copyright PROCIDIS-Paris, v České republice copyright: BH promo CZ 2008, titulní píseň Jana Mařasová, Ľuba, 1,2,4,5 DVD 104 minut, 3,6 DVD 130 minut, 26 dílů seriálu.

 

Použité obrázky (used images):

Marek Vácha, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 28.12.2011 v 21:51  [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Orko

Lamarckisme, Wikipedia, l´encyclopedie libre [online], copyleft, last revision 16 décembre 2011 à 11:35 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://fr.wikipedia.org/wiki/Lamarckisme

Lamarckism, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 31 December 2011 at 12:32 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Lamarckism  

Darwin, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 4.12.2011 v 05:20 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin

Darwin, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 4 th January 2012 at 20:40 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin  

O původu druhů, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 5.1.2012 v v 09:24 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/O_p%C5%AFvodu_druh%C5%AF

Emma Darwin, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 23 December 2011 at 23:19 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Emma_Darwin

 

Microorganism, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 08:16 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Microorganism

 

Human Evolution, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 6 January 2012 at 14:47 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web:  http://en.wikipedia.org/wiki/Human_evolution

 

Homo erectus, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 4 January 2012 at 17:00 [cit. 2012-01-12]. Dostupné na World Wide Web:  http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_Erectus

 

Homo ergaster, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 24 December 2011 at 17:35 [cit. 2012-01-12]. Dostupné na World Wide Web:  http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_ergaster

 

Stalin, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 31.12.2011 v 12:32 [cit. 2012-01-8].  Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stalin

 

Голодомор в Україні 1932—1933, Вікіпедія — вільнa енциклопедія [online], copyleft, last revision 2.1.2012 v  07:52 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%93%D0%BE%D0%BB%D0%BE%D0%B4%D0%BE%D0%BC%D0%BE%D1%80_%D0%B2_%D0%A3%D0%BA%D1%80%D0%B0%D1%97%D0%BD%D1%96_1932%E2%80%941933 

 

**Animal rights, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 27 December 2011 at 18:11 [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Animal_rights

 

Adolf Hitler, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 07:28  [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Hitler

 

Bombing of Dresden in World War II, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 5 January 2012 at 18:19  [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web:  http://en.wikipedia.org/wiki/Bombing_of_Dresden_in_World_War_IIr

 

The Holocaust, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 2 January 2012 at 22:09 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Holocaust

 

Steven Spielberg, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 5.1.2012 v 15:01 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Steven_Spielberg

 

Mojžíš, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 7.1.2012 v 21:14 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Moj%C5%BE%C3%AD%C5%A1 

 

Brahma, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 01:11  [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Brahma

 

Ježíš Kristus, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 1.1.2012 v 16:22 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1

 

Sistine Chapel, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 07:55 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Sistine_Chapel

 

Nature, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 03:46 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Nature

 

Milky Way, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 7 January 2012 at 03:46 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Milky_Way 

 

Immanuel Kant, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 7.12.2011 v 16:04 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kant

 

Immanuel Kant, Wikipedia, Die freie Enzyklopedie, [online], copyleft, last revision 2. Januar 2012 um 14:46 Uhr [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://de.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Kant

 

Buddha, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 7.1.2012 v 20:56 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddha

 

Bible, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 18:38 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Bible

 

Jesus, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 7 January 2012 at 18:00 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Jesus 

 

Tóra, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 30.12.2011 v 13:47 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%B3ra

 

Magna Carta, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 08:17 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Magna_Carta

 

Deklarace práv člověka a občana, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 11.12.2011 v  00:17 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_pr%C3%A1v_%C4%8Dlov%C4%9Bka_a_ob%C4%8Dana

 

United States Declaration of Independence, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 17:46  [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_Declaration_of_Independence

 

Mohandas Karamchand Gandhi, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 05:31  [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Mohandas_Karamchand_Gandhi

 

Karel VI., Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 9.1.2012 v 17:59 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_IV

 

Václav Havel, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 8.1.2012 v 20:54 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Havel

 

Michail Sergejevič Gorbačov, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 26.11.2011 v 03:13 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gorba%C4%8Dov

 

Krádež, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 25.8.2011 v 22:26 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1de%C5%BE

 

Theft, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 6 January 2012 at 21:18  [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Theft

 

Lichva, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 28.12.2011 v 21:38 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lichva

 

Usury, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 13:33 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Usury

 

Podvod, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 21.8.2011 v 09:47 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Podvod

 

Falsimonia, Wicipaedia, libera encyclopaedia [online], copyleft, last revision 21 Agusti 2011 v 09:46 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://la.wikipedia.org/wiki/Falsimonia 

 

Karel Marx, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 9.12.2011 v 01:48 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Marx

 

Paradise, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 5 January 2012 at 03:07 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Paradise

 

Ráj, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 12.7.2011 v 06:29 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%A1j

 

Рай, ВикипедиЯ - Свободная энциклопедия, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 4.1.2012 v 16:03 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A0%D0%B0%D0%B9 

 

Image:AdamAndEve fx.png , http://www.centipedia.com/articles/Image:AdamAndEve_fx.png , http://www.centipedia.com/images/en/8/88/AdamAndEve_fx.png , cit 18.2.2011 v 13:07, From the book The Clip Art Book, 1980, compiled by Gerard Quinn "The Clip Art Book is a compilation of illustrations that are in the public domain. The individual illustrations are copyright free and may be reproduced without permission or payment."

Hudba (music):

Mediální partner vegetarian.cz a za pomoc při vzniku tohoto filmu děkuji redakci vegetarian.cz, text zákona o porážkové dani, důvodovou zprávu a rozhovory o zákonu můžete také shlédnout na webových stránkách www.vegetarian.cz (Media partner vegetarián.cz and for assistance in the creation of this film, I thank to the editors of vegetarián.cz, the text of the Act on the slaughter tax, the explanatory report and the talks about the law can also be viewed on the website www.vegetarian.cz ).

Spolutvůrce scénáře Radim Paluš www.radimpalus.cz .

copyleft 2012 Mnou poskytnuté toto, resp. výše uvedené dílo je licencováno za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs , licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0  (Copyleft 2012 By me provided this, virtually the above work is licensed under the terms http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.en , license Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported (CC BY-SA 3.0) ).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

FILOSOFIE ROVNOVÁHY

I. kniha

   

FILOSOFIE LÁSKY ANEB ŘÁD VÍTĚZNÉ ARMÁDY:

"Všichni živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi, 

proto je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti." 

 

Vše ostatní jsou více názory(spekulace).

 

(tj. maximálního souladu dobrých a zlých, resp. dobra a zla)

 

JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Vlastním nákladem, Hustopeče, Česká republika, copyleft 2009-2012.

Na podporu politické Strany za práva všech živých tvorů www.spvzt.cz .

Tato kniha je licencována za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs , licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0.

 e-mail: ak-gruza@seznam.cz ,

 

viz též: www.filosofierovnovahy.sweb.cz , www.e-polis.cz , http://youtu.be/YhOv47fQlRU ,

 http://youtu.be/ibV-Fwh4sUc , www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3

 

(7. přepracované a opravené vydání)

http://www.centipedia.com/images/en/8/88/AdamAndEve_fx.png

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Děkuji všem, kdo svou radou, pomocí a trpělivostí přispěli k sepsání níže uvedeného textu.

 

 

 

 

 

 

 

Milí přátelé filosofové a čtenáři

 
na úvod vyslovím jedinou prokazatelně jistou pravdu v našem životě, vše ostatní jsou více názory(spekulace) (to platí o celé mé Filosofii rovnováhy): "Všichni živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí (tj. můj hlavní účel či cíl jako živého tvora  je) žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi, proto je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti."

 

Podle mne jediný skutečný důvod ze strany jakéhokoli živého tvora, který lze vědomě uvést proti světu, kde by se měli všichni rádi, je, že oproti všeobecné lásce upřednostňuje příjemno plynoucí přímo nebo nepřímo ze zabíjení jiných živých tvorů, což nelze věrohodně před sebou ani před jinými nikdy ospravedlnit. Jediné myslitelné řešení tohoto rozporu ve svědomí každého živého tvora je možné prostřednictvím uvědomění si primárního axiomu mé Filosofie rovnováhy (tj. že i já ve skutečnosti nejvíc chci žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi), zejména prostřednictvím  zkušenosti každého živého tvora za jeho života či po smrti s smrtí a bolestí vlastní, blízkých, jiných lidí či jiných živých tvorů.

 

Naše přání čili subjektivní skutečnost nepovažuji za nepoddajné bahno, na kterém se nedá stavět, ale naopak za jedinou vlastní zkušeností bezprostředně ověřitelnou (nejexaktnější) filosofickou (neviditelnou) pravdu každého jedince, kterou nám naše bytí nebo nebytí nabízí. Každý si může totiž sám osobně zodpovědět, co si sám osobně přeje bez toho, aby se musel zabývat pravdivostí dalších vnějších okolností (např. jestli něco existuje, jestli jednotlivost A je jednotlivost A, jestli existuji já, jestli existuje mé vědomí, pravdivostí objektivní skutečnosti, tj. vědeckých poznatků či pravdivostí určité, např. náboženské víry apod.). Prokazatelně nejjistější filosofickou pravdou je pak podle mne přání, které má objektivní povahu, tedy si ho trvale přejí všichni živí tvorové nadaní více či méně dokonalým vědomím. Podle mne tímto přáním všech, tedy objektivní subjektivní skutečností je u každého živého tvora skutečné přání všeobecné lásky, resp. přátelství všech na život a na smrt, o jehož pravdivosti ve svém případě se může každý živý tvor jednoduše přesvědčit vlastní poctivou odpovědí na následující otázku položenou jeho vědomí: Chci ve skutečnosti nejvíc žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi? Ano, chci

 

Za exaktní poznání pravdy považuji poznání Bytí prostřednictvím naší zkušenosti, zejména našich smyslů. Jistý je tak pouze sled počitků vnímaný zejména našimi smysly, tedy např., že teď vidím dům. Vidím-li tento stejný dům na stejném místě pokaždé, když se podívám na stejné místo, je mou nejjistější pravdou (nic jistějšího nemám), že tento dům prokazatelně vidím, i když nemám nikde žádnou jistotu, že jej uvidím příště, až se na to místo znovu v budoucnosti podívám, že jsem se tedy prve nemýlil. Proto exaktní věda prokazuje přírodní zákony vysokou pravděpodobností určitého děje, nikoliv jeho příčinností, tj. kauzalitou či jistotou (viz empirická filosofie Davida Huma). Stejně tak mé přání žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi, lze poznat prostřednictvím mé zkušenosti, nikoliv však smyslů (nejde o předmět smyslového poznání) ale zkušenosti mého vědomí. Stejně tak jde v případě tohoto mého přání o prokazatelně nejjistější, resp. nejpravděpodobnější pravdu (nic jistějšího nemám), a to tím více, čím déle toto přání v mém vědomí trvá a čím více živých tvorů s ním souhlasí.          

    

Literatura: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?whichpage=1&TOPIC_ID=1091             http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1163 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Díl

Vědecká teorie ráje na Zemi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 (viz též www.sweb.cz/filosofierovnovahy , http://www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3 , www.cbox.cz/ak-gruza , www.e-polis.cz )

 

Stanovy obč. sdr. Společnost přátel

 

(pro zájemce stát se zakládajícím členem e-mail: ak-gruza@seznam.cz )

 

Stanovy obč. sdružení Společnost přátel

se sídlem: ............................................................................

 

Preambule:

Hlavním účelem obč. sdružení Společnost přátel (dále též sdružení) je dosažení souladu všech a všeho, to znamená, aby všichni živí tvorové (všichni živočichové, rostliny, houby, živé buňky, bakterie, viry, stroje uvědomující si sami sebe apod.) se mohli v budoucnu (evolučně) stát přáteli na život a na smrt.

 

čl. I.

Věčná povinnost všech živých tvorů

(1) Základní povinností všech živých tvorů je působit co možná nejméně smrti a bolesti. Dokonalý živý tvor jí tedy ze všech živých tvorů pouze rostlinné plody a rostlinná semena. (dále též věčná povinnost členů)

(2) Změna této věčné povinnosti všech živých tvorů, kteří jsou členy tohoto sdružení (dále též členové), je nepřípustná. V případě změny či zrušení této věčné povinnosti členů nastává zánik sdružení.

(3) Výkladem těchto stanov nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení této věčné povinnosti členů.

(4) Člen je oprávněn také jíst pouze postupně v krajní nouzi (zejména z vážných zdravotních důvodů) vejce, v krajní nouzi chcípliny živých tvorů zemřelými přirozenou smrtí, zásadně na stáří, případně v krajní nouzi odebranou krev neporažených zvířat a lidí a mléko, případně v krajní nouzi rostliny, vše vždy co možná nejmilosrdněji chované a zabité, a výrobky výhradně z nich. 

čl. II.

Členství ve sdružení

(1) Členem se může stát každý živý tvor, který se vůči sdružení a ostatním členům zaváže vždy dodržovat věčnou povinnost členů a zároveň se zaváže dodržovat platné stanovy sdružení.

(2) K zániku členství ve sdružení dochází rovněž bez dalšího u člena, který podstatným způsobem poruší věčnou povinnost členů. Tento zánik může svým rozhodnutím závazně deklarovat valná hromada. Do 1 měsíce od tohoto rozhodnutí domáhat se konečného určení, že členství ve sdružení tímto způsobem zaniklo nebo nezaniklo, může rovněž každý i vyloučený člen žalobou u soudu.

(3) Člen vyloučený ze sdružení v souladu s těmito stanovami se může stát opětovně členem sdružení nejdříve po uplynutí doby 3 měsíců od jeho vyloučení, člen, jehož členství ve sdružení zaniklo v souladu s těmito stanovami pro podstatné porušení věčné povinnosti členů, se může stát opětovně členem nejdříve po uplynutí doby 5 let od konečného rozhodnutí o tomto zániku jeho členství.

(4) Každý člen je oprávněn kdykoliv jednostranným právním úkonem vystoupit ze sdružení.

(5) Všichni členové jsou povinni se vždy vůči sobě chovat v souladu s dobrými mravy, zejména všemi jim dostupnými prostředky bránit život každého člena před jeho ztrátou či vážným poškozením zdraví (např. hladem, žízní, zimou, horkem, nedostatkem zdravotní péče apod.), tato povinnost se posuzuje zejména s ohledem na trvalé dodržování věčné povinnosti členů. 

čl. III.

Valná hromada

(1) O všech záležitostech sdružení, rozhoduje valná hromada (dále jen valná hromada) nadpoloviční většinou hlasujících členů. Každý člen má na valné hromadě jeden hlas. Oznámení o předmětu jednání, místě a čase konání valné hromady musí být zveřejněno s dostatečným předstihem na webových stránkách sdružení.

(2) Členové mohou přijímat výše uvedená rozhodnutí i mimo valnou hromadu (např. prostřednictvím internetu, zejména prostřednictvím elektronického podpisu kvalifikované certifikační autority). U člena, který se na valné hromadě výslovně nebo mlčky zdrží hlasování, se má za to, že hlasoval proti navrhovanému rozhodnutí.

 

čl. IV.

Jednatelé

(1) Za sdružení jednají navenek vždy dva jednatelé, právní úkony jménem sdružení jsou oba jednatelé oprávněni činit pouze společně.

(2) Jednatele volí a odvolávají z řad členů valná hromada. Jednatel je oprávněn ze své funkce jednostranným právním úkonem odstoupit. Funkce jednatele zaniká rovněž zánikem jeho členství ve sdružení. Při zániku své funkce je bývalý jednatel povinen učinit veškeré úkony tak, aby sdružení a členové neutrpěli na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu.

(3) Jednatel je povinen kdykoliv řádně informovat kteréhokoliv člena na jeho žádost o záležitostech sdružení. Oba jednatelé rozhodují společně o všech ostatních věcech sdružení, které si již dříve nevyhradila nebo o kterých již dříve nerozhodla valná hromada. 

čl. V.

Majetek sdružení

(1) Sdružení je financováno zejména z darů svých členů.

 

čl. VI.

Zánik sdružení

(1) Při zániku sdružení se likvidační zůstatek ze zpeněžení veškerého majetku a po uspokojení všech věřitelů sdružení rozdělí mezi současné a bývalé členy a jejich dědice podle poměru majetku, který darovali sdružení.

 

Literatura: www.cbox.cz/ak-gruza , www.sweb.cz/filosofierovnovahy , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=838

 
I.) Sloučení duchovních věd (ad.1., 2.))

a přírodních (exaktních) (ad.3.))

 

Povinnost nezabít nic živé kromě případů, kdy je to naprosto nezbytné:

 

1.) Člověk nesmí nikdy zabít žádného živého tvora, zejména člověka (ani sebe). (tj. podle mne při pravděpodobnosti 0-5% zabití člověka člověkém musí ten druhý člověk začít zachraňovat tohoto prvého člověka, v nejhorším případě pouze ustupovat)

2.) Člověk má povinnost zabít co možná nejméně (tj. při ochraně života) živých tvorů, a aby přirozeně co nejméně cítili bolest.1) (tj. podle mne člověk může zabít živého tvora jen při nejméně 95-100% pravděpodobnosti, že tím zachrání život jiného živého tvora, tak aby tím způsobil co možná nejméně smrti a bolesti)

3.) Z toho plyne, že pro mě jako člověka je zdravé (tj. pokud nezvracím a nemám podváhu2) či alergický šok) jíst ze všech živých tvorů pouze nevzklíčená rostlinná semena (dále jen rostlinná semena, vzklíčená semena jsou už mladé rostliny) a rostlinné plody se semeny, jejichž oddělení od rostliny ji nemůže usmrtit a zároveň jde o způsob rozmnožování těchto rostlin s maximálním zdraví nepoškozujícím množstvím soli, popř. příslušným množstvím jiných minerálů a vody (tj. např. pro dospělé a děti ve věku nad 11 let maximální denní dávku šesti gramů soli, pro menší děti pět gramů, pro kojence jediný gram soli3) )4). Mělo by zřejmě jít o semena rostlin (sója, hrách, fazole, obilí apod.) a plody rostlin se semeny, zejména stromů (např. jablka, hrušky, datle).  

 

Základní 3 zákony, které zaručují ráj na Zemi pro všechny, vzniknou zobecněním mých tří výše uvedených pravidel. Tyto 3 základní zákony ráje, kterým by se měli řídit všechny živé organismy, které chtějí ráj na Zemi pro všechny, jsou:


1.) nikdy nezabít žádného živého tvora (ani sám sebe) a

2.) zabít co možná nejméně (tj. při ochraně života) živých tvorů, a aby přirozeně co nejméně cítili bolest, 5) ,6)  

3.) z toho plyne, že pro člověka je zdravé jíst ze všech živých tvorů  pouze rostlinné plody a rostlinná semena a pro ostatní živočichy je zdravé jíst pouze rostliny, houby, samostatné živé buňky, bakterie a viry (tj. pokud nezvrací a nemají podváhu či alergický šok) spolu s příslušným zdraví nepoškozujícím množstvím minerálů a vody. 1), 2)

 

Pozn.:
1) Toto pojetí lze vysledovat jako možný výklad rovněž před vyhnáním Adama z ráje a při vyvolení Izraele za Boží lid v Bibli viz:


I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po Zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Genesis 1,26-27

 

Jedině Bůh, kterého ztotožňuji s přírodou, jako dokonalý hospodář, jemuž podléhá vše živé, smí zabít člověka i všechno živé. Člověk, který je ve vztahu k ostatním živým tvorům podobný Bohu, tedy jakoby dokonalým hospodářem, smí zabít ostatní živé tvory. Jako dokonalý hospodář-Bůh miluje člověka a chce být jím milován a nezabije ho vyjma případu nutnosti ochrany života živého tvora či živých tvorů prostřednictvím boje o život při přirozeném výběru v rámci evoluce (viz kapitola 2.6. Jak žít (etika) , Nejedení masa ), tak by člověk jako obraz dokonalého hospodáře ve vztahu k jiným živým tvorům jako člověk měl je milovat a chtít být jimi milován a humánně zabít jiného živého tvora jako člověka jen v nejnutnějším případě ochrany života nějakého živého tvora, tedy především člověka a měl by si vybrat jiného živého tvora, který nejméně za přirozených okolností (tedy bez umělých prostředků utišujících bolest) cítí bolest, tedy jde o nejméně evolučně dokonalého jiného živého tvora, který ho za to tím pádem bude nejméně nenávidět. Jestliže musíme (člověk i příroda) pro záchranu nějakého života volit mezi zabitím více živých tvorů evolučně méně dokonalých a zabitím méně živých tvorů evolučně dokonalejších (tj. kteří více cítí bolest), nelze stanovit přesné pravidlo, jak se chovat (jde o dilema v rámci shora uvedeného pravidla č.2), je třeba rozhodnout podle citu, přičemž je třeba vážit zejména následující hlediska: stáří, resp. mládí zabíjených živých jedinců, velikost kladného rozdílu mezi počtem evolučně méně a více dokonalých zabíjených živých jedinců (např. ohrožení druhu méně dokonalých živých jedinců), vinu ze smrti jiných živých jedinců ze strany zabíjených živých jedinců, např. jde-li o masožravce či býložravce, smrtelná nemoc některého zabíjeného živého jedince aj. Aby člověk v  případě tohoto dilematu správně podle citu rozhodoval mezi smrtí více od člověka odlišných živých jedinců evolučně méně dokonalých a smrtí méně od člověka odlišných živých jedinců evolučně dokonalejších musí sám se stravovat podle shora uvedených pravidel č.1. a 2., v ideálním případě podle pravidla č. 3, které zaručuje dokonalý cit. Podle této filosofie pastýř Ábel nebyl oprávněn obětovat Bohu zabitím zvířata ze svého stáda, za což se mu pomstil Bůh, resp. příroda, resp. mikroorganismy přírody smrtí z rukou Kaina, vraha, došlo tak k porušení nejenom výše uvedeného pravidla č. 2 ale v důsledku tohoto i porušení pravidla č.1, tedy vraždě člověka.

 

Toto je cesta, jak obnovit na světě ráj na Zemi, židé, resp. židovská kabala by řekli, jak osvobodit božské světlo představující vše živé ze zajetí klippot, tedy slupek zla (viz kapitola: VI.) Vznik Vesmíru).

 

Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé Zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po Zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak.  Genesis 1,29-30

(přikázání desatera:) "Nezabiješ." Exodus 20,13.:


Cílem je podle mne soulad všech a všeho, to znamená, aby všichni živí tvorové (všichni živočichové, rostliny, houby, živé buňky, bakterie, viry, stroje uvědomující si sama sebe apod.) se mohli v budoucnu (evolučně) stát přáteli na život a na smrt.

 

Podle mne ráj na Zemi vyžaduje, abychom zabíjeli ostatní živé tvory jen v případě naprosté nezbytnosti, nezabíjeli je zbytečně, což je jediná povinnost pro dosažení ráje na Zemi. Věta v Bibli: A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte Zemi." (Gen 1,28), je povinnost k předcházení vymření živočišného druhu. Tato povinnost množit se není omezeno ani prostorem, protože lze zabydlit při pokroku vědy např. celý Vesmír. Tato povinnost spravedlivých jedinců se vztahuje rovněž na ty, kdo děti či potomky u jiných živých tvorů mít nemohou poté, co se zásadně napraví lidská či jejich živočišného druhu nespravedlivost. K dalším právům v ráji na Zemi, které však nelze všechny vyjmenovat, patří zřejmě právo na lásku všech živých tvorů, radost ze života, ale i filosofii a velký pokrok ostatní vědy a schopností živých tvorů apod.

 

Literatura: http://www.biblenet.cz/ 

  

2) BMI – body mass index, index tělesné hmotnosti, výpočet, pomocí nějž lze určit, zda je váha optimální, nebo zda trpí člověk nadváhou či podvýživou. Hodnoty BMI: méně než 18 – podváha, 18 – 25 ideální hmotnost, 25 – 30 nadváha, nad 30 obezita ohrožující zdraví. Výpočet BMI: hmotnost (kg) / druhá mocnina výšky (m).


To znamená v mém případě při dosažení hmotnosti 73 kg a maximální výšce 1,72 m jde o podíl:


73 kg :(1,72m*1,72m)=24,67 nebo (53 až 54kg):(1,72m*1,72m)=(17,92 až 18,25 BMI)


(viz
http://www.hubnuti.org/encyklopedie/vydej-energie a http://www.vypocet.cz/bmi.php )

 

3) a to vzhledem k nulové kalorické hodnotě soli viz "SALT 1 TSP" (TSP čili teaspoon-čajová lžička) na: http://www.myfoodbuddy.com/foodCalorieTable.htm , tj. zdravé je "pro dospělé a děti ve věku nad 11 let maximální denní dávku šesti gramů soli, pro menší děti pět gramů, pro kojence jediný gram", protože "důležitým úkolem soli (NaCl) v lidském těle je zadržovat vodu", "vnitřně podporuje sůl trávení", "slouží k čištění žaludku od jedů", zároveň však nadměrné množství soli může poškodit ledviny


(viz:
http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2005111825 a otec mé přítelkyně pan Josef Samek)

 

4) Srážky mikročástic, jejichž počet je do jisté míry pravděpodobnosti náhodný, které tvoří tělesa makrosvěta, a tudíž jsou základem srážek v našem světě (makrosvětě z hlediska fyziky), jsou věcí náhody a pravděpodobnosti. Vezmeme-li pouze dvě takové mikročástice, tak po každé jejích srážce dle de Broglieových vln a Heisenbergových vztahů neurčitosti lze jejich další pohyb stanovit pouze neurčitě, na základě pravděpodobnosti, což tím pádem platí rovněž o jejich další srážce. Nízkou nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto srážky byly postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie) s nízkou pravděpodobností, čímž dochází k snižování pravděpodobnosti srážky mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce směřuje podle mého názoru k ustávání srážek a představuje vývoj od méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody.


5)
  Zabít jedince jiného druhu je možné pouze v případě ohrožení života některého živého jedince, z toho plyne jednoduché pravidlo nezabíjet jedince jiného druhu.


Můj ráj na Zemi nemá nadpřirozený, resp. duchovní základ, ale je postaven na základě čistě realistickém, resp. na přátelství všech živých tvorů, tedy lidí ale i živočichů, rostlin, hub, živých buněk, bakterií i virů. Jde o to, že určitý jedinec, který používá má dvě pravidla, vytvoří kolem sebe obrané kruhy přátelských jedinců lidí ale i živočichů, rostlin, hub, živých buněk, bakterií i virů, čili takovou malou oblast nového ráje na Zemi. Spojením těchto okruhů přátel dojde k vytvoření ráje Zemi.

 
Jak říká Nietzsche i u dobyvatelů a vrahů platí jediné pravidlo, nepřipouští se zrada přítele. Proto tato dvě pravidla dělají z nepřátel přátele silou svého použití, nikoliv nadpřirozenou cestou. Tato dvě pravidla nejsou podle mne v rozporu a jsou základem všech světových náboženství, nejenom židovství.


Stálé pravidlo působení co možná nejméně smrti a bolesti je zároveň samonosné a kromě něj neplatí žádná jiná vždy platná pravidla, proto všechny ostatní pravidla tvoří pouze jeho výklad, nikoliv nové zákony. Každá další k němu přidaná pravidla totiž mají své výjimky, toto pravidlo je nemá, slovy křesťanství jedná se o přesnou, ale zároveň zjednodušenou definici lásky, o které říká Ježíš Nazaretský (možná Kristus), že je více než jakýkoliv zákon. Výklad tohoto pravidla by se měl snažit najít každý člověk sám poctivě ve svém životě.


Protože výše uvedená dvě pravidla jsou jakousi ústavou ráje na Zemi, kde však žádné zákony nebudou, nelze je takto bez dalšího uzákonit a vynucovat státem, jedná se o základ všech rozumných zákonů, avšak jsou natolik obecná, že jejich pravý obsah je možné najít až výkladem každého jedince, který se je poctivě snaží plnit. Jde tak spíše o morální pravidla než státem vynutitelná, resp. uzákonitelná pravidla.

 

Já si myslím, že i se zvířetem či jiným živočichem, rostlinou, houbou, buňkou, bakterií, virem se evolučně (tj. po určité době vývoje) můžeš domluvit, proč si tedy již nyní dělat z nich nepřátele. Zároveň si myslím, že i živočich, rostlina, houba, buňka, bakterie či vir si do jisté míry uvědomují sebe sama (což je podle mne určujícím znakem každého živého organismu) a poznají, jestli se k nim chováš jako přítel nebo nepřítel, jestli je zabíjíš nebo je chráníš.


Zároveň si uvědomuji, že i já zabíjím, abych jedl apod., i když jím ze všech živých tvorů pouze rostlinné plody a rostlinná semínka jako slanou či sladkou kaši, tedy jako v ráji. Přesto se snažím zabíjet co nejméně, tedy co nejméně živočichů, rostlin, hub, živých buněk, bakterií a virů a jen tehdy, jestliže chráním svůj život, bez jídla bych totiž umřel. Jde zde o pravidla, která minimalizují smrt živých tvorů, jde zde o přesnou definici lásky k bližnímu (rozumněji živému tvoru). Kdyby všechny rostlinné plody spadly pod tuto rostlinu, tak by se uvolněná semínka z těchto rostlinných plodů vzájemně udusila, proto je šíření rostlinných plodů na velkém prostoru jako potrava živočichů způsobem rozmnožování těchto rostlin. Všechna rostlinná semena totiž nemohou vyrůst, protože nemají dostatek půdy, z jednoho rostlinného semena může totiž např. vyrůst klas o stu semenech. Zároveň u některých rostlinných semen je průchod zažívacím traktem podmínkou jejich dalšího vývoje v rostlinu.


Podle staré filosoficko-náboženské pravdy ("Nedělej jinému to, co nechceš, aby on dělal tobě.", resp. "Dělej jinému pouze to, co chceš, aby on na tvém místě dělal tobě na jeho místě." viz např. Kantův kategorický imperativ, podle kterého se má uplatnit teoretické hledisko reciprocity, tj. výměny rolí a universality, tj. vztažení daného recipročního pravidla na všechny ostatní podobné případy) tato pravidla znamenají, že musíš přijmout, že v případě, že by jsi byl živočichem, tak by jsi sloužil jako potrava pro jiného živého tvora. Já tedy přijímám svou smrt jako potrava, kdybych se měl příp. (např. v příštím životě viz východní náboženství) stát tímto rostlinným plodem nebo rostlinným semínkem, nikoliv však živočichem, který podle současného zákona na ochranu zvířat cítí bolest jako člověk.

Zároveň jsem ve svých vědeckých teoriích nabídl řešení rovněž pro masožravce, kteří musí jíst maso, a to jejich převýchovou na býložravce přes mléčnou, na které svůj život začínal jak býložravý tak i masožravý savec, příp. přes vaječnou stravu, není-li masožravec v dospělosti schopen strávit mléko.


Zároveň se domnívám ve shodě s židovským náboženstvím, že ten kdo jí správně (košer) tak i správně jedná (košer chování). Zároveň se v tomto smyslu domnívám podle mých vědeckých teorií, že evoluce, tedy zdokonalení živočišného druhu, ale i určitého jedince je výlučně závislé na jeho stravě. Zároveň se domnívám ve shodě s křesťanstvím (viz slova Ježíše Nazaretského, možná Krista: "Milosrdenství chci a ne oběť", resp. ne celopaly - tj. ne oběti zvířat za židovství. Matouš 9:13, 12:7), že tato strava musí být milosrdná, tedy, jak uvádím výše, musí minimalizovat smrt a bolest živých tvorů (živočichů, rostlin, hub, živých buněk, bakterií a virů). Z toho plyne:


Správná strava, tedy jedení rostlinných plodů a semen, je podle mých vědeckých teorií schopno vyléčit každou nemoc (např. slepotu) či postižení buď pouhou regenerací živých buněk nebo evolučně, čili vědeckým pokrokem spojeným s takto urychlenou evolucí, jinými slovy nastolit ráj na Zemi.

 

Člověk se dle Darwinovy evoluční (vývojové) teorie vyvinul z nižších organismů, v konečném důsledku z primitivních živých buněk, které jsou bezpohlavní a množí se dělením. Proto vývoj samčího a samičího pohlaví jako přitahujících se protikladů je zřejmě otázkou až vyššího evolučního (vývojového) stupně evoluce (vývoje) živých tvorů.

Jestliže nejdříve v prvohorách vznikly živé buňky, z nichž se později vyvinuly všechny živé organismy (což učí evoluční teorie), tak lze předpokládat v souladu se současnou podobou živých buněk, že se množily dělením a nerozlišovala se u nich pohlaví (výjimkou jsou pohlavní buňky živých tvorů na vyšším stupni vývoje, kteří však v prvohorách zřejmě neexistovali). Z toho lze předpokládat, že se z těchto bezpohlavních živých tvorů vyvinuli v průběhu evoluce živí tvorové samčího a samičího pohlaví. Zároveň lze v souladu s evoluční teorií předpokládat, že tento vznik živých tvorů se samčím a samičím pohlavím se neudál v jediný okamžik ale postupně, rovněž lze předpokládat, že existovalo v průběhu evoluce přechodné období, kdy spoluexistovali živí tvorové bezpohlavní, resp. oboupohlavní (hermafroditní), samčí a samičí jedinci, kteří se pářili mezi sebou. S postupujícím evolučním vývojem pak ubývalo těchto z dnešního pohledu "sexuálních úchylek", resp. sexuálních pozůstatků minulosti (prehistorických sexuálních reliktů) ve prospěch současného převažujícího rozdělení jedinců na samčí a samičí. Otázkou evoluční (vývojové) dokonalosti resp. nedokonalosti určitého živého jedince, např. člověka jsou zřejmě rovněž jeho sexuální úchylky jako homosexualita, transsexualita apod.

 

(http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=79506&auth= , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=822 , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=826 )

 

6) Podle mého názoru musí voják vojáka nepřítele, který ho chce zabít, střelit do ramene, v němž drží zbraň. Bude-li mne chtít zabít druhou rukou, do níž uchopí zbraň vzhledem k tomu, že rameno ruky obvyklé pro držení zbraně bude zmrzačené mou střelou, musím ho střelit i do druhého ramene. Tato zranění na dlouhou dobu zneschopní vojáka nepřítele, který chce zabíjet, po dlouhé době léčení rozstřílených ramen lze předpokládat, že válka mezitím skončí. Zároveň bude možné v davu lidí rozlišit teroristy, protože budou mít rozstřílené ramena a budou špatně nebo vůbec moci hýbat rukama. Tím bude možné dosáhnout preventivního cíle, protože ti nejagresivnější teroristé budou jednak vyřazeni z boje, jednak budou lehce identifikovatelní a nebudou tudíž moci vést své soukmenovce do dalších bojů. Zároveň půjde o prostředek zmírnění války, protože bolestivost zranění střely do ramene a jeho léčení poslouží jako prevence před dalším stupňováním bojů, kdy si lidé rozmyslí válčit, když jediným výsledkem bude jejich zmrzačení a bolestivé zranění a léčení. Ve skutečnosti tak jde o pacifistickou taktiku vedení poziční války.


Toto pravidlo vedení poziční války je zároveň dle mého názoru morálním pravidlem. Jediný absolutní etický zákon, který dle mého názoru existuje, a to, že člověk nesmí nikdy zabít žádného živého člověka (ani sebe), tak bude dodržen.

Z hlediska biblické symbolické logiky, která dle islámu i židovství učí: "Oko za oko, zub za zub", tak vojákovi používajícího výše uvedenou taktiku nebude hrozit smrt pouze rozstřelení ramene od nepřítele, protože sám nebude nikoho rovněž usmrcovat. Podle mého názoru beze zbytku tak platí přísloví: "Kdo se smrtí zachází, ten smrtí schází." Jinými slovy, kdo zabije člověka, sám propadne smrti. Stalo se tak Kainovi, který zabil Ábela, Mojžíšovi, který zabil egyptského strážce, Davidovi, který zabil Goliáše a Uriáše, Šalamounovi, který zabil svého bratra usilujícího o svržení svého otce atd.


Výše uvedená taktika poziční války je výhodná rovněž z hlediska blízkovýchodních konfliktů, protože usmrcení jakéhokoliv člověka byť vojáka nepřítele ve válce na Blízkém východě, vzhledem k rodové a klanové povaze společnosti a zákonu krevní msty znamená nekonečné pokračování tohoto konfliktu. Krevní mstitel musí totiž podle zákona krevní msty zavraždit vraha svého příbuzného, tím se rovněž stává vrahem a je ohrožen krevní mstou příbuzného zavražděného. Použitím výše uvedené taktiky poziční války by tak nedocházelo k dalšímu a dalšímu zabíjení z důvodu krevní msty, podle židovského a islámského zákona: "Oko za oko, zub za zub" by vojákovi používající tuto taktiku hrozilo maximálně rozstřelení jednoho nebo obou ramen. Toto zmrzačení už je v dnešní době nebo bude v brzké budoucnosti při delší a bolestivé léčbě a rekonvalescenci již zřejmě léčitelné postupy exaktní medicíny pomocí umělých kloubních náhrad. Zároveň by to dle mého názoru znamenalo akceptaci válek a účasti v nich z hlediska ortodoxních židů a tím i akceptaci ortodoxních židů z hlediska dnešní většinové izraelské společnosti, která je nucena bránit svou existenci v neustálých válkách proti svým arabským sousedům. Otázka tedy nezní, kam koho trefíš nebo netrefíš ve válce střelnou zbraní např. pistolí, ale kam míříš zda-li do ramene, kolene, lokte, zápěstí nebo na ruku či nohu, nebo naopak na krk, hruď, břicho nebo hlavu.

 

(viz též: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=784 )

 

II.) Jak vychovat z masožravce býložravce a zhubnout

   

Tělo savců je poháněno energií získávanou spalováním cukrů (jde o jakousi pohonnou látku těla savců). Cukry lze rozdělit na:

 

1.) Hroznový (více mladé hrozny) cukr (glukózu), která je obsažena ve všech druzích živočichů, vejcí a plodů rostlin.

2.) Ovocný cukr (fruktózu), která je obsažena ve všech druzích ovoce.

3.) Mléčný cukr (laktózu) obsahující glukózu a zvláštní cukr galaktózu.

4.) Třtinový či řepný cukr (sacharózu), který se získává z kořenů, resp. stvolů rostlin v případě cukrové řepy, resp. cukrové třtiny. Sacharóza se skládá z výše uvedené fruktózy a glukózy.

 

Proto je třeba, aby masožravec jedl maso minimálně. Toho je možno dosáhnout návratem masožravce do dětství tím, že bude jíst maximálně mléka, na které není alergický. Je třeba provést výběr mléka a možná jej také měnit jako např. kravské, ovčí, kozí, velbloudí, lamí apod.

 

Je tomu tak proto, že ovocný cukr (fruktóza) je zásadně velmi špatně stravitelný, proto většina masožravců zřejmě nemůže jíst ovoce, ani med a hrozny (podstatou medu a hroznů je ovocný cukr (fruktóza) a hodně volné glukózy), ani řepný či třtinový cukr, jehož podstatou je sacharóza (tj. opět ovocný cukr a glukóza). Jediné, co může jíst masožravec, jsou různé druhy mléka (viz výše), kde glukóza je obsažena spolu s výše uvedeným zvláštním cukrem galaktózou, který dle mého názoru představuje přechod mezi ovocným cukrem (fruktózou) a glukózou obsaženou v mase pro masožravce.

 

V případě, že masožravec není zatím schopen trávit mléko, měl by založit svou stravu na neoplodněných vejcích obsahujících glukózu v čisté podobě.

 

Já sám jsem čtyři roky (2004 až 2008) jedl pouze vejce, mléko a mléčné výrobky (s výjimkou dvou koleček salámu, kdy mě velmi bolela hlava, a domníval jsem se, že je to z nejedení masa), než jsem přešel převážně na rostlinnou ovocnou a rostlinou semennou stravu. V té době jsem přibral zhruba 25 kg při výšce 170-172 cm ze 70 kg na 95 kg a poté jsem velmi rychle zhubl z 95 na 72 kg, když jsem asi měsíc jedl a pil pouze slanou vodu, což lze ze zdravotních důvodů učinit pouze jednou v životě a tuto váhu jsem si udržel na 72-77 kg do teď poté, co jsem začal jíst zásadně pouze rostlinou ovocnou a rostlinou semennou stravu.

 

Literatura: Eliška Petulová, Sledování stability enzymů a enzymových směsí pro stanovení sacharidů ve víně, Brno 2010, http://is.muni.cz/th/222932/prif_b/bakalarska_prace_konecna_verze.pdf , Přehled středoškolské chemie, prof. RNDr. a kol., SPN 1999, Praha, s. 294-295, 2.) Harperova Biochemie, R.K. Muray a kol.,Prentice-Hall Internetional Inc., Nakladatelství a vydavatelství H&H, přeložil MUDr. L.Fialová, CSc. a kol., 2002, s. 216, http://www.wine.cz/reva/index.html

   
III.) Podstata evoluce živých tvorů, resp. dějin lidstva 

   

Evoluci živých tvorů lze podle mne definovat jako zdokonalování chování živých tvorů prostřednictvím zdokonalování jejich stravy.


Tj.: Jinými slovy živý tvor, který si svým chováním (instinktem nebo rozumovým jednáním) vybere dokonalejší stravu, zdokonalí své další chování, a tím si vytváří základ pro ještě dokonalejší výběr stravy a ještě dokonalejší chování z této ještě dokonalejší stravy. Strava živého tvora je tak důsledkem jeho méně nebo více dokonalého chování, na jehož základě si tento živý tvor volí tuto stravu, zároveň je však rovněž příčinou zdokonalení nebo zhoršení jeho následného chování na základě této stravy. Jde tak o evoluční spirálu tvořenou stravou a chováním živých tvorů, jejímž prostřednictvím živý tvor, příp. člověk může volbou své stravy buď stoupat k stále vyšší dokonalosti, nebo klesat stále hlouběji prohlubováním své agresivity a omezováním své mozkové činnosti, tj. stávat se nemyslícím zvířetem.

 

Danou definicí evoluce jako spirály zdokonalování či zprimitivnění živého jedince prostřednictvím jeho chování a stravy lze podle mne odůvodnit pravidla košer stravy (košer znamená pojem rituálně vhodné, resp. čisté stravy, v širším slova smyslu ale označuje v judaismu vše, co je povolené, vhodné nebo správné) u židů.

 

Danou definicí evoluce jako spirály zdokonalování či zprimitivnění živých tvorů prostřednictvím jeho chování a stravy odůvodňuji rovněž svá tři pravidla slučující exaktní a duchovní vědy {viz kapitola I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd}. Jinými slovy člověk, resp. jiný živý tvor, který se stále dokonaleji stravuje podle výše citovaného pravidla č. 1.) a č. 2.) (dalo by se říci košer v mém slova smyslu. Tedy, že člověk nesmí zabít nikdy žádného živého tvora, zejména člověka a člověk má povinnost zabít co možná nejméně (tj. při ochraně života) živých tvorů, a aby přirozeně co nejméně cítili bolest. Dokonalý živý tvor pak jí pouze rostlinná semena a rostlinné plody se semeny), je schopen se rovněž stále dokonaleji chovat podle těchto dvou pravidel (dalo by se říci košer v mém slova smyslu), resp. zdokonalovat se. Zároveň živý tvor, který se nestravuje podle těchto dvou pravidel, není schopen se chovat podle těchto dvou pravidel, resp. zprimitivňuje se.

 

1) Bolest živých tvorů (člověka, živočichů, rostlin, hub, živých buněk, bakterií, virů apod.), 2) strach živých tvorů z bolesti, příp. z krajní psychické, resp. tělesné bolesti, kterou je smrt, a 3) nenávist živých tvorů vůči těm, kdo způsobují bolest, jsou podle mne hlavními prostředky evoluce. Já si myslím, že všechny mikroorganismy si pamatují bolest, jak svou tak bolest způsobenou jeho blízkým mikroorganismům a mstí se vrahům těchto mikroorganismů tím, že je pojídají, resp. na nich parazitují či je napadají jako např. viry. Toto vzájemné pojídání mikroorganismů se v našem světě projevuje např. jako napadení lidského těla cizími mikroorganismy, což je důvodem veškerých nemocí člověka a jiných živých tvorů. Obrazně řečeno žije-li buňka, vir či bacil, říkejme mu např. Jindřiška, celý svůj život v sousedství jiného mikroorganismu, říkejme mu např. Adélka, a ty Adélku zabiješ, pak se ti Jindřiška mstí spolu s kmeny ostatních mikroorganismů svého druhu. Lze tak mluvit o předpokladu přátelství mezi mikroorganismy stejného druhu, které je základem evoluce a evolučního boje, tedy výběru potravy těchto spřátelených mikroorganismů z okruhu jejich nepřátelských mikroorganismů, např. živých buněk tvého lidského těla, což se u něj projeví jako jeho nemoc. Proto by cílem evoluce mělo být vytvoření jediného organismu tvořeného všemi existujícími mikroorganismy, příp. živými buňkami, které zřejmě jsou na mikroúrovni spolu schopny komunikovat a vytvořit tento jediný organismus tvořený všemi živými tvory, resp. jejich živými mikroorganismy, zejména buňkami, které budou přáteli na život a na smrt (ráj na Zemi).

Při dobré smrti umírají živé buňky postupně jedna podruhé, nedochází ke smrti velkého množství živých buněk najednou, což by způsobilo člověku, živočichu nebo rostlině, houbě či jinému živému tvoru velkou bolest nebo předčasnou smrt. Podmínkou tedy je, aby živé buňky lidského, živočišného nebo rostlinného, houbovitého těla umírali postupně dlouhou dobu, aby se tito živí tvorové dožili maximálního stáří a umírali téměř bezbolestně.

Proto jím ze všech živých tvorů pouze rostlinná semínka rostlinné  plody a pouze v případě, že toho nejsem schopen, piji mléko, a když ani to nestačí jím minimálně vajec. U mne to nyní činí jedno vajíčko týdně a cca půl litru biomléka denně, abych minimalizoval výše uvedenou špatnou, resp. nedůstojnou smrt ve světě.

Myslím si, že svět neovládají peníze, nadnárodní kapitál či korporace, mocné státy či výjimeční lidé apod., ale živé buňky a jiné živé mikroorganismy, které jediné mohou ovlivnit, co si každý člověk, živočich, rostlina, houba či jiný živý tvor myslí a co dělají. Jen živé buňky-např. neurony v mozku ovlivní, co si člověk myslí a člověk sám nemá vliv, jak se tyto např. neurony v mozku propojí.

Podle mne dále tyto živé mikroorganismy, zejména živé buňky jsou mnohem inteligentnější, než si dnes myslíme. Jsou schopny se k člověku, živočichu, rostlině, houbě či jinému živému tvoru chovat přátelsky či nepřátelsky podle toho, jestliže se on k nim a jejich blízkým živým mikroorganismům chová přátelsky nebo nepřátelsky, jestli je zabíjí nebo je chrání.

Nepřátelské chování živých mikroorganismů, zejména živých buněk, např. neuronů v mozku vypadá jako nemoc živého tvora nebo jako hádka, rvačka či válka např. lidí či jiných živých tvorů. Přátelské chování živých mikroorganismů, zejména živých buněk má podobu příjemných pocitů např. člověka ze zažívání pocitů přátelství ke všem živým tvorů, jeho úspěšnost a štěstí v životě či povolání či obdobně u jiných živých tvorů.

Slovy symbolického jazyka Bible evoluce podle mne směřuje z výchozího bodu, kterým byl člověk v biblickém ráji, který neznal dobré a zlé, k opětovnému dosažení ráje, kde člověk bude znát dobré a zlé a všichni zde budou přátelé na život a na smrt. Tohoto ráje však nemůže dosáhnout jednotlivec sám, ale pouze postupně všichni živí tvorové společně. Kdo se chce vrátit do biblického ráje nemusí pro to udělat nic víc a nic míň, než se stravovat a snažit se chovat podle výše citovaného pravidla č.1.) a č.2.) (dalo by se říci košer v mém slova smyslu). Jinými slovy každý je všech spásy strůjce.

Chceme-li vysledovat zákon dějin, je třeba se obrátit ke studiu kronik lidstva. Nejúplnější kronikou je zřejmě Bible. Z ní lze vysledovat, že dějiny izraelského národa se konají podle vzorce vyhnanství (exil), vyjití (exodus), zaslíbená země (Izrael) a znovu vyhnanství (exil) atd. stále dokola. Obdobně probíhají dějiny jiných národů, kde se však střídá období závislosti (kolonií), získání nezávislosti (dekolonizace) a moci (imperií) a opětovné závislosti (kolonií) atd. stále dokola, vzpomeňme Německo (resp. Svatou říši římskou národa německého a Třetí říši), Itálii (resp. Římskou říši), Velkou Británii (resp. Anglii), Rusko (resp. Sovětský svaz), Českou republiku či dnes USA, které jsou na stupni velmoci (impéria).

 

Co způsobuje tento dějinný koloběh. Vše je totiž pohybem, střety mezi jednotlivými pohybujícími se předměty a jejich soustavami dochází k přesunu pohybu (resp. hybnosti) od jednoho předmětu resp. jejich soustav na druhou. Tak dochází k soustřeďování hybnosti v rámci určitého národa v době jeho vyhnanství (exilu), toto soustřeďování hybnosti vrcholí vyjitím (exodem) a následuje období střetů při dobývání a ochraně země zaslíbené (Izraele), kdy dochází ke ztrátě, resp. vyčerpání této hybnosti národa prostřednictvím jeho střetů s jinými národy a přesunu této hybnosti na jiný národ.

 

Stejně lze předpokládat, že po případné atomové válce dojde k rozmachu zvířat (viz kniha Pierra Boullea Planeta opic) či rostlin (viz kniha Johna Wyndhama Den Trifidů) dnes v otroctví člověka (exil), které zaujmou místo člověka (exodus), a úpadku a otroctví člověka (exil člověka).

 

Jaká existuje cesta z tohoto koloběhu dějin. Cestou je přátelství všech živých tvorů, a to jak k přátelům, tak i k nepřátelům (viz upřednostnění slov Ježíše Nazaretského, možná Krista: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, Matouš 5:44, oproti slovům Mojžíše: Budete pronásledovat své nepřátele, takže padnou před vámi mečem. Leviticus 26:7), tedy nezabíjet žádného živého tvora vyjma případů nezbytné nutnosti (tj. jíst pouze rostlinná semena a rostlinné plody se semeny vyjma ochrany svého života zejména vážných zdravotních důvodů). V případě přátelství nedochází totiž ke střetům a tudíž ke ztrátě hybnosti národa (v případě přátelství k nepřátelům dochází k minimální ztrátě hybnosti), pohybové střety předmětů a jejich soustav totiž podle mne směřují svět k vytvoření jediné pohybové soustavy čili světa bez střetů. V případě přátelství k nepřátelům se totiž z nepřátel stávají přátelé a dochází rozšiřování okruhů přátel, tedy ke vzniku malých rájů na Zemi, jejichž spojením vznikne ráj na Zemi.

 

V případě dnešního Izraele přátelství Izraelců a Palestinců znamená nezabíjet se vzájemně v boji, pouze se v boji v nezbytné míře zraňovat tak, aby byl nepřítel na potřebnou dobu vyřazen z boje, čímž dojde k postupnému omezení působení zákona krevní msty (resp. zákona: Nebudeš ho litovat. Život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.  Deuteronomium 19:21), a podporovat vzájemnou charitu na území nepřítele (tj. budovat školy, dodávat potraviny a jiné věci apod.)

   

IV.) Teorie rozpínání Vesmíru a přitažlivosti

 

Podle mého názoru si lze Vesmír představit jako kolotoč, kde působí přitažlivá síla vakua jako prvotní příčina dostředivé síly gravitace. Jestliže vznikl Vesmír z malého prostorového útvaru a postupně během svých dějin se rozpínal až do našich rozměrů, lze podle mne říci, že tento malý prostorový útvar se vyznačoval velkou kinetickou energii, která dle Speciální teorie relativity (dále též jako STR) A. Einsteina znamenala rovněž velkou počáteční relativistickou hmotnost tohoto malého prostorového útvaru-prapůvodce dnešního Vesmíru. Jinými slovy mikročástice a zároveň tento malý prostorový útvar jako celek se zřejmě vyznačoval pohybem o velké hybnosti, resp. rychlosti, kterým zřejmě byla rotace tohoto malého prostorového útvaru-prapůvodce našeho dnešního Vesmíru. Vrátím-li se ke shora uvedenému příměru Vesmíru jako velkého kolotoče, pak na tento malý prostorový útvar-prapůvodce dnešního Vesmíru a zároveň i na dnešní Vesmír působí dostředivá síla způsobená jeho pohybem o vysoké hybnosti, resp. rychlosti, zřejmě jde o rotaci Vesmíru, která je zřejmě příčinou gravitace.

 

Nyní se pokusím vyvrátit zažitou teorii entropie Vesmíru, která zjednodušeně vychází z toho, že Vesmír se bude tak dlouho rozpínat, až se průměrná hustota jeho látky sníží na téměř nulu a zároveň dojde k rovnoměrnému rozložení této průměrné, resp. téměř nulové hustoty látky v rámci celého Vesmíru. Podle mne tuto teorii vyvrátila již Einsteinova Obecná teorie relativity, jejíž rovnice vyřešené Rusem Alexandrem Fridmanem, předpokládá, že se Vesmír může buď rozpínat, nebo naopak smršťovat. Podle mého názoru vlivem gravitace při dosažení určitého bodu rovnováhy by se mohlo zastavit jak rozpínání Vesmíru, tak jeho smršťování. Jinými slovy v okamžiku, kdy dojde k vyvážení přitažlivých sil uvnitř Vesmíru s výše uvedenou odpudivou silou způsobující rozpínání Vesmíru, dojde dle mého názoru k zastavení nebo oscilování objemu našeho Vesmíru kolem tohoto rovnovážného stavu.

 

Nyní bych se chtěl ještě vyjádřit k důvodům existence gravitační síly v rámci hmoty. Gravitační pole není dle mého níže uvedeného názoru nic jiného než pohybové pole bodů časoprostoru. Podle mé filosofie:


1.) Absolutní vakuum čili vzduchoprázdno je dle mého názoru tvořeno jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru) o nulové rychlosti a nulové relativistické hmotnosti, příp. roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum.

2.) Hmota je tvořena dle mého názoru nekonečným počtem částic (bodů časoprostoru) o nulové relativistické hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla c.

3.) Světlo, resp. elektromagnetické vlnění (dále též světlo) je dle mého názoru tvořeno konečným počtem částic (bodů časoprostoru) o nenulové relativistické hmotnosti, nulové klidové hmotnosti a rychlosti světla c.

 

Podle mého názoru prvotní příčinou existence přitažlivých sil v rámci hmoty je to, že hmota je tvořena jak shora uvedenými body časoprostoru hmoty, tedy pohybujícími se body časoprostoru, tak i shora uvedenými body časoprostoru absolutního vakua (jež je zde však nutno dovodit teoreticky, protože jeho existence dle současné exaktní vědy nebyla dosud žádným hodnověrným pokusem dokázána), které mají nulovou rychlost, jsou tudíž nehybné. Lze si tak představit, že toto absolutní vakuum vyplňuje prázdný prostor mezi částicemi hmoty. Obecnou vlastností vakua ve Vesmíru je pak vznik podtlaku, kterým dochází k nasávání hmoty (přitažlivá sílá vakua). Podle mne tento podtlak teoreticky předpokládaného vakua nehybných nebo téměř nehybných bodů časoprostoru v rámci hmoty ale i v rámci mezihvězdného a meziplanetárního prostoru v našem Vesmíru je prvotní příčinou existence přitažlivých sil ve Vesmíru, protože způsobuje koncentraci a rotaci hmoty v rámci planet, hvězd apod. a v rámci ní vzniku dostředivých, resp. přitažlivých sil, a zejména gravitace a bude příčinou zastavení současného rozpínání Vesmíru, poté co objem vakua v našem Vesmíru dosáhne kritického bodu, který bude znamenat rovnováhu shora uvedených odpudivých a dostředivých (přitažlivých) sil našeho Vesmíru. Náš Vesmír se tak bude podobat velkému řetízkovému kolotoči v pohybu, kde bude vyvážena odpudivá síla působící na sedačky kolotoče jeho pohybem ve volném prostoru a dostředivá síla zajišťována na řetízkovém kolotoči řetězy a v našem Vesmír shora uvedenou a popsanou přitažlivostí.

 

Přitažlivá síla neabsolutního vakua vůči hmotě pak na jedné straně způsobuje koncentraci hmoty do celků o větší hmotnosti, zároveň však způsobuje rozpínání Vesmíru vzhledem k tomu, že okolí našeho Vesmíru je zřejmě tvořeno absolutním vakuem (viz kapitola VI.) Vznik Vesmíru).

 

Protože hmota je dle mého názoru tvořena body časoprostoru, které byly před vznikem Vesmíru nehybné a představovaly absolutní vakuum, kterému byla udělena nenulová rychlost střetem se světlem a tak vznikla hmota a světlo, resp. náš Vesmír (okolí našeho Vesmíru tak tvoří zřejmě body časoprostoru o nulové rychlosti, tj. absolutní vakuum, a světlo, tj. body časoprostoru o rychlosti světla), lze říci, že hmota, tedy body časoprostoru o nenulové rychlosti nižší než rychlost světla, má snahu se neustále vracet do těchto svých dvou původních stavů, světla a absolutního vakua. Vyzářením světla vzniklých termonukleárními reakcemi při spálení hvězd tak dochází podle mne uprostřed hmoty hvězd k soustředění absolutního vakua, které tvořilo před tím řídkou hmotu (nedokonalé, neabsolutní vakuum) v prostoru mezi částicemi hmoty. Toto neabsolutní vakuum má tu vlastnost, že se smršťuje do jediného bodu (příkladem nám může být plastová taška, ze které vyfoukneme vzduch a která se smrští), stejně tak i hmota spálené hvězdy obklopující tento její střed z absolutního vakua se bortí do středu tohoto útvaru, tj. neutronové hvězdy či černé díry. Lze si rovněž představit propojení tohoto středu černé díry tvořeného absolutním vakuem s okolím našeho Vesmíru, tvořeného zřejmě absolutním vakuem (viz kapitola VI. Vznik Vesmíru).

   

V.) Teorie paradoxu cestování časem

   

Cestování časem si lze podle mne představit jako nastoupení do vlaku, který jezdí rychlostí světla pořád dokola, a protože nejvyšší rychlostí je rychlost světla, tak hodiny v tomto vlaku stojí (tj. pořád jsou na časovém bodu 0 od vzniku konkrétního světla, v případě nejstaršího elektromagnetického vlnění v okamžiku nula od vzniku Vesmíru), protože, kdyby se pohybovaly, tak by jejich rychlost připočtená k rychlosti vlaku musela být vyšší, než je rychlost světla, což by bylo v rozporu s předpokladem maximální rychlosti světla ve Vesmíru. Vlak s rychlostí světla musí jezdit dokola, abychom ho mohli dohonit, a zároveň v okamžiku, kdy do něho nastupujeme, musíme jet shodnou rychlostí. V praxi jde o problém zpomalení světla, který byl současnou vědou již úspěšně vyřešen (viz: http://maartin.blog.cz/0703/cestovani-casem-je-zrejme-mozne-prostrednictvim-rotace-zpomaleneho-svetla ) nebo zrychlení na rychlost světla.


Nyní k paradoxu cestování časem:


Jestliže bychom se přesunuli do minulosti, a to do doby, kdy žili naši rodiče, a tyto bychom zavraždili, pak bychom se nemohli v budoucnosti narodit a nemohli bychom se rovněž v této budoucnosti přesunout do minulosti.


Nyní k mému pokusu o řešení paradoxu cestování časem:


Podle mé filosofie:


1.) Absolutní vakuum čili vzduchoprázdno je dle mého názoru tvořeno jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru) o nulové rychlosti a nulové relativistické hmotnosti, příp. roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum.

2.) Hmota je tvořena dle mého názoru nekonečným počtem částic (bodů časoprostoru) o nulové relativistické hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla c.

3.) Světlo, resp. elektromagnetické vlnění je dle mého názoru tvořeno konečným počtem částic (bodů časoprostoru) o nenulové relativistické hmotnosti, nulové klidové hmotnosti a rychlosti světla c.


Tyto identické body časoprostoru podle mne vyplňují celý náš Vesmír. Vždy tak jde o body časoprostoru, které se liší v případě absolutního vakua, hmoty a světla pouze rychlostí, kterou získávají a ztrácí vzájemnými srážkami, resp. vzájemným kontaktem, a dále rovněž svým množstvím. Podle mne každý bod časoprostoru představuje výše uvedený vlak s odlišnou rychlostí ubíhání času, tyto body časoprostoru buď stojí (jde o absolutní vakuum), nebo se pohybují rychlostí nižší než rychlost světla c (jde o hmotu) nebo se pohybují rychlostí světla c (jde o světlo), zároveň však pro celý Vesmír jako soustavu platí zákon zachování hybnosti a energie. To znamená, že dojde-li srážkou bodů časoprostoru k urychlení jednoho z nich, musí nějaký jiný bod časoprostoru naopak zpomalit.


Relativitu času tak podle mne představují hodiny umístěné ve vlaku (přičemž těmito vlaky jedoucími různou rychlostí jsou podle mne všechny body časoprostoru). Čím se pohybuje vlak (resp. určitý bod časoprostoru) rychleji, tím v něm jdou hodiny pomaleji. Zpomalením rychlejšího bodu časoprostoru srážkou s jiným pomalejším bodem časoprostoru dochází touto srážkou k zrychlení běhu času u zpomaleného bodu a zpomalení běhu času u zrychleného bodu časoprostoru. Pozn.: např. při srážce dvou kuliček, kdy první stojí a druhá do ní narazí, se první kulička dá do pohybu o stejném vektoru hybnosti jako druhá kulička a druhá kulička se zastaví, čili získá hybnost první kuličky.


Výše uvedené cestování časem pomocí kužele světla tak podle mne znamená zrychlení člověka (resp. zvětšení hybnosti jej tvořících bodů časoprostoru), který by nastoupil do vlaku pohybujícího se do kola rychlostí světla a zároveň zpomalení jiných bodů časoprostoru v tomto vlaku, tak aby celková hybnost a energie Vesmíru zůstaly zachovány dle fyzikální zákona zachování hybnosti a energie. Došlo by tak zřejmě k záměně člověka (resp. jej tvořících bodů časoprostoru) jedoucího ve vlaku rychlostí světla a jiného člověka (resp. jej tvořících bodů časoprostoru) pohybujícího se nižší rychlostí mimo tento vlak.


Časoprostor pak představuje všechny světočáry a každá světočára představuje souhrn bodů časoprostoru o nulové hmotnosti, které představují nekonečné množství poloh určitého jednoho bodu eukleidovského prostoru ve všech různých určitých časových okamžicích při zachování celkové hybnosti a energie všech bodů tohoto eukleidovského prostoru v určitém časovém okamžiku. Existuje tak zřejmě nekonečně mnoho variant dějin Vesmíru, přičemž každá cesta člověka časem ze současnosti do minulosti by zároveň změnila minulost i současnost dějin Vesmíru při zachování jeho celkové hybnosti a energie.


Mírnění rozporů, resp. srážek, resp. zachování stabilní energie a hybnosti člověka znamená zpomalování rychlejšího a zrychlování pomalejšího okolí, přičemž je
třeba volit co nejmenší srážky, které podstatně nezmění hybnost a energii člověka (viz má Universální etika: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719 ).


Jestliže pro každý bod časoprostoru, ze kterých je složen každý živý organismus, běží jiný čas v závislosti na rychlosti jeho pohybu (dle STR. A. Einsteina), znamená to přesah určitého integrálního živého organismu jak do minulosti tak do budoucnosti. Proto si možná integrální člověk pamatuje minulost, vnímá přítomnost a je schopen odhadnout budoucnost.

 

Relativitu času lze podle mne vysvětlit vlněním časoprostoru. De Broglieho vlny znamenají, že se vlní nejenom světlo (elektromagnetické vlny, tj. podle mne body časoprostoru o nulové hmotnosti, rychlosti světla c a konečném množství) ale i hmota (tj. podle mne body časoprostoru o nulové hmotnosti, nenulové rychlosti nižší než rychlost světla c a nekonečném množství). Toto vlnění si lze představit jako prostor plný bodů časoprostoru, tedy bodových částic o nulové hmotnosti, které představují polohu a hybnost částice eukleidovského prostoru v určitém časovém okamžiku vývoje Vesmíru (přičemž časoprostor znamená současnou existenci všech těchto jeho minulých, současných i budoucích bodů), které se samovolně pohybují, srážejí a předávají si tak hybnost (resp. se vlní) a zároveň dochází se změnou rychlosti těchto bodů časoprostoru k zpomalení, resp. k zrychlení běhu času u těchto bodů časoprostoru (viz  mé předchozí příspěvky). Zvlněním časoprostoru dochází k růstu hustoty těchto bodů časoprostoru na určitém místě této vlny (čas zde běží pomaleji) a snížením hustoty těchto bodů časoprostoru na jiném místě této vlny (čas zde běží rychleji). Toto vlnění časoprostoru je podle mne důsledkem nenulové hybnosti a energie Vesmíru, který tak nelze zastavit, pouze může dojít k přeuspořádání bodů časoprostoru, aby se téměř nesráželi pouze dotýkali, jejich pohyb byl plynulý a spojitý (viz můj topic Universální etika a Evoluce viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719&whichpage=7 a http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719&whichpage=1 ). 

VI.) Vznik Vesmíru

   

Podle mého názoru je pohyb jakéhokoliv tělesa či částice z  hlediska fyziky, dán pohybem je tvořících mikročástic v mikrosvětě  z hlediska  fyziky mikrosvěta, z nichž je složeno každé  těleso či částice. Polohu  mikročástice a její hybnost však  nelze určit podle fyziky mikrosvěta s absolutní  přesností,  pomocí de Broglieových vln a Heisenbergových vztahů neurčitosti  lze  pouze určit pravděpodobnost s níž se mikročástice bude  nacházet v určitém místě  prostoru. Toto bylo ověřeno pokusem, kdy byly vystřelovány za stejných vstupních podmínek fotony oproti štěrbině, kdy tyto fotony dopady na různá místa, avšak na místě s největší pravděpodobností výskytu byl jejich dopad nejčastější.

 

Z toho plyne, že pohyb každého tělesa či částice musí být náhodný, protože je s výjimkou vnějších vlivů zcela dán pohybem mikročástic, které obsahují. Tento pohyb jakéhokoliv tělesa či částice je s výjimkou vnějších vlivů zcela dán pohybem mikročástic, které obsahují, je jedinečný a náhodný, protože podle mého názoru lze každé těleso či částici dělit nekonečněkrát, než se dostaneme k fiktivní nedělitelné nejmenší částici. Jedině pohyb této nejmenší částice tak není náhodný, protože neobsahuje žádné dílčí mikročástice, je kausální. Těmito nejmenšími částicemi hmoty je podle mého názoru absolutní vakuum, čili nic, které je nehybné.

 

Z Einsteinovy Speciální teorie relativity  plyne, že pohybuje-li se foton čili mikročástice o nulové klidové hmotnosti rychlostí světla má nenulovou relativistickou hmotnost. Hmota podle mého názoru představuje nekonečně mnoho částic o nulové klidové hmotnosti a nenulové rychlosti menší, než je rychlost světla, absolutní vakuum (čili nic) pak jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru) o nulové klidové hmotnosti a nulové rychlosti. Z toho plyne, že podle mého názoru náš Vesmír vznikl z absolutního vakua, čili nic, kterému byla udělena někým nebo něčím nenulová rychlost, nejvýše pak rychlost světla.

 

Náš Vesmír se vyznačuje neustálou přeměnou kinetické energie na potencionální kinetickou energii a opačnou přeměnou potencionální kinetické energie na kinetickou energii, což v konečném důsledku znamená přeměnu hmoty na světlo a světla na hmotu. Toto se děje vyzářením hmoty a opačně pohlcením fotonů světla hmotou, kdy roste rychlost částic hmoty a tím i její relativistická hmotnost dle Einsteinovy Speciální teorie relativity . Za kinetickou energii považuji pohyb hmoty, případně částice s klidovou hmotností rovnou nule, jako je foton světla, která má pouze kinetickou energii a nulovou potencionální kinetickou energii dle Einsteinovy Speciální teorie relativity , tedy všechna energie světla je představována jejím pohybem a žádná jeho energie není představována hmotou, tedy potencionální kinetickou energií, kterou by bylo možné přeměnit na pohyb.

 

Dle kapitoly VII. Fyzikální teorie relativistické energie vznikl náš Vesmír z jediného fotonu, zřejmě bodu prostoru o obrovské avšak konečné celkové energii, o čemž svědčí maximální rychlost světla fotonu o nulové klidové hmotnosti v našem Vesmíru. V případě pohybu o rychlosti světla u tělesa o nenulové klidové hmotnosti by na tento pohyb byla spotřebována nekonečná energie, kterou náš Vesmír zřejmě nedisponuje. Z toho plyne, že maximální rychlost světla, která může být dosažena v našem Vesmíru, vyplývá z jeho konečné energie. Zároveň foton jako částice o nulové klidové hmotnosti a nulových rozměrech, což plyne mimo jiné z toho, že paprsky světla postupují prostorem nezávisle jeden na druhém, nemohou se srazit, může dosáhnout libovolné konečné energie (viz kapitola VII. Fyzikální teorie relativistické energie).

 

Proto se lze domnívat, že svět, který existoval před vznikem našeho Vesmíru, byl tvořen takovými fotony o nulové, resp. nenulové klidové hmotnosti o obrovské konečné, resp. nekonečné energii dané jejich rychlostí světla a absolutním vakuem, tedy ničím, z nichž pak vznikl náš známý Vesmír. Tato libovolná obrovská konečná energie těchto fotonů byla dána jejich rychlostí světla a jejich relativně vysokou avšak přesto nulovou klidovou hmotností, protože z kapitoly IX. Aritmetika a geometrie nekonečna vyplývá, že nula nemusí být vždy rovna nule stejně jako nekonečno není vždy rovno jinému nekonečnu. Vesmír pak vznikl přeměnou energie nějakého jediného fotonu o obrovské avšak konečné energii na prostor, jak se děje dodnes při roztahování Vesmíru. Čas, hmotnost a délka jsou podle  kapitoly VIII. vlastnostmi energie, resp. pohybu, z čehož plyne, že v našem Vesmíru souvisí s existencí tohoto jediného fotonu, a jsou jeho vlastností, která je závislá na vztažné soustavě pozorovatele.

 

Vznik našeho Vesmíru tak dle mého názoru představuje pouhou podobu přeměny kinetické energie jediného fotonu světla o obrovské avšak konečné kinetické energie a nulové potencionální kinetické energie (viz výše) na potencionální kinetickou energii, jde tak o zhmotnění jediného fotonu světla jeho zpomalením na hmotu. Toto zpomalení jediného fotonu o obrovské energii je v kosmologii dle mého názoru nazýván velký třesk a stojí u počátku Vesmíru.

 

K zpomalení jediného fotonu světla na hmotu podle mne došlo srážkou světla o obrovské energii s absolutním vakuem, kde došlo k přerozdělení nekonečna bodů časoprostoru absolutního vakua, které podle mne (viz výše) tvoří světlo, ve prospěch je obklopujícího absolutního vakua, tvořeného jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru). Došlo tak jakoby k rozředění světla absolutním vakuem.  

 

Přeměna prapůvodního jediného fotonu o obrovské energii a okolního absolutního vakua (čili ničeho) při vzniku Vesmíru z čisté kinetické energie na potencionální kinetickou energii, tedy na hmotu a její pohyb, tedy její kinetickou energii, tak dle mého názoru na jedné straně umožňuje popsat okolí našeho Vesmíru jako čistě kinetickou energii, jako světlo o obrovské, resp. nekonečné energii a absolutního vakua (čili ničeho). Podle mého názoru pohyb (čistá energie), která rozpohybovala absolutní vakuum (čili nic), představuje samotného Boha tvořeného vším tímto světlem o obrovské, resp. o nekonečné energii (Ježíš údajný Kristus řekl: "Já jsem světlo světa", Jan 8,12, viz kapitola bod 13. VII.) Fyzikální teorie relativistické energie, x) Svět světla ,  y) Proč Bůh dopustí zlo ve světě  ) jako protějšek absolutního vakua (čili ničeho, resp. Ďábla), a zároveň umožnilo vznik života, resp. života člověka v rámci tohoto jediného fotonu o obrovské, avšak konečné energii a absolutního vakua (čili ničeho) z nich vzniklé hmoty v našem Vesmíru. Jde tak ve skutečnosti o akt stvoření v náboženském smyslu. 

 

* Toto pojetí vzniku Vesmíru odpovídá biblickému aktu Božího stvoření nebe a Země z ničeho, odpovídá rovněž aristotelovské teologii a zároveň prvnímu rozumovému důkazu Boží existence dle Sv. Tomáše z jeho díla Suma teologická o prvním hybateli, podle kterého musí vše, co je pohybováno, být pohybováno něčím jiným.

 

* Toto mé pojetí vzniku Vesmíru, resp. hmoty ze světla a absolutního vakua jejich srážkou, resp. zředěním, resp. zpomalením světla o obrovské energii absolutním vakuem o celkové nulové energii při velkém třesku vychází z židovského, resp. kabalistického teologického popisu vzniku Vesmíru. Podle židovské kabaly Jicchak Luria(1534-1570) klade na počátek Boží sebeobmezení, ustoupení do sebe sama (cimcum). Koncept cimcumu je jedním z nejodvážnějších pokusů v dějinách domyslet do konce creatio ex nihilo, stvoření z ničeho, aby mohlo existovat cokoli mimo samotného Boha, musel Bůh ve svém nekonečném, všeprostupujícím bytí (Ejn sof, doslova není konce) vytvořit prázdný prostor (rozumněji absolutní vakuum, Ďábla stvořeného takto Bohem). Zatímco akt cimcumu zakládá samu možnost stvoření, druhá fáze stvoření teosofického procesu, ševirat kelim, je spjata s vlastním tvůrčím procesem, který se odvíjí pronikáním světelného paprsku substance Ejn Sof do uprázdněného prostoru. V první fázi, nazývané svět pléromatu-tj. plnost Božího světla (rozumněji elektromagnetického záření, resp. světla, viz kapitola: x) Svět světla ), povstal jako první a nejvyšší manifestace božské esence nebeský člověk-Adam Kadmon, z jehož očí, uší, nosu a úst vytryskla světla sefir, sfér, (rozumněji časoprostorových rozměrů), Božích sestupných emanací, jež zprvu tvořila nerozlučnou jednotu. Protože se však tato světla vyzářila v podobě jednotlivých, chaoticky promísených bodů (tzv. olam ha nekudot, svět bodů, nebo též olam ha tohu, svět chaosu) a stvořitelský záměr od počátku předpokládal existenci konkrétních završených forem, jež se měly objevovat postupně dle předem určeného plánu, byly utvářeny zvláštní "nádoby", kelim, jejichž cílem bylo světlo Ejn sof podržet a nasměřovat k plnění konkrétního účelu. Nádoby odpovídající třem horním sefirám z celkem 10 sefir (Keter-koruna, Chochma-moudrost, Bina-poznání) svůj díl světla přijaly, avšak ten, který byl určen pro sedm dolních, vytryskl naráz v plné síle, nádoby jej neudržely a pod jeho náporem praskly a roztříštily se. Jiskry božského světla se částečně odrazily zpět do svého zdroje, ale většina jich spadla dolů do volného prostoru a smísila se s úlomky rozbitých nádob. Tak do světa zároveň s jeho stvořením proniklo zlo, které z těchto úlomků vzniklo a zahnízdilo se na všech úrovních kosmického procesu. Svaté jiskry byly překryty a uvězněny zlými, nečistými silami nazývanými v kabale klipot (množné číslo od klipa, tj. kůra, slupka, skořápka). Zlo se přimklo ke svatosti jako skořápka k jádru, a proto všechno, co existuje, v sobě nese onu původní prasklinu, vše je poznamenáno nedostatečností a žádá si nápravy, po níž má přijít mesiáš. (viz kapitola: I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd ).


Literatura:
Příběhy rabi Nachmana, Argo, 2005, s.29 a násl.

Casaril Guy, Rabi Šimon bar Jochaj a kabala, RI-EL/CAD Press, Bratislava, 1996

Tajemství kabaly(Decoding the Past: Secrets of Kabbalah), USA 2006, 46 min., produced by Towers Productions, Inc. for History Channel, 2006 A&e Television Networks, LLC., 2012 FILMEXPORT HOME VIDEO s.r.o.

 

Diskuse: 

Komentář: 

-----  Original Message -----

From: "jan schneider" <mailto:jschneider@seznam.cz>

To: <mailto:ak-gruza@cbox.cz>

Sent:  Wednesday, March 14, 2007 9:38 AM

Theme: fyzikální  teorie pravděpodobnosti.

 

>   1.     odst. 1. -poslední věta: Nulová hmotnost  znamená  pouze nepřítomnost potenciální energie, ale nikoli hmoty. viz poznámka  v níž  je správně řečeno, že se neustále mění hmota na  fotony a fotony na hmotu.  veškerá hmotnost fotonu je obsažena  v jeho kinetické energii. Tvrzení v této větě je nesprávné.

 

>   2. Tvrzení o reálné, fyzikální existenci bodu  je  stejným  nesmyslem. Bod je jen abstraktní matematická záležitost.  Vše  co je  reálné ve Vesmíru a z čeho a čím je tvořen Vesmír má objem. I ta placatá  superstrunná dvoubrána, pokud vůbec  existuje, musí mít svou tloušťku byť  extrémně nepatrnou. Neumím si představit nic, co by kmitalo v teoreticky přesné dvourozměrné ploše. Z toho vyplývá, že všechny geometrické tvary, které nejsou třírozměrné, jsou teoretickou, abstraktní  záležitostí a nemohou popsat realitu, mimo snad průběh času,  nebo teploty. Ale nejspíš ani to ne.

 

>   3. Vesmír  nemá  jinou než kvantovou povahu. Není možné, aby byl současně takový a onaký.  Důkazy založené na chování světla jsou iluzí.  Ani trajektorie fotonu není  spojitá. Proto operace s nekonečny,  absolutismy a spojitostmi při popisování  povahy Vesmíru a  jeho hmoty jsou nepřípustné.  Mezi abstraktní matematikou a  realitou jsou rozdíly, které nelze nerespektovat. Hmota ve svém mikru není složitá, že se tak Bohu líbilo, ale proto,  aby mohla vůbec existovat. A  její existence je podmíněna neexistencí í byť jednoho nekonečna. Vesmír  musí být v jakémkoliv  svém měřítku vždy drsný!  Princip pravděpodobnosti je všudy přítomný.

 

>   4. Axiomatické připuštění naprosto pustého prázdného prostoru  je přímá cesta do pekel. Protože  je čtyřrozměrný, je mnohem logičtější axiomaticky  připustit prostor ve své možná i nekonečné velikosti, v němž  je přítomen čas.  Aby to bylo možné, musí v něm být  přítomna  dynamická struktura. To může zajistit pouze struktura  fyzikálního vakua.  Předpoklad, že tato struktura svými  vibracemi za přesných podmínek  vytváří hmotu a zároveň  zajišťuje její kvantovou povahu, je jediné možné vysvětlení.  Kde jinak končí fyzikální vakuum a začíná totálně  pustý prostor? I kdybych přistoupil na to, že kvantovou pěnu  je schopen vytvářet  pouze příslušný zákon nikoliv struktura, která se podle tohoto zákona chová, tak, kde je zákon o tom, že výskyt kvantové pěny končí s hranicí  Vesmíru. Logicky by se tato pěna musela vyskytovat v každém prostoru v celé jeho velikosti. Z toho vyplývá, že existence naprosto pustého prostoru je tak nepravděpodobná, že jeho existenci  je nutno dokázat nejméně  jedním, ale silným, důkazem.

 

>  5. V textu předpokládáte existenci fotonů  před vznikem Vesmíru,.pokud bych to měl přijmout, tak prostor musí být plný  fotonů o nulové hmotnosti. Občas z nějakého vznikne Vesmír. To se máme na co  těšit, pokud nulové fotony jsou i v prostoru  našeho Vesmíru. Nejspíš v  něm asi nejsou, když  za miliardy let v něm žádný další nevznikl.

                                                                                                                                                             Jan Schneider

 

Odpověď autora:

   

Vážený pane Jane Schneidere,

 

podle mého názoru předpokladem, aby z fotonu mohl vzniknout Vesmír, tedy aby se foton přeměnil na hmotu nového Vesmíru, je, že tento foton disponuje dostatečně obrovskou energií. To, že foton o rychlosti světla může mít libovolnou energii, plyne ze Speciální teorie relativity , kdy energie fotonu světla E=c2*m0/√[1-(v2/c2)]=c2*0/0=libovolné číslo, kladné či záporné, tj. hmota či antihmota, konečné či nekonečné, kde E je relativistická energie, m0 klidová hmotnost fotonu rovna 0, c rychlost světla, v rychlost fotonu rovná rychlosti světla c. Přeměna fotonu o rychlosti světla o menší než obrovské energii, potřebné pro vznik nového Vesmíru, na hmotu, ne sice o objemu nového Vesmíru, je i v našem Vesmíru běžnou záležitostí při pohlcení fotonu hmotou. Domnívám se, že v našem Vesmíru neexistuje foton o rychlosti světla s dostatečně velkou, resp. obrovskou energií pro vznik nového Vesmíru, kdyby takový foton o rychlosti světla o takové obrovské energii existoval, tak by z něj mohl vzniknout rovněž nový Vesmír. 

 

To, že foton je tvořen pouze kinetickou energií, vyplývá ze Speciální teorie relativity , kde kinetická energie fotonu Ek=E-m0c2=E-0c2=E, kde E je relativistická energie fotonu světla dle vztahu viz výše, m0 klidová hmotnost fotonu rovna 0, c rychlost světla.

 

S pozdravem

 

V Hustopečích 15.3.2007, Dalibor Grůza, 

 

 

Komentář: 

----- Original Message -----

From: "jan schneider" <jschneider@seznam.cz>

To: "JUDr. Dalibor Grůza Ph.D." <ak-gruza@seznam.cz>

Sent: Thursday, March 15, 2007 3:41 PM

Theme: Re: fyzikální teorie pravděpodobnosti.

 

Děkuji za odpověď. Přiznám se, že jsem odpověď ani nečekal. Nejsem ani fyzik ani matematik. Jsem jen ten, kterého tyto věci velmi zajímají, proto mám hlavu plnou otázek.

 

Váš text pochopit mi nedělá žádné potíže. To s čím mám potíže je, že Vaše teorie nemá znak komplexnosti.

 

Její historie nezačíná od počátku, ani není přesvědčivá, že předchozí logicky vyplývající historie, je reálně možná. Podle Vašeho vysvětlení a teorie Vesmíru předcházela existence nespecifikovaného počtu fotonů neobvyklých vlastností, které mohou existovat v prostoru - neprostoru, (V čem existovaly? Ve vakuu nebo v pustotě bez rozměru a času?). V této množině prafotonů se vyskytovaly některé, u nichž potenciální energie je tak vysoká, že jejich explozí vznikl Vesmír. Existence těchto fotonů je podivná, protože byly a kdesi někde ještě jsou a existují samy o sobě bez svého partnera - hmoty.  Nepochybně Einsteinovy vzorce jsou v pořádku, ale pokud je chcete takto použít, musíte najít jeho další, kterým prokazuje ve své teorii možnost existence fotonu jako takového sama o sobě, nevznikajícího jen pouze v bezčasí jsoucího a zanikajícího jen při vzniku nějakého Vesmíru.  

Co se týče Vámi citovaného vzorce. Jestliže vzorec něco připouští teoreticky, vůbec to není důkaz, že to něco také může existovat, byť by se jednalo o tak slavný vzorec, jako je tento. To je jedna věc.

 

Druhá. Jak se slučuje Vaše tvrzení, Vaše představa o extrémně nízké teplotě ve vzdálenostech miliardy světelných let od Země, se změřenými teplotami vakua pomocí spec. přístrojů na družicích ve vzdálenostech, které prý dosahují jen malého čas. úseku před zprůhledněním Vesmír?  Podle toho co vím, reliktní záření je v celém prostoru Vesmíru teplotně homogenní. 

 

Vážený pane doktore, nechtěl bych, aby jste si myslel, že chci Vaši, nesporně s velkým úsilím propracované teorii škodit, ale nemohu si pomoci z mého pohledu není dokonalá. Mnohá tvrzení založená jen na matematické či jiné teorii je nutno experimentálně prověřit a dokázat. Teorii relativity bylo uvěřeno, až se prokázalo, že se světelné paprsky skutečně okolo silně gravitačních těles zakřivují a až byly objeveny gravitační čočky.

 

Za třetí. Jen malá paličská otázka. Může vůbec reálně existovat foton, který má schopnost nakumulovat tolik energie, aby stačila na celý Vesmír? Co by to bylo za částici a KDO BY JI STVOŘIL?

 

Jan Schneider

   

VII.) Fyzikální teorie relativistické energie

 

1. Reálně existující pohybující se nebo nehybný bod časoprostoru je zřejmě foton, částice o nulové klidové hmotnosti o rychlosti rovné nebo nižší, než je rychlost světla.

 

K bodu 1.:

1.1 Podle současných poznatků fyziky mikrosvěta jsou fotony zvláštní druh částic, které mají nulovou klidovou hmotnost.

1.2 Dráha (trajektorie) pohybujícího se nebo nehybného bodu prostoru, fotonu, v čase tak odpovídá existenci spojitého časoprostoru dle Einsteinovi teorie relativity.

1.3 V případě, že se fotony, zřejmě body prostoru, tedy částice o nulové klidové hmotnosti pohybují rychlostí světla c, mají tyto fotony dle vztahu pro relativistickou hmotnost dle Einsteinovy Speciální teorie relativity  m=m0/√[1-(v2/c2)], kde v je rychlost fotonu rovna c, c rychlost světla, m0 klidová hmotnost částice nebo tělesa, m relativistická hmotnost, nenulovou relativistickou hmotnost a tím i nenulovou energii z Einsteinova vztahu pro energii E= mc2. I v tomto případě se však jedná o pohybující body prostoru, což plyne z poznatků oboru fyziky zvaného optika, která vychází z poznatku, že i paprsky, které se navzájem protínají, se neovlivňují a postupují prostředím nezávisle jeden na druhém. Tento poznatek potvrzený zkušeností se ve fyzice nazývá princip nezávislosti chodu světelných paprsků. Tomu odpovídá popis fotonů tvořících světelné paprsky jako bodů časoprostoru, protože to by vysvětlovalo výše uvedený princip nezávislosti chodu světelných paprsků.

1.4 V případě, že jsou fotony, tedy částice o nulové klidové hmotnosti v klidu, nebo se pohybují o rychlosti nižší, než je rychlost světla, mají tyto částice nulovou relativistickou i klidovou hmotnost a nulovou energii, to vše dle výše uvedených Einsteinových vztahů pro relativistickou hmotnost m=m0/√ [1-(v2/c2)] a pro energii E= mc2. Protože nulová hmotnost znamená nepřítomnost hmoty, která podle mého názoru je nutná ke vzniku jakékoliv složitější prostorové (o nenulovém rozměru) částice a tělesa, lze říci, že nulové relativistické a klidové hmotnosti a nulové energii odpovídá pohybující se nebo nehybný bod časoprostoru, který rovněž splňuje tyto hmotnostní a energetické požadavky.

 

(také viz http://physicsmathforums.com/showthread.php?t=16

 

2. Reálně existující body časoprostoru, zřejmě fotony jsou základem všech druhů hmoty (resp. antihmoty), světla a vakua.

- Světlo, resp. elektromagnetické vlnění (dále též světlo) je pohyb reálně existujících bodů časoprostoru o rychlosti světla o nenulové (relativistické) hmotnosti.

- Hmota (resp. antihmota) je nekonečný počet pohybujících se reálně existujících bodů časoprostoru o rychlosti nižší, než je rychlost světla, o celkové nenulové (relativistické i klidové) hmotnosti.

- Absolutní vakuum (absolutní prázdno) je tvořeno jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru) o celkové nulové (relativistické a klidové) hmotnosti, příp. roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum.

 

K bodu 2.:

2.1 Stejný bod časoprostoru absolutního vakua je dle mého názoru základem všech fyzikálních veličin, zejména mám na mysli základní fyzikální veličiny času, délky (resp. prostoru) a hmotnosti ze vztahu pro hybnost p=m*v. Pro relativistickou hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua platí m=m0/√(1-v2/c2), kde m0 je klidová hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou je hustota ζ=0 a objem je rovněž V=0 (kde délka a=0, šířka b=0, výška c=0), v je rychlost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou dráha s=0 a čas t=0, a c je rychlost světla. Z nekonečna těchto bodů časoprostoru absolutního vakua je složena veškerá hmota, antihmota a elektromagnetické vlnění, např. světlo, jejichž hmotnost je dána hustotou těchto bodů, čas, jehož doba je dána rozložením těchto bodů v čase, a délka, která je dána rozložením těchto bodů v prostoru. Při nenulové hodnotě hmotnosti, času a délky tak vždy jde o nekonečno těchto bodů časoprostoru absolutního vakua, vždy však půjde o různě hustá nekonečna. (viz bod 12. této kapitoly )

2.2 Celková energie a rovněž tak celková relativistická hmotnost, které jsou vždy stejné jak z hlediska pozorovatele, tak z hlediska pohybujícího se tělesa, je podle mne dána počtem časoprostorových bodů absolutního vakua, které tvoří klidové nebo pohybující se těleso v čase. Podle mne časoprostor znamená, že např. veličiny prostoru, tedy délka, šířka a výška se mohou změnit v čas a naopak. Příkladem je kontrakce délek a dilatace času při zvyšující se rychlosti podle STR, kde se při konstantní energii a relativistické hmotnosti body časoprostoru absolutního vakua tvořící délku prostoru přemění v body časoprostoru absolutního vakua tvořící jeho čas. Jinými slovy z hlediska pohybujícího se tělesa dojde ke kontrakci (zkrácení) jeho délky (rozředění bodů časoprostoru absolutního vakua délky tělesa) a dilataci (prodloužení) času (zahuštění bodů časoprostoru absolutního vakua času, který pak trvá déle), a to při konstantní energii a relativistické hmotnosti z hlediska pozorovatele i pohybujícího se tělesa. Růst hmotnosti pohybujícího se tělesa oproti tělesu v klidu souvisí s výše uvedeným zahuštěním (růstem počtu) bodů časoprostoru absolutního vakua v čase, tedy s výše uvedenou dilatací času z hlediska pohybujícího se tělesa, kdy se jak z hlediska pozorovatele tak z hlediska pohybujícího se tělesa zvětší celkový počet časoprostorových bodů absolutního vakua tvořících pohybující se těleso v čase v důsledku větší hustoty těchto bodů v dilatovaném čase. To, že se při zrychlujícím pohybu tělesa přeskupují body časoprostoru absolutního vakua tvořících délku z jeho hlediska do bodů časoprostoru absolutního vakua tvořících čas z jeho hlediska (jde o kontrakci délek a dilataci času) je dáno zřejmě vlastnostmi časoprostoru jeho zakřivením, tedy vlivem nejvyšší dosažitelné rychlosti světla ve Vesmíru.

2.3 Navrhuji pokus pro prokázání této teorie bodů časoprostoru absolutního vakua jako společného základu hmoty, světla, resp. elektromagnetického vlnění času a délky, resp. prostoru (jakéhosi éteru) navrhuji pokus, kdyby došlo k urychlení vakua na světlo v obřích urychlovačích schopných dosáhnout u urychlovaných částic v tomto případě rychlosti blízkých rychlosti světla, došlo by tak k přeměně vakua na světlo a potvrzení výše uvedené teorie. Další pokus, jestliže objekt A, který se pohybuje určitou rychlostí vyšle světelný paprsek, pak se body časoprostoru představující čas a dráhu objektu A, přemění na body časoprostoru představující další světelný paprsek jdoucí souběžně a bezprostředně sousedící s prvním světelným paprskem. Dojde tak k absorpci rychlosti ve prospěch šíře světelného paprsku. Naopak posvítím-li světelnými paprskem proti pohybujícímu se objektu B dojde z hlediska toho objektu B k zúžení tohoto světelného paprsku. Vytvoření souběžného a bezprostředně sousedícího paprsku se v energetické rovině projeví jako zvýšení jeho energie, resp. jako zmnožení energie (relativistické hmotnosti) jeho fotonů, resp. vznik nových fotonů. A zúžení světelného paprsku jako naopak pokles jeho energie (viz Dopplerův jev). Třetí fyzikální pokus, který je možno navrhnout k prokázání teorie relativity jako výše uvedené teorie transformace časoprostorových bodů vakua je srovnání obsahů ploch vzniklých dopadem fotonů světla na stínítko vyslaného z nehybného a pohybujícího se objektu, přičemž obsah plochy světla dopadeného na stínítko z objektu pohybujícího proti stínítku bude zřejmě větší.

 

(viz: bod 12. této kapitoly , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=728&whichpage=8, http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=932http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=933 )

 

3. Pohybující se nebo nehybné reálně existující body časoprostoru jsou spojité, rovněž jejich pohyb je spojitý. Tyto body do sebe nenarážejí, pouze se dotýkají a vyplňují celý časoprostor.

 

K bodu 3.:

3.1 Tento poznatek vychází z poznatku prostoru jako kontinua-spojitosti, kterému odpovídá rovněž poznatek Einsteinovy moderní teorie relativity o časoprostoru jako kontinuu.

 

4. Pohyb reálně existujících hmotných částic a těles (o nenulové relativistické hmotnosti) je nespojitý. Narážejí do sebe a tím si předávají hybnost.

 

K bodu 4.:

4.1 Tento poznatek vychází z nespojité povahy vakua, hmoty a světla, kdy tyto druhy uskupení bodů prostoru mohou existovat vedle sebe, aniž by jedno spojitě přecházelo v druhé, co se týká jejich energie nebo hybnosti. Tyto částice a tělesa do sebe běžně narážejí.

 

5. Spojitá povaha všech reálně existujících bodů časoprostoru a jejich pohybu je příčinou vzniku všech druhů fyzikálních silových polí.

 

K bodu 5.:

5.1 Podle mého názoru silová pole nejsou příčinou vzniku pohybu částic a těles uvnitř silových polí, nýbrž pohyb částic a těles uvnitř silových polí je příčinou vzniku silových polí.

5.2 Pohyb reálně existujících bodů částice nebo tělesa jako zdroje gravitačního pole nebo částice a tělesa s nábojem jako zdroje elektrického pole se přenáší dotykem na okolní reálně existující body hmoty, světla, resp. elektromagnetického vlnění a vakua a způsobuje spojitý (společný) pohyb těchto reálně existujících bodů zdroje silového pole a okolí. Jinými slovy vysoká nebo nízká hybnost pohybu určitým směrem reálně existujících bodů částice nebo tělesa jako zdroje silového pole se přenáší dotykem spojitého prostoru bodů na reálně existující body hmoty, světla, resp. elektromagnetického vlnění a vakua okolí zdroje silového pole a tyto reálně existující body okolí začínají kroužit okolo zdroje silového pole. Při tomto krouživém pohybu vzniká kinematická dostředivá síla, pro kterou platí Fd=mad=mv2/r, kde m je hmotnost, ad dostředivé zrychlení, v rychlost a r poloměr kružnice. Tato dostředivá síla způsobuje vznik silového pole působením na jednotlivé reálně existující body vakua, světla a hmoty okolí zdroje silového pole. Rovněž podle klasické fyziky při obíhání umělé družice Země je dostředivou silou síla gravitační.

5.3 Silové pole gravitační nebo elektrické tak jsou ve skutečnosti pohybové soustavy se spojitým (společným) pohybem částice nebo tělesa jako zdroje této pohybové soustavy a částic a těles okolí.

5.4 Pohlcování okolních pohybujících se bodů prostoru hmotou je příčinou gravitační síly, která tak přitahuje hmotu, vlnění i prostor.

5.5 Matematický lze tento jev vyjádřit vztahem pro rovnovážnou silu F1=∆E/s=[(E1-E2)V1/(V1+V2)]/s pro dvě sousední hybnostní pole, resp. hmotná tělesa, resp. částice (dále též hybnostní pole) fyzikálního makrosvěta, kde F1 je odpudivá síla prvního hynostního pole v případě kladné hodnoty a přitažlivá síla tohoto hybnostního pole v případě záporné hodnoty, ∆E změna celkové relativistické energie pozorovaného hybnostního pole, E1, 2 je celková hodnota relativistické energie zvolených hybnosntích polí, V1, 2 je objem daných hybnostních polí, s vzdálenost středů sousedních částic, resp. hmotných těles, resp. sousedních hybnostních polí, ∆t čas vzájemného působení hybnostních polí a t celkový čas vyrovnáni hybnosti částic v důsledku srážky částic. Vycházím přitom z toho, že ∆E=∆W=F*s, kde ∆W je práce, resp. energie, kterou je nutno vykonat k obnovení rovnováhy, a to silou F (dále jen rovnovážná síla) působící na dráze s nutnou k obnoveni rovnováhy srážkami částic po dobu t. Vycházím přitom z toho, že dojde k vyrovnání E1 a E2 za dobu t, jinak neplatí druhá část výše uvedeného vzorce pro rovnovážnou sílu a uplatní se pouze prvá část tohoto vzorce, což je dáno přetlakem, resp. podtlakem vzhledem k sousednímu hybnostnímu poli. Síly způsobené přetlakem, resp. podtlakem sousedních hybnostních polí jsou tak podle Filosofie rovnováhy fyziky důvodem veškerého pohybu ve Vesmíru.

 

6. Povaha fotonu jako bodu prostoru a konečná energie Vesmíru jako izolované soustavy je zřejmě příčinou maximální rychlosti světla c u hmotných těles (s nenulovou klidovou hmotností) a fotonů (s nulovou klidovou hmotností) v časoprostoru.

 

K bodu 6.:

6.1 Podle Einsteinovy Speciální teorie relativity rychlost hmotného tělesa (o nenulové klidové hmotnosti) rovná rychlosti světla vyžaduje nekonečnou energii, což plyne z jeho rovnic pro relativistickou hmotnost m=m0/√[1-(v2/c2)], kde v je rychlost hmotného tělesa rovna c, c rychlost světla, m0 klidová hmotnost tělesa, m relativistická hmotnost a pro energii E= mc2, protože m=m0/0=m0/(x/∞)=m0*∞/x=∞, kde x a m0 jsou nenulová konečná záporná nebo kladná čísla.

6.2 Těleso o nenulové klidové hmotnosti se skládá z nekonečného počtu bodů prostoru, zřejmě fotonů, částic o nulové klidové hmotnosti. Pohyb tohoto tělesa o rychlosti světla znamená, že každý bod prostoru tohoto tělesa, zřejmě foton  by se musel pohybovat rychlostí světla. Vzhledem k nenulové energii každého bodu prostoru, zřejmě fotonu, který se pohybuje rychlostí světla, by u nekonečna bodů prostoru tvořících těleso byla potřebná nekonečná energie k uvedení tohoto tělesa do pohybu o rychlosti světla. Vzhledem k tomu, že Vesmír má zřejmě konečnou klidovou hmotnost a rychlost nižší, než je rychlost světla, tedy konečnou energii jako izolovaná soustava, lze se domnívat, že by ani celková energie Vesmíru nestačila k uvedení tělesa o nenulové klidové hmotnosti do pohybu o rychlosti světla.

6.3 Podle Einsteinovy Speciální teorie relativity  rychlost světla fotonu (o nulové klidové hmotnosti) znamená libovolnou konečnou energii E= mc2, což plyne z jeho rovnice pro relativistickou hmotnost m=m0/√[1-(v2/c2)], kde v je rychlost fotonu rovna c, c rychlost světla, m0 klidová hmotnost fotonu rovná nule, m relativistická hmotnost, protože m=m0/0=0/(-+x/∞)=(-+x/∞)/(-+x/∞)=-+x*∞/x*∞, kde x  je nenulové konečné záporné nebo kladné číslo. Relativistická hmotnost m je tedy rovna libovolnému kladnému nebo zápornému nenulovému číslu podle výsledku podílu a druhu nekonečen v tomto podílu.

6.4 Výše uvedený poznatek o libovolné energii fotonu o rychlosti světla plyne rovněž z teorie fotonu jako bodu časoprostoru. Libovolný foton o rychlosti světla má nenulovou energii a je zřejmě bodem prostoru o této rychlosti a energii (viz bod 1. této kapitoly). Konečný počet těchto bodů prostoru vedle sebe představuje opět bod prostoru, jinak by musel být počet těchto bodů prostoru nekonečný. Z toho plyne, že foton o rychlosti světla jako bod prostoru složený z libovolného konečného počtu fotonů o rychlosti světla, zřejmě bodů prostoru má opět libovolnou konečnou energii. Vzhledem k tomu, že Vesmír má zřejmě konečnou klidovou hmotnost a rychlost nižší, než je rychlost světla, tedy konečnou energii jako izolovaná soustava, lze se domnívat, že i kdyby foton použil energii celého Vesmíru, dosáhl by pouze rychlosti světla nikoliv rychlost vyšší. To odpovídá vzniku celého Vesmíru z jediného bodu prostoru, zřejmě fotonu (viz bod 10. této kapitoly). 

 

7. Pohyb všech reálně existujících hmotných částic a těles (o nenulové relativistické hmotnosti) směřuje k vytvoření spojitého pohybu obdobnému spojitému pohybu všech reálně existujících bodů časoprostoru. Tedy ke stálé hybnosti všech hmotných částic a těles, kdy se tyto téměř nebudou srážet a jejich hybnost bude trvalá dle zákona o zachování hybnosti (důkazem je již současné homogenní uspořádání Vesmíru z hlediska velkých prostorových úseků a konečná energie Vesmíru jako izolované soustavy, která dle mého názoru vyplývá z maximální rychlosti světla).

 

K bodu 7.:

7.1 Při srážkách hmotných částic a těles (o nenulové relativistické hmotnosti) dochází k vyrovnávání jejich hybnosti, podle zákona zachování hybnosti  a podle třetího pohybového zákona akce a reakce, podle kterého síly, kterými na sebe působí dvě tělesa, jsou stejně velké, navzájem opačného směru a současně vznikají a zanikají.

7.2 Pohybový účinek stejně velkých sil akce a reakce nemusí být stejný. Srazí-li se např. dvě koule různých hmotností,  uvede síla akce kouli s menší hmotností do pohybu s větším zrychlením než koule s větší hmotností, na kterou působí síla reakce. Zrychlení těles, které na sebe působí akcí a reakcí, závisí nejen na velikosti síly, ale také na hmotnosti těles, což vyplývá z druhého pohybového zákona a=F/m, kde a je zrychlení, F je síla a m je hmotnost.

7.3 Srážky mikročástic, jejichž počet je do jisté míry pravděpodobnosti náhodný, které tvoří tělesa makrosvěta, a tudíž jsou základem srážek v našem světě (makrosvětě z hlediska fyziky), jsou věcí náhody a pravděpodobnosti. Vezmeme-li pouze dvě takové mikročástice, tak po každé jejích srážce dle de Broglieových vln a Heisenbergových vztahů neurčitosti lze jejich další pohyb stanovit pouze neurčitě, na základě pravděpodobnosti, což tím pádem platí rovněž o jejich další srážce. Nízkou nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto srážky byly postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie)  s nízkou pravděpodobností, čímž dochází k snižování pravděpodobnosti srážky mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce směřuje podle mého názoru k ustávání srážek a představuje vývoj od méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody.

7.4 Konečným důsledkem srážek hmotných částic a těles (o nenulové relativistické hmotnosti) tak bude téměř spojitý pohyb všech těchto hmotných částic a těles, kdy se tyto budou pohybovat téměř bez vzájemných srážek, nebudou si téměř předávat hybnost a jejich hybnost bude téměř trvalá dle zákona o zachování hybnosti. Dle mého názoru také jiné způsoby výměny energie jsou způsobeny srážkami hmotných částic a těles, a to i subatomárních a světla, resp. elektromagnetického vlnění .

 

8. Důvodem postupného vytvoření téměř spojitého pohybu všech reálně existujících hmotných částic a těles (o nenulové relativistické hmotnosti) je spojitý pohyb reálně existujících bodů časoprostoru, který umožňuje jejich přeskupování a tudíž předávání hybnosti při srážkách hmotných těles a částic.

 

K bodu 8.:

8.1 Dle mého názoru všech druhy energetické výměny v rámci fyzikálního pohybu jsou způsobeny přeskupováním pohybujících se částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, zřejmě fotonů, kdy nárůst nebo pokles celkové energie hmotného tělesa nebo částice neznamená nic jiného než zvětšení nebo zmenšení počtu nehmotných částic, bodů časoprostoru, zřejmě fotonů nebo jejich rychlosti (viz bod 1.3 a 2.1). Jde tak vždy v podstatě o přerozdělování hybnosti, z čehož plyne souvislost zákona zachování energie a hybnosti.

 

9. Vazebná energie jádra atomu (jaderná energie) znamená pohyb částic tvořících jádro atomu o vysoké hybnosti, která je dána nikoliv klidovou hmotností volných částic atomového jádra nýbrž rychlostí, kterou se tyto částice pohybují v jádře atomu.

 

K bodu 9.:

9.1 Celková energie jakéhokoliv tělesa nebo částice dle mého názoru znamená nekonečný počet bodů prostoru o nulové klidové hmotnosti nebo rychlost těchto bodů prostoru. V případě vazebné energie jádra atomu tato energie zároveň není dána klidovou hmotností volných částic atomového jádra, musí tedy být dána vysokou rychlostí pohybu  jej tvořících částic.

9.2 Silová pole nejsou příčinou vzniku pohybu částic a těles uvnitř silových polí, nýbrž pohyb částic a těles uvnitř silových polí je příčinou vzniku silových polí (viz bod 5). Z toho plyne, že jaderné síly představují uzavřený pohyb bodů časoprostoru, zřejmě fotonů tvořících částice atomového jádra s vysokou rychlostí uvnitř jádra atomu.

9.3 V případě jaderných reakcí pak dochází střetem jádra atomu s jinou částicí k změně směru uzavřeného pohybu bodů časoprostoru, zřejmě fotonů tvořících jádro atomu o nízké hmotnosti a vysoké rychlosti, tj. velké hybnosti, na otevřený pohyb se směrem pohybu mimo jádro atomu a uvolnění velkého množství energie. Předpokladem změny pohybu bodů časoprostoru tvořících jádro atomu je, že částice-střela má dostatečnou rychlost, tj. hybnost a energii.

9.4 Výše uvedené poznatky se uplatní rovněž u jiných vazebných sil hmoty.

 

10. Časoprostor, tedy náš čtyřrozměrný svět vznikl z jediného reálně existujícího bodu časoprostoru, zřejmě z jediného fotonu o obrovské energii zvětšením jeho objemu a jeho rozdělením na více reálně existujících bodů časoprostoru, zřejmě fotonů (roztahováním Vesmíru) o podobě částic a antičástic hmoty a antihmoty, světla a vakua (viz bod 1.3, 2.1 a 2.2).

 

11. Časoprostor, tedy náš čtyřrozměrný svět představuje konečné množství energie o rychlosti nižší než rychlost světla, která se vyznačuje svými složkami časem, prostorem a hmotností, o konečné a nenulové klidové hodnotě těchto veličin. V případě nekonečných hodnot veličin času, prostoru a hmotnosti shora definovaného našeho Vesmíru by se jednalo o nekonečné množství energie tohoto našeho Vesmíru.

 

K bodu 11.:

11.1 Vzhledem k tomu, že celý náš Vesmír podle mého názoru vznikl z jediného bodu časoprostoru čili jediného fotonu o nulové hmotnosti, tedy jediné částice o nulové hmotnosti (viz bod 10.), jejím roztažením do prostoru, což je dle mého názoru důkaz přeměny energie na prostor, domnívám se, že čas, hmotnost a prostor nemohou existovat odděleně ale pouze jako složky energie. Toto plyne rovněž z Einsteinova vztahu pro relativistickou energii E= mc2 vyjádříme-li pomocí něho energii celého Vesmíru.

11.2 Konečné množství energie našeho Vesmíru jako izolované soustavy plyne z maximální rychlosti světla, které je možné v jeho rámci dosáhnout, při překročení rychlosti světla byla spotřebována nekonečná energie, kterou náš Vesmír nemá (viz bod 6.).

 

12. Vzhledem k fotonu, bodu prostoru o rychlosti světla platí dilatace času, tj. relativistický čas je stále na nule, kontrakce délek, tj. relativistická délka je nulová, zvětšení hmotnosti, tj. relativistická hmotnost může být nenulová, když klidová hmotnost  musí být nulová. Množství energie odpovídá vyjádření počtu bodů časoprostoru a její složky čas, rozměr a hmotnost jsou pouhými formami této energie, kdy energie se může přeměnit na kteroukoliv z těchto forem v podobě přeskupení bodů časoprostoru. V případě fotonu o nulové klidové hmotnosti a o rychlosti světla nebo tělesa o nenulové klidové hmotnosti a rychlosti nižší než rychlost světla jde o energii, které odpovídá nekonečný počet bodů časoprostoru, vždy však závisí na velikosti čísla nekonečno.

 

K bodu 12.:

12.1 Důkazem přeměny energie na prostor je roztahování Vesmíru zřejmě z jediného prapůvodního bodu Vesmíru o obrovské energii (viz bod 10.), důkazem přeměny energie na hmotu je pohlcení fotonu hmotou, který tak získává hmotnou podobu, důkazem přeměny energie na čas je různý čas v závislosti na různé rychlosti vztažné soustavy.

12.2 Různá hodnota čísla 0 lze ukázat na rozměru bodu prostoru, který je nulový. Avšak i rozměry dvou bodů prostoru vedle sebe jsou nulové, k dosažení nenulového rozměru úsečky složené z bodů poskládaných za sebou potřebujeme nekonečné množství těchto bodů. Tzn. úsečky složené z různého konečného počtu bodů budou mít vždy délku nula avšak půjde v každém případě o odlišnou délku o velikosti 0, tj. o odlišné hodnoty čísla 0. Různá hodnota čísla nekonečno lze ukázat na rozměru úsečky a přímky, čtverce a roviny či krychle a neomezeného prostoru vzhledem k bodu prostoru, tyto útvary vyplňuje vždy nekonečně bodů prostoru, u každého z těchto útvarů však vždy jde o jinou velikost čísla nekonečno, kdy o rostoucí číslo nekonečno půjde postupně u počtu bodů potřebných ke vzniku úsečky, přímky, čtverce, roviny, krychle a neomezeného prostoru.

12.3  Bod časoprostoru absolutního vakua je dle mého názoru základem všech fyzikálních veličin, zejména mám na mysli základní fyzikální veličiny času, délky (resp. prostoru) a hmotnosti ze vztahu pro hybnost p=m*v. Pro relativistickou hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua platí m=m0/√(1-v2/c2), kde m0 je klidová hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou je hustota ζ=0 a objem je rovněž V=0 (kde délka a=0, šířka b=0, výška c=0), v je rychlost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou dráha s=0 a čas t=0, a c je rychlost světla. Z nekonečna těchto stejných bodů časoprostoru absolutního vakua je složena veškerá hmota a světlo, jejichž hmotnost je dána hustotou těchto bodů v rámci hmoty a světla, čas, jehož doba je dána rozložením těchto bodů v čase, a délka, která je dána rozložením těchto bodů v prostoru. Při nenulové hodnotě hmotnosti, času a délky tak vždy jde o nekonečno těchto bodů časoprostoru absolutního vakua, vždy však půjde o různě hustá nekonečna. Dilatace resp. kontrakce času, resp. délek je dána hustotou těchto bodů v čase, resp. prostoru.

12.4 Absolutní vakuum, hmotu, elektromagnetické vlnění (dále též světlo) složené z časoprostorových bodů absolutního vakua lze zobrazit jako čtyřrozměrný film, kde jednotlivé určité body (o určitých souřadnicích) jednoho trojrozměrného fotosnímku mají různé vlastnosti. V případě absolutního vakua je tak jeden určitý bod (o určitých souřadnicích) všech trojrozměrných snímků nekonečného filmu promítaných za sebou obsazen pouze konečným počtem časoprostorových bodů absolutního vakua roztažených do časoprostoru, které jsou tak nehybné, čas běží velmi rychle, protože jde pouze o konečný počet bodů časoprostoru absolutního vakua, které trvají pouze nulový okamžik (nula krát konečné číslo je opět nula), a jeho celková relativistická hmotnost je nulová, protože je složen pouze z konečného počtu bodů časoprostoru absolutního vakua (relativistická hmotnost časoprostorového bodu absolutního vakua m=1/∞5=0kg). V případě hmoty je každý jeden určitý bod všech trojrozměrných fotosnímků (o určitých souřadnicích) promítaných za sebou obsazen nekonečným počtem (∞1) časoprostorových bodů absolutního vakua, který se tak zdánlivě pohybuje, čas v něm běží podle hustoty časoprostorových bodů absolutního vakua spojitého nekonečna trojrozměrných fotosnímků promítnutých za sebou za sekundu, předpokládáme-li, že film je stejně jako skutečnost plynulý, a jeho relativistická hmotnost je nulová avšak odlišná od hmotnosti bodu trojrozměrného fotosnímku absolutního vakua (relativistická hmotnost bodu trojrozměrného fotosnímku hmoty v nulovém časovém intervalu m=konečné nenulové x/∞4=0kg), takže různě hustá nekonečna bodů nenulového trojrozměrného objemu určitého předmětu zobrazeného na jednom trojrozměrném promítaném fotosnímku dávají (relativistickou) hmotnost m=konečné nenulové x/∞=0kg a na všech promítaných fotosnímcích za sebou dávají (relativistickou) hmotnost m=konečné nenulové x kg . V případě elektromagnetického vlnění fotonu o nulové klidové hmotnosti a rychlosti světla je jeden určitý bod (o určitých souřadnicích) jednoho trojrozměrného fotosnímku obsazen různě hustým nekonečným počtem (∞5) časoprostorových bodů absolutního vakua o (relativistické) hmotnosti m=konečné nenulové x kg, kde (relativistická) hmotnost trojrozměrného předmětu na jednom trojrozměrném fotosnímku je m= různě husté ∞kg, čas, resp. film je složen z jediného dvourozměrného fotosnímku, který trvá nulový okamžik a je o nulové délce, avšak obsahuje v sobě celý další film. V případě fotonu o nenulové klidové hmotnosti a rychlosti světla je jeden určitý bod (o určitých souřadnicích) jednoho trojrozměrného fotosnímku obsazen různě hustým nekonečným počtem (∞6) časoprostorových bodů absolutního vakua o (relativistické) hmotnosti m=různě husté ∞kg.

 

13. Vztah pohybu klidové soustavy resp. soustavy o nižší rychlosti než rychlost světla, tj. našeho Vesmíru a  vztažné soustavy o rychlosti světla, tj. fotonů o rychlosti světla je relativní, nelze určit, která soustava je vůči druhé v klidu a která se vůči druhé pohybuje rychlostí světla. Z hlediska vztažné soustavy představované množstvím energie o rychlosti nižší než rychlost světla, tzn. našeho Vesmíru tvoří vztažná soustava představovaná energií o rychlosti světla fotony, tedy body časoprostoru pohybující se rychlostí světla. Z hlediska vztažné soustavy pohybující se rychlostí světla, tj. fotonů o rychlosti světla v našem Vesmíru představuje absolutní vakuum v našem Vesmíru vztažnou soustavu pohybující se rychlostí světla, tj. fotony o rychlosti světla z hlediska Vesmíru světla, stejně tak naše hmota představuje jejich vlnění o rychlosti nižší než rychlost světla a naše vlnění o rychlosti nižší než rychlost světla jejich hmotu.

 

K bodu 13.:

13.1 Vzdalují-li se dvě vztažné soustavy rychlostí světla, nelze určit, která z nich je vůči druhé v klidu a která se vůči druhé pohybuje rychlostí světla, vždy bude záležet na volbě vztažné soustavy, ze které bude pozorovatel hledět na toto vzdalování se dvou soustav rychlostí světla. Dle mého názoru se tak tento pohyb stane relativní a z obou těchto soustav bude vnímána soustava vzdalující se rychlostí světla jako světelný paprsek, resp. elektrormagnetické vlnění a vlastní soustava jako nesvítící hmota, vždy bude záležet na tom, ve které z těchto dvou vztažných soustav se bude nacházet pozorovatel tohoto vzdalování se dvou vztažných soustav. V obou případech tak pozorovatel nacházející se v jedné z těchto dvou vztažných soustav vzdalujících se rychlostí světla bude vnímat vlastní vztažnou soustavu jako prostorný a hmotný svět a druhou vztažnou soustavu vzdalující se rychlostí světla jako elektromagnetické vlnění, např. světlo. Proto absolutní vakuum, které je nehybné, z hlediska klidové soustavy představuje elektromagnetické vlnění (dále též světlo) z hlediska světla. Fotony o rychlosti světla z hlediska klidové soustavy představují absolutní vakuum, které je nehybné, z hlediska světla. Hmota z hlediska klidové soustavy představuje vlnění o rychlosti nižší než světlo z hlediska světla a vlnění o rychlosti nižší než světlo z hlediska klidové soustavy představuje hmotu z hlediska světla. V podobě syntetických (tj. skladebných) dějů (např. vzniku života na Zemi) a v podobě všech analytických (tj. rozkladných) dějů dochází ke koloběhu energie mezi Vesmírem světla, Vesmírem o rychlosti větší neý je rychlost světla a naším Vesmírem, ma filosofie omezuje koloběh energie živé hmoty mezi těmito soustavami.

 

14. Použijeme-li pro Einsteinovy vztahy Speciální teorie relativity základní předpoklad, že rychlost pohybu ve vedlejším Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla překračuje rychlost světla, dostáváme se tak k následujícím relativistickým vztahům ve Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla. [1-(c2+x)/c2)]= (-x/c2)=i(x/c2), pro x>0, kde i je komplexní jednotka, který tvoří jmenovatel relativistických vztahů pro čas, délku a hmotnost. Za tohoto předpokladu pak výsledek podílu pro naší délku a čas je ∆t, l =∆t0, 10*i(x/c2), kde  ∆t0, l0 je rozdíl klidové času a délky a ∆t, l je rozdíl pohybujícího se času a délky o rychlostí větší než rychlost světla c o proměnnou x, ve Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla pro hmotnost m=m0/i (x/c2), kde m0 je klidová hmotnost a m pohybující se hmotnost o rychlostí větší než rychlost světla c o proměnnou x, i je komplexní jednotka. Tudíž nárůst délky a času v našem Vesmíru se projeví jako pokles jiné délky a jiného času ve Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla a nárůst hmotnosti v našem Vesmíru jako nárůst jiné hmotnosti ve Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla v důsledku snížení shora uvedeného čísla x představujícího rychlost (tedy jednu z podob energie, resp. relativistické hmotnosti, resp. pohybu složenou z času a délky vyjma hmotnosti) v důsledku zákona o zachování energie. Dostáváme se tak k pojmům jiný čas, jiná délka a jiná hmotnost představující jinou hmotu Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla a našeho Vesmíru. Spojnici mezi Vesmírem o rychlosti vyšší než rychlost světla a naším Vesmírem, mezi hmotou a jinou hmotou obou rozměrů tvoří světlo, tzn. částice, možná i o nenulové klidové hmotnosti pohybující se rychlostí světla, jde o Božský Vesmír(rozměr), možná o nekonečné energii.

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1109 , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1119  )

    

VIII.) Čas, hmotnost a prostor

   

Čas a prostor jsou vlastnosti pohybu charakterizovaného fyzikálním vztahem pro hybnost p=m*v, kde p je hybnost, m hmotnost a v rychlost, zároveň však představují pohyb s nulovou hodnotou ostatních veličin tohoto pohybu. Chceme-li chápat veškeré bytí jako pohyb tedy vlnění nebo energii, pak jsou čas a prostor vlastnosti Bytí a Bytí je formou prostoru a času. Jinými slovy prostor je formou času a čas je formou prostoru a obojí je pohybem.

 

Čas měříme určitým druhem pohybu, kterému říkáme hodiny, v případě, že by neexistoval čas, který by nebylo jak měřit, neexistoval by žádný pohyb, který bychom učinili měřítkem času, existoval by pouze jediný trvalý okamžik-pohyb, který by byl věčný, což odpovídá celkovému pohybu (tzn. všemu Bytí) s nulovou veličinou času. Vše by trvalo nehybně a věčně, nebylo by smrti ani zrození, vzniku ani zániku, vše by bylo neměnné.

 

Prostor je atributem pohybu, hmotnost však představuje opět pohyb částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti a to ve formě nulové hodnoty ostatních veličin pohybu ve fyzikálním vztahu pro hybnost mV*vV=m*v, kde mV, vV jsou veličiny transformovaného pohybu m*v, kde t=0, ζ=0, V≠0, s≠0 a zároveň t je čas, ζ je hustota v kg/m3, V je objem a s dráha. Objem V a délka s by tak byly nekonečné. Šlo by o rozptýlení každého hmotného tělesa do nekonečného prostoru, aby hybnost resp. energie byla zachována, avšak hmotnost byla rovna nule. Kdyby neexistoval prostor, existoval by pohyb na jediné možné trajektorii, kdyby neexistovala ani délka existoval by pohyb jako jediný bod s nekonečnou hodnotou času.

 

Z faktu, že prostor i čas jsou vlastností pohybu a že z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd náš Vesmír je pohybem, tak prostor i čas jsou dílčím pohybem, ze kterých je složen každý pohyb v hmotném světě. Z možnosti transformace pohybu, pak plyne možnost transformovat rychlost na hmotnost a hmotnost na rychlost. Jinými slovy lze hmotu vyzářit v podobě světla a světlo zase zhmotnit na hmotu např. pohlcením fotonu hmotou, kdy roste rychlost pohybu částice, která pohltí foton světla a tím vzroste její relativistická hmotnost při zachování celkové hybnosti resp. energie soustavy. Zároveň lze podle mého názoru změnit hmotnost a délku na čas a obráceně, opět při zachování celkové hybnosti, resp. energie. Toto plyne z toho, že každý pohyb charakterizují tři proměnné, a to hmotnost délka a čas, přičemž každá hmotná soustava představuje pohybové soustavy, tedy pohyb charakterizovaný svou hybností, tedy rychlostí, resp. hmotností, délkou a časem, tedy veličinou rychlosti.

   

IX.) Aritmetika a geometrie nekonečna

   

V případě nezáporného čísla ∞ se z hlediska Filosofie rovnováhy jedná o celek, který v sobě zahrnuje nižší hodnoty z oboru aritmetiky nezáporných čísel. Zákony platné pro početní operace ∞ se uplatní v dílčí podobě i při početní operace s nižšími čísly, což plyne z logické provázanosti (souvislosti a podobnosti) všech matematických operací.

 

Výpočty v oboru aritmetiky lze geometricky zobrazit objekty shodného rozměru, bodů v geometrii nultého rozměru, jednotkových úseček v geometrii přímky neboli prvého rozměru, jednotkových ploch v geometrii roviny, tedy druhého rozměru a jednotkových prostorů v geometrii trojrozměrného prostoru. Počet těchto objektů rovný ∞ pak představuje celek, který z hlediska vyššího rozměru představuje opět nekonečně malou část tohoto rozměru.

 

Aritmetiku čísla ∞ lze opět zobrazit geometricky, což plyne z povahy geometrie jako zvláštního oboru ve vztahu k matematice. Geometrie tak zobrazuje obecný pojem čísla v geometrických objektech a jejich vztahy v geometrických vztazích. Obecné zákony aritmetiky se opět uplatní v geometrii a zákony geometrie se v obecné formě uplatní v aritmetice, což plyne z logické souvislosti (souvislosti a podobnosti)–spojitosti matematiky a geometrie resp. všech dějů světa.

 

Číslo ∞ představuje složitý celek, tedy výsledek v případě divergentních posloupností nekonečného počtu převážně rostoucích matematických operací. Mezi rostoucí matematické operace aritmetiky patří sčítání, násobení a umocňování, kde původní z těchto tří operací, z níž jsou složeny obě ostatní, je sčítání. Na tomto základě lze definovat základní číslo ∞, kterým je nekonečný počet součtů čísla 1, tedy ∞j=1+1+1+… (základní divergentní posloupnost), kterou lze geometricky zobrazit např. jako počet úseček o délce 1 metr v nekonečné přímce. Z tohoto základu jsou složeny všechny ostatní čísla hodnoty ∞. Počet těchto základních nekonečných čísel v konkrétním čísle ∞ zjistíme ∞/∞j a číslo konkrétního ∞ získáme opět vynásobením tohoto počtu základních nekonečných čísel číslem ∞j.

 

Aritmetikou čísla ∞ zobrazenou v geometrii překračujeme jediný rozměr a dostáváme se tak do vyššího rozměru u matematických rostoucích operací, resp. do nižšího rozměru, u matematických klesajících operací, což jsou matematické inverzní (obrácené) operace k výše uvedeným matematickým rostoucím operacím, tedy odčítání, dělení a odmocňování. Geometrickým zobrazením v prvém rozměru ∞ počtu matematických rostoucích operací nenulového, konečného čísla, které lze zobrazit jako úsečku, je přímka, a to nezávisle na počtu ∞j v konkrétním čísle ∞, kterým násobíme, není-li jejich počet opět nekonečný, a nezávisle na délce úsečky. V tomto smyslu lze hovořit o shodné hodnotě a rozdílné hustotě všech čísel ∞ bez ohledu na to, kolik ∞j v sobě obsahují. Přímka je však již objektem druhorozměrného prostoru s nulovou šířkou. Nenulovou šířku dostaneme vynásobením přímky opět nespočetným číslem ∞, tedy 1*∞2.

 

Poslední výše uvedenou úvahou jsme se dostali k zvláštní problematice aritmetiky nekonečna, tedy početním operacím čísla ∞ a čísla 0. Číslo nula totiž představuje skutečné základní číslo v oboru aritmetiky čísel. V rámci geometrického zobrazení v druhém rozměru si jej lze představit jako přímku, tedy rovinu o nulové šířce a ploše. Z poslední úvahy v předchozím odstavci plyne, že rovinný pás o šířce 1 lomeno  ∞j se rovná 0, neboli přímce o šířce 0. Jinak řečeno 1/∞j se rovná 0, kde číslo 1 představuje úsečku o délce 1 a číslo 0 bod této úsečky nebo číslo 1 rovinný pás o šířce 1 a číslo 0 přímku nebo číslo 1 trojrozměrný prostor o rozměrech a=1, b=1 a c=∞ a číslo 0 rovinný pás o šířce 1 atd. Bude-li konkrétní nekonečno ∞=2*∞j, resp. ∞=1/2*∞j, pak rozměr úsečky bude mít dvojnásobnou resp. poloviční velikost.

 

Z výše uvedeného plyne, že hodnota číslo 0 i ∞ z hlediska více rozměrného prostoru a jeho aritmetiky může být různá, a to podle počtu základních čísel 0, kterým je 1/∞j, a podle počtu základních čísel ∞j, v nich obsažených. Různé hodnoty pak nabývají rovněž jejich výše uvedené matematické rostoucí a klesající operace. Dále platí, že v případě, že počet jednotek v čísle ∞ je roven opět ∞, jedná se o geometrické objekty v prostoru opět vyššího rozměru.

 

Číslo 0 v aritmetice a bod v trojrozměrném prostoru v geometrii v podstatě odpovídají pojmu fotonu o rychlosti nižší, než je rychlost světla ve fyzice, tj. bodu časoprostoru, což dokazuje souvislost a podobnost těchto vědních oborů. Z hlediska Filosofie rovnováhy všechny body časoprostoru, částice o nulové hmotnosti, fotony o rychlosti nižší, než je rychlost světla, představují veškerou energii hmotného světa, spolu se všemi body všech myslitelných prostorů, pak veškerou existující energii, Boha v mém pojetí. Z výše uvedené odlišnosti různých čísel nula plyne, že každý bod časoprostoru má jinou energii, která je však rovna číslu nula, jestliže rychlost jeho pohybu není rovna rychlosti světla. Podle odlišné nulové energie bodů prostoru jejich seskupení v nekonečném počtu vytváří buď různě druhy hmoty, o různé hmotnosti, nebo vakuum, absolutní nebo neabsolutní prázdno. Každý z těchto bodů pak představuje různý potencionální nový Vesmír, tedy prostor o nižším rozměru, složený opět z nekonečně mnoha bodů tohoto prostoru o nižším rozměru, které představují opět nulovou energii o různé hodnotě čísla nula z pohledu časoprostoru. Představují tak energii, v mém podání Boha, který může dát vzniknout nekonečnému počtu nových světů obdobným našemu hmotnému světu časoprostoru avšak v nižším popř. vyšším rozměru prostoru.

   

X.) Souvislost zákona zachování hybnosti a energie 

   

Pro popis pohybu jako kategorie Filosofie rovnováhy exaktních věd je třeba zvolit vztah, který uvádí do nejjednodušší souvislosti všechny základní veličiny vnímané našimi smysly, tedy hmotnost dráhu a čas neboli rychlost. Tento nejjednodušší vztah popisující nedělitelný celek pohybu, tak bude základním prvkem, základem vyjádřením celku i částí všeho pohybu, tedy fyzikální skutečnosti. Všechny ostatní vztahy popisující pohyb budou nadstavbou, tedy formami tohoto základního vztahu. Tento základní vztah pohybu představuje vztah pro vektor hybnosti p=m*v=m*s/t, kde p je hybnost, m hmotnost, v rychlost, s dráha a t čas. Všechny ostatní vztahy popisující různé druhy fyzikálního pohybu jsou pak odvozeny z tohoto základního vztahu. Zde mám na mysli v prvé řadě vztahy mechanické energie, ale i energie celkové v relativistické fyzice, ale i vztahy termodynamiky, elektřiny a magnetismu, optiky a fyziky mikrosvěta, kde se jedná o příslušné druhy fyzikálního pohybu.

 

Z této souvislosti fyzikálních pohybů např. plyne souvislost zákona zachování hybnosti se zákonem zachování energie, potažmo se zákonem zachování mechanické energie a zákona zachování elektrického náboje. Souvislost zákona zachování hybnosti a energie je možno dokázat ze vztahů odvozených v relativistické fyzice, konkrétně ve speciální teorii relativity. Uvažujeme-li částici o nulové hmotnosti, pak její veškerou energii představuje její mechanická energie. Mechanická energie se skládá z kinetické energie a potencionální energie. Potencionální energie představuje jiné druhy energie, ať již mechanické nebo jiné, např. teplo, které lze přeměnit na kinetickou energii. Celková klidová energie fotonu bude Ef0= mf0*c2, mf0=0, m0 představuje nulovou relativistickou hmotnost fotonu v klidu a c rychlost světla. Celková kinetická energie fotonu tělesa bude Ekf=Ef -Ef0=mf c2- mf0c2= mf c2-0= mf c2, kde Ef   je celková relativistická energie fotonu o rychlosti světla, Ef0 je relativistická energie fotonu v klidu, mf  je relativistická hmotnost fotonu o rychlosti světla, mf0 relativistická hmotnost fotonu v klidu, kinetická energie fotonu o rychlosti světla je rovna celkové energii fotonu. Potencionální energie fotonu o rychlosti světla je rovna 0 a energie fotonu o rychlosti světla je představována pouze jeho kinetickou energií.  Hybnost fotonu o rychlosti světla c je podle vztahu pf =mfv=mf c, kde v je vektor rychlosti fotonu, která je rovna rychlosti světla c,  mf je relativistická hmotnost fotonu o rychlosti světla. Vzhledem k tomu, že c je konstanta lze říci, že míra pohybu vyjádřená hybností fotonu pf  se liší od celkové energie fotonu Ef , resp. od kinetické energie fotonu Ekf pouze o násobek rychlosti světla c, který je konstantní. K obdobným vztahům dospíváme v případě rovnice klasické fyziky pro kinetickou energii Ek=mv2, kde m je hmotnost a v je skalár rychlosti a vztahu klasické fyziky pro hybnost p=mv, kde m je hmotnost a v je vektor rychlosti, kde se tyto vztahy liší pouze o násobek skaláru v, tedy rychlosti. V obou případech tak z rovnice pro kinetickou energii lze odvodit rovnici pro hybnost, lze tedy říci, že zákon zachování hybnosti je zřejmě bezprostředně související se zákonem zachování kinetické energie.

 

Výše uvedenou teorii o souvislosti zákona zachování hybnosti se zákonem zachování energie, resp. se zákonem zachování kinetické energie u bodů časoprostoru, zřejmě fotonů, lze obecně zřejmě zdůvodnit tím, že jak hybnost tak energie představují matematickou míru pohybu, přičemž k výměně energie vždy dochází střetem pohybujících se hmotných částic o nenulové hmotnosti, v konečném důsledku vždy dotykem pohybujících se nehmotných částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, které vytváří svými uskupeními všechny druhy hmotných částic, kde dochází k předávání jak hybnosti tak kinetické energie a platí zákon zachování hybnosti a zákon zachování kinetické energie, nedojde-li při tomto střetu ke změně potencionální energie, která v mém pojetí představuje všechny ostatní druhy energie přeměnitelné na kinetickou energii. Tato ostatní energie je zároveň dle mého názoru u bodů prostoru zanedbatelná vzhledem k vysoké rychlosti pohybu bodů časoprostoru, tedy částic o nulové hmotnosti, často blížící se rychlosti světla, o čemž svědčí pohyb fotonů o rychlosti světla. Tato zvyšující se rychlost pohybu je dle mého názoru vlastní částicím o nízké hmotnosti, jinak řečeno čím lehčí částice tím má vyšší rychlost pohybu. Příkladem jsou fotony čili částice o nulové klidové hmotnosti, zřejmě body časoprostoru, které dosahují rychlosti světla. Proto je dle mého názoru bezprostředně související hybnostní hustota a energetická hustota, tedy hybnost na jednotku prostoru nebo energie na jednotku prostoru, mám-li na mysli energii u bodů časoprostoru, zřejmě fotonů, protože je v tomto případě dle mého názoru možno zanedbat nízkou jinou jako kinetickou energii.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Díl

Rozhovory o Filosofii rovnováhy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejdůležitější myšlenky:

    

Filosofie rovnováhy představuje pokus o fyzikální (čili exaktní) filosofii použitím nejobecnějších fyzikálních zákonitostí při řešení obecných filosofických otázek.

 

Každý děj v tomto světě popisovaný pojmy společenských věd (teologie, filosofie, psychologie, historie, estetikou apod.) nebo pojmy exaktních věd (biologie, chemie, fyziky) je ve své podstatě mechanickým dějem, o kterém platí zákony fyzikální mechaniky mikrosvěta. Pravdivost každého výroku o  tomto světě, a to i z oboru společenských věd,  lze ověřit teoreticky vždy na základě mechanického modelu mikrosvěta daného výroku a skutečnosti, dále pak v praxi pokusem. Fyzikální mechaniku pohybu mikročástic  je podle mého názoru třeba v budoucnu rozšířit o zákony pohybu reálně existujících bodů časoprostoru.

 

Vývoj přírody,  resp. do jisté míry náhodný,  vše samoregulující pohyb ji tvořících mikročástic zcela  určuje chování a pohyb jimi tvořených všech živých organismů a vší neživé přírody.

 

Tento vývoj přírody dle mého názoru  v každý okamžik maximálně mírní souhrnnou sílu srážek, resp. sporů ve společnosti a postupně směřuje k souladné společnosti, tj. společnosti téměř beze srážek, resp. sporů. Jednou z úloh filosofie a vědy vůbec je dle mého názoru hledat a zprostředkovat všem svéprávným živým tvorům exaktní poznání obecných cílů vývoje přírody.

   

a) Univerzální etika

 
Má universální etika nedělí při sporu jednu stranu na dobrou a druhou na zlou, jejím cílem je zastavit spor bez ohledu na to, kdo je dobrý a kdo zlý (všichni jsou totiž nevinní ať zlý či dobrý, jinými slovy jde o objektivní odpovědnost za jejich protiprávní činy).

 
(viz topic:
http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=696 )

 

quoted:

Post of Dalibor Grůza

 

Z hlediska fyzikální povahy společenských vztahů, tj. vztahů mezi živými organismy navzájem, jde vždy o pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta a makročástic, resp. těles tvořených těmito mikročásticemi z hlediska fyziky makrosvěta. Zároveň je třeba při tomto pohybu dle mého názoru vždy uplatňovat princip rovnováhy, který znamená volný pohyb živých organismů podle jejich přirozenosti, pokud nehrozí srážky, resp. konflikty.


Co se týká srážek je třeba vždy vyrovnávat vektor hybnosti srážejících se živých organismů (zejména mám na mysli rozumovou regulací hybnosti, tj. zejména rychlosti a směr pohybu určitého živého organismu, hmotnost lze ovlivnit ze strany živého organismu zřejmě mnohem hůře), tak, aby výsledný vektor hybnosti soustavy tvořené těmito živými organismy ve srážce byl dříve nebo později nulový (viz níže uvedený nákres, kde o je střetávající se těleso či mikročástice tří a více živých organismů, p
1,2,3 je vektor hybnosti živých organismů, z nichž p1 je vektor hybnosti činitele-určitého živého organismu vyrovnávající vektory hybnosti ostatních živých organismů o vektorech hybnosti p2,3 při jejich střetu). Tím dojde ke zbrzdění pohybu a tím pádem i souhrnné síly dalších srážek všech živých organismů.


Jde tak o zřejmě fyzikální definici hlavního společenského pravidla mé Filosofie rovnováhy: Tj. povinnosti každého určitého živého organismu (v mém níže uvedeném nákresu symbolizovaném hybnost vyrovnávajícím činitelem-určitým živým organismem o vektoru hybnosti p
1) dříve nebo později maximálně mírnit souhrnnou sílu srážek, resp. konfliktů ve společnosti všech živých organismů.


Nákres (s příkladem hodnot hybnosti p
1,2,3):


1.) Hrozící střet všech či pouze některých živých organismů o vektorech hybnosti p
2,3 bez zásahu činitele-určitého živého organismu o vektoru hybnosti p1, vyrovnávajícího vektory hybnosti při tomto případném dvojstranném střetu:
o(p
2=-2)--› ‹-----(p3=+5)o


2.) Hrozící střet všech či pouze některých živých organismů o vektorech hybnosti p
2,3 při zásahu činitele-určitého živého organismu o vektoru hybnosti p1 vyrovnávajícího vektory hybnosti při tomto případném trojstranném střetu:
o(p
1=-3)---› o(p2=-2)--› ‹-----(p3=+5)o


3.) Trojstranný střet živých organismů, kdy dojde k zpomalení jejich pohybu na rychlost v
1,2,3=0, vyrovnání vektorů hybnosti, kdy vektor hybnosti soustavy bude p1+p2+p3=-3-2+5=0 a zřejmě i vzniku vazby mezi nimi:
o(p
1=-3+3=0)›o(p2=-2+2=0)›‹(p3=+5-5=0)o
‹--- ---›             ‹-- --›                        ‹----- -----›


Použijeme-li pro vysvětlení shora uvedených fyzikálně matematických definic obecného českého jazyka lze říci následující:

ad 1.)

1.1. V případě útoku na určitého jedince ze strany společnosti živých tvorů nutí tento útok ze strany společnosti živých tvorů tohoto určitého jedince k ústupu vůči této společnosti živých tvorů.

1.2. V případě ústupu společnosti živých tvorů nutí tento ústup ze strany společnosti živých tvorů jedince k útoku vůči této společnosti živých tvorů.


ad 2.) Rozumné jednání:

2.1. V případě útoku ze strany společnosti živých tvorů na určitého jedince je rozumné, aby tento jedinec odpověděl v rozporu s bodem ad 1.1. nikoliv ústupem nýbrž přiměřeným útokem vůči této společnosti živých tvorů (Např. při svádění osobou stejného pohlaví je možno odpovědět vlastní představou jejích pohlavních orgánů) a

2.2. V případě ústupu ze strany společnosti živých tvorů vůči určitému jedinci je rozumné, aby tento jedinec odpověděl v rozporu s bodem ad 1.2. nikoliv útokem nýbrž přiměřeným ústupem vůči této společnosti živých tvorů.


ad 3.)

3.1. Přiměřený útok určitého jedince jako odpověď na útok společnosti živých tvorů vůči tomuto určitému jedinci oba tyto útoky dříve nebo později (tedy výchovně, nikoliv ničivě) neutralizuje (resp. nuluje).

3.2. Přiměřený ústup určitého jedince jako odpověď na ústup společnosti živých tvorů vůči tomuto určitému jedinci oba tyto ústupy dříve nebo později neutralizuje (resp. nuluje).

Výsledkem tohoto postupu je dříve nebo později stabilní vývoj společnosti všech živých tvorů.

 

Pozn.: Výše uvedený model chování těles při srážce jsem ověřil pokusem, kdy jsem proti sobě vyslal dvě kuličky o stejné hmotnosti stejnou rychlostí, ty se krátce po čelní srážce po krátkém pohybu opačným směrem zcela zastavily. Jestliže jsem vyslal kuličku proti nehybné kuličce o stejné hmotnosti, tak se pohybující kulička zcela zastavila a druhá nehybná kulička se začala vzdalovat zřejmě se stejnou rychlostí jako prvá kulička před srážkou opačným směrem.

V případě přiměřeného útoku jako odpověď na útok ze strany společnosti živých organismů je třeba vždy zvážit, jestli:

1.) jsme schopni daný útok ze strany společnosti živých organismů dříve nebo později zastavit sami bez toho, aby nám útočník závažně ublížil, a abychom způsobili co možná nejmenší smrt a bolest živých tvorů (viz proměnná vektoru hybnosti p1 v mém shora uvedeném nákresu), nebo

2.) jsme schopni útok ze strany společnosti živých organismů pouze zbrzdit (viz proměnná vektoru hybnosti p2 v mém shora uvedeném nákresu) bez toho, aby nám útočník vážně ublížil, a abychom způsobili co možná nejmenší smrt a bolest živých tvorů, zastavení útoku ze strany společnosti živých organismů v tomto případě poté musíme ponechat na jiném živém organismu (viz proměnná vektoru hybnosti p1 v mém shora uvedeném nákresu).

 

S téměř jistotou víme, že se jedná o útok, cítíme-li tlak (stres) a o příměřený protiútok, dojde-li k trvalému zmenšení tlaku.

  

quoted:

Post of okref

 
Dalibore Grůzo,

moc jsem tvoji univerzální etiku nezkoumal, ale z toho, co jsem byl schopen přečíst, jsem vyvodil, že by takový etický zákon byl funkční, ale funkční jen v případě, že by byla řeč o lidském chovaní vůči jiným bytostem či jiným lidem. Jenže, když užíváš fyzikální pojmy je ospravedlnitelný předpoklad, ze požadavek takové etiky neklade nároky jen na myslící bytosti, ale na každou částicí Vesmíru. ale podle mé představy by taková etika byla v praxi možná jen tehdy, byl-li by pro nás mír totožný s nicotou, neboť takové chovaní částic by mělo následek vyrušení všech hybných sil; takové chování, které by mělo za následek nicotu, by se mi jevilo spíše neetické a řeč by mohla byt o univerzální neetice. V druhem možném případě, kdy by takové chování částic nemělo za následek nulovou rychlost všech vesmírných částic, by takové etické chování bylo úplně zbytečné nebo by mi unikal její smysl v rámci etiky.

   

Vážený okrefe, díky za tvůj zajímavý příspěvek.

Když se proti mně řítí balvan, měl bych ho já nebo někdo nebo něco dříve nebo později zastavit stejně jako vraha, který mně chce zabít (jinými slovy na každý útok je třeba odpovědět dříve nebo později přiměřeným protiútokem). Když mi příroda nebo někdo něco nabídne zadarmo, je toho dost a já to potřebuji, neměl bych si brát toho více, jak potřebuji, např. vzduchu (na ústup je třeba odpovědět rovněž přiměřeným ústupem).


Vesmír má nenulovou hybnost a energii, tudíž jej nejde zastavit. Z hlediska fyzikálního se v případě protiútoku dle mé Universální etiky jedná o srážky, které snižují budoucí srážky, a to buď v podobě dřívějšího nebo pozdějšího zastavení útoku nebo jeho zbrzdění v podobě přerozdělení hybnosti srážejících se těles. V případě ústupu jako reakce na ústup se jedná o částečné dosažení konečného cíle evoluce přírody, tj. shora uvedených srážek, které snižují celkovou sílu srážek v přírodě, tedy jde o pohyb beze srážek. Podle mne v případě mé Universální etiky, tj. mírnění srážek jde o základní zákon (algoritmus) evoluce přírody, který platí jak pro živou tak pro neživou hmotu, jejímž konečným účelem je soulad všech a všeho, tj. pohyb všech a všeho beze srážek. Tudíž s tebou nemohu souhlasit
.


Podle mého názoru nízkou nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby jejich srážky byly postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie) s nízkou pravděpodobností, čímž dochází ke snižování pravděpodobnosti srážky mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce směřuje podle mého názoru k ustávání srážek a představuje vývoj od méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody.

 

Odpověď  Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Původně jsem zde neměl vůbec zájem odpovídat. Potom jsem navštívil tebou nabízenou stránku, a jak se zdá, začal jsem cosi chápat. Zatím je to jen náhled do věci, nikoliv vědění. Teprve nyní jsem, zdá se, pochopil to, co znamená ten tvůj slavný pohyb mikročástic a podobně. Nejde vůbec o ty částice, ale o pokus o vyjádření nevyjádřitelného. Snažíš se o kompromis mezi materialismem a idealismem a snažíš se ukázat, že nereálné může být reálné. Ty tvoje mikročástice nejsou ničím jiným než vložením náhodného čísla do rovnice, která by jinak nešla vypočítat. Možná jsi to jen od kohosi převzal a plně jeho úmyslu neporozuměl a tak to užíváš jako fakta. Možná že nikoliv a uvědomuješ si, že je to pouhý prostředek k vyjádření nevyjádřitelného. Jenže by sis měl uvědomit, že řada lidí tuto zvláštní logiku nemůže pochopit a vlastně tím vnášíš zmatek do jejich myšlení. Výsledkem je potom zákonitě myšlenka, že u tebe jde o jakousi utkvělou nelogickou představu čili mánii. Pokud někdo projeví tu dobrou vůli a vstoupí do tvé logiky, pak může dojít k poznání, že mluvíš o celkem přirozených věcech, které je možné vyjádřit obyčejnou řečí, a jsou potom pochopitelnější. Takže se na tvůj způsob vyjádření dívám s prominutím jako nemoc z povolání. Jsi Judr. a advokáti se vždy snažili mluvit co nejsložitěji, ono to tak nějak patří k jejich povolání a ani soudci nemají zájem přiznat, že se jejích slovům nerozumí, takže je to jistá cesta k úspěchu. Jenže zde nejsi u soudu a hovoříš s prostými lidmi, kteří tě chtějí rozumět. Neber to jako urážku, ale pokud ti lidé nerozumí, nesoudí sebe, ale tebe. Ono převádět si tvoje slova o mikročásticích do normální logiky, není právě lehké a tak ti raději ani neodpovídají, nebo kritizují. A tak se přiznám k tomu, že ani mne příliš nebaví louskat to složité, abych se dostal k něčemu co je ve skutečnosti celkem prosté i když třeba i zajímavé. Nesoudím tě, to ne, vím, že je to tvůj způsob uvažování, který tě vede k chápání mnoha věcí, ale když ty věci pochopíš, mohl bys je třeba vyjádřit prostým slovem a ne šifrou, kterou většina luštit nemá zájem. Tím vlastně popírám sám sebe, protože já jsem tvrdil, že moudrost není ve sdělení cíle, ale cesty k tomuto cíli a to, co ty sděluješ, je skutečně cesta, ale tato cesta je pro většinu lidí neschůdná. K pochopení této cesty je nutné algoritmické myšlení, čili schopnost vnitřním zrakem vidět průběh děje a srovnávat jej s algoritmy jinými. Jenže tento typ myšlení není dán většině lidí, ale jen málo jedincům, kteří pak jsou schopni ti porozumět. Ti ostatní přijímají povrch a považují to, co říkáš, za nesmysly. Nemají pravdu, ale nemohou to posoudit. Venkoncem i já jsem se na tvoje slova takto díval a teprve když jsem začal analyzovat,,poznal jsem, že je tomu jinak.


MB

 

Doplnění odpovědi Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

O tom není pochyby. To jsou normální fyzikální zákony. Dalo by se doplnit i to, že ta klidová kulička se dala do pohybu o něco pomalejšího, protože jsou zde vždy ztráty. Kdyby ty kuličky pohybující se proti sobě měly rychlost větší než ztráta, která při nárazu vznikne, odrazily by se a pohybovaly v opačném směru. Na to ani není třeba provádět pokus, protože je to všeobecně známé. Jenže myslet na to, že když se ty kuličky setkají, odrazí či co, člověk bude jednat jinak, to již zní jako nesmysl. Teprve když dojde ke srovnání s lidským jednáním a jeho následkem na jednání druhého člověka, je možné zde najít podobnost. Poté je možné toto použít a může to být pro vysvětlení určitých těžko vysvětlitelných jevů významné a výhodné. Mám dojen, že ti jde právě o to. Stejně tak je tomu u těch nulových bodů ve vzduchoprázdnu a třeba s přenesením života po smrti. Prostým slovem by se dalo říci, že po smrti není nic. Když řekneš, že se život přenáší na nulové body v nekonečnu, je to zcela totéž, ale zní to vznešeněji a ten kdo v posmrtný život věří, nemá námitek, protože to tak nějak odpovídá tomu, co tvrdí on. Považuji to chytrou advokátskou slovní kličku, ale nic víc. A tak bych mohl pokračovat od bodu k bodu. Jak říkám, bere-li člověk povrch tvých slov, pak je uveden v omyl a zřejmě si o tobě nemyslí nic lichotivého. Teprve když pronikne tou skořápkou, najde cosi racionálního. Jenže kolik lidí dokáže tou skořápkou proniknout a kolik tě díky té skořápce bere s rezervou? To je otázka, kterou by sis měl položit. Ono je dobré vytvořit skořápku, aby ti ostatní museli hledat, čili přivést je na cestu hledání, ale když je skořápka příliš silná, většina lidí nic nehledá a soudí. Já jsem tento tvůj styl odhalil teprve na tvých stránkách.


MB

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Slávo,

souhlasím s tebou, že se pokouším sdělit nesdělitelné. Jinými slovy jde o výpočty s proměnnými, jejichž hodnota je nekonečno.


Řečeno obecným českým jazykem problém rozumnosti jednání jedince spočívá v tom, aby útok jedince odpovídající na útok společnosti živých tvorů a ústup jedince odpovídající na ústup společnosti živých tvorů byly skutečně přiměřenými, čili aby hodnota hybnosti srážek celé soustavy byla skutečně rovna nule (viz nákres výše). Zde však jde vždy pouze o přibližný výpočet, protože dosažení nulové hodnoty hybnosti srážek celé soustavy vyžaduje znalost pohybu celého Vesmíru (jinými slovy vše souvisí se vším), dostaneme se tak k výpočtům o proměnných rovných nekonečnu (jinými slovy Vesmír zahrnuje nekonečně mnoho dílčích pohybů). Proto je třeba rozumem vždy provést přibližný výpočet, abychom se nezmýlili v hrubých hodnotách své, tj. jedincovi hybnosti, kterou by měla být dosažena celková nulová hodnota hybnosti srážek celé soustavy (viz můj nákres výše), a dále k určení přesné hodnoty je nutno využít cit jedince.


Setkal jsem se s námitkou, že v případě výše uvedené čelní srážky dvou kuliček o stejné hmotnosti a stejné rychlosti, lze vypočítat, kde se kuličky zastaví. Na to lze opět odpovědět, že takový výpočet bude opět vždy pouze přibližný, protože vždy půjde o model, obraz skutečné srážky těchto dvou kuliček, a obraz podle mne nemůže nikdy dokonale zachytit skutečnost, protože pak by se nejednalo o obraz ale o přesnou kopii skutečnosti čili druhou stejnou skutečnost. Jinými slovy přesným modelem, resp. myšlenkou hradu Karlštejn je druhý shodný hrad Karlštejn. Výše uvedená skutečná srážka dvou kuliček na rozdíl od jejího myšlenkového modelu, resp. obrazu pak souvisí s veškerým pohybem Vesmíru, resp. skutečnosti, protože ve skutečnosti vše souvisí se vším a tato skutečnost v sobě zahrnuje nekonečně mnoho dílčích pohybů každého z jednotlivých bodů časoprostoru.

 

Odpověď Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Nemohu se zbavit dojmu, že děláš z jednoduchého složité a navíc lidi, kteří jsou schopni proniknout tou slupkou, bys na prstech jedné ruky spočítal. Ono není příliš lehké převádět to co se děje mezi nějakými kuličkami na příčiny a následky lidského jednání, aby potom člověk zjistil, že totéž je celkem lehko vyjádřitelné normálním jazykem.  No. Nebudeme se tím zabývat. Pro mne je tím podstatným cosi zcela jiného. Tvůj styl vyjadřování se podobenstvím mně napovídá, že se u tebe stává do jisté míry dominantním myšlení algoritmické, což je další evoluční vývojový stupeň následující po myšlení permanentním slovním. Nevýhodou takového myšlení je fakt, že se stává takový člověk do jisté míry nekompatibilním s ostatními. Výhodou je, že tím získáváš schopnost vidět vnitřním zrakem průběh algoritmů i celkem složitých procesů a tím se tyto procesy pro tebe stávají přehlednějšími a snáze poznáš zákonitosti, které je řídí. K algoritmickému myšlení dochází, když kapacita operační paměti přesáhne určitou hranici, ať je to s důvodu vrozené geniality,nebo k tomu došlo během života třeba nepřiměřeným stressem, nebo třeba zkoumáním něčeho složitého při čem byl zanedbáván spánek. Lidé myslící permanentně slovně užívají mnohem menší kapacity operační paměti a to i lidé vysoce vzdělaní. Tím vzniká nepřekonatelná nekompatibilita a dala by se vyjádřit přirovnáním k osmibitovému počítači a snaze dostat do něj program pro šestnáctibitový. Lapidárně řečeno. Pro tebe je snazší vyjádřit se popisem děje, čili algoritmem, který navíc přeskupíš do jiného děje. Myslíš si, že v takové formě to lidé lépe pochopí. Jenže v tom je právě ten kámen úrazu. Může tě pochopit většinou jen algoritmicky myslící člověk, těm ostatním se ten algoritmus do operační paměti nevejde, a pokud projeví snahu tě pochopit, začne se jim operační paměť plnit, začnou cítit únavu a ospalost, což je jev provázející naplnění kapacity operační paměti. Většina tedy tuto snahu opustí a tebe odsoudí. Já jsem na tom stejně jako ty, jen s tím rozdílem, že to vím a proto se postupně učím mluvit jazykem, který jsou ostatní schopni pochopit. Je to těžké, ale je to třeba. Jinak nám naše poznání, které nám algoritmické myšlení umožnilo, nebude k ničemu, protože je nedokážeme sdělit.


Pro ostatní. Tato moje slova k Daliborovi vám mohou připadat jako povyšování se, či stavění se do role vývojově vyššího člověka. To je však omyl. Algoritmické myšlení není ničím, co by člověka povyšovalo, ale jen určitý druh myšlení. Lidé myslící permanentně slovně jsou většinou mnohem přesnější a pečlivější v uvažování, snáze se učí a lépe využívají paměť. Algoritmik, u kterého se stalo algoritmické myšlení dominantním, každou informaci v duchu převádí na algoritmus, jinak řečeno intenzivně si toto představuje a do paměti a své logiky tuto informaci zařadí až tehdy, nevidí li zde logickou chybu, nebo konflikt. Takže učení je složitější a zdlouhavější. Algoritmik sice může objevovat zákonitosti složitých jevů, ale má velký problém s jejich sdělením. Pokud dokáže tyto své objevy shrnout do vzorečků či pouček, čili tyto informace komprimovat, pak je možné aby lidé myslící permanentně slovně tyto přijali. Takových algoritmiků je však žalostně málo a ostatní jsou považováni spíše za blázny, či podivíny, protože jim lidé nedokáží porozumět.


Podstata myšlení permanentního slovního je celkem jednoduchá. Slovo propojuje navzájem informace slovní a smyslové do jednotné sítě, ve které dochází k aktivování informací smyslových slovem a naopak. Myšlení algoritmické je zatím obestřeno velkou záhadou, protože jako by popíralo základní principy procesu myšlení. Informace jako by aktivovaly bez funkce slova i bez smyslové informace. Výsledkem je jev který není možno zatím definovat. Algoritmik vidí vnitřním zrakem děj a cítí tlaky i protitlaky i zákonitosti, které ten děj řídí. Ono je to skutečně těžké třeba jen popsat. Slovo jako by zde nemělo velký význam, jako by se informace aktivovaly samy od sebe. Na samém počátku algoritmického myšlení stojí docela obyčejná fantazie. Fantazie je algoritmické myšlení v malém a tak si myslím, že právě přes fantazii by bylo možné pochopit, co je algoritmické myšlení. Nevím.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

 

Otázka výše uvedené schopnosti určitého jedince k přiměřenému jednání je otázkou jeho citu popř. rozumu. Absolutně přiměřeného jednání je dle mého názoru schopen pouze jedinec s dokonalým rozumem nebo dokonalým citem. Absolutně dokonalý rozum předpokládá absolutní schopnost provádět výpočty s hodnotami rovnajícími se různým nekonečnům a absolutně dokonalý cit dle mého názoru předpokládá vnímání všeho, tj. v konečném důsledku každého jednotlivého bodu časoprostoru pomocí citu jedince.


Výše uvedený absolutně dokonalý rozum či cit jsou vlastnosti určitého jedince, které jsou předpokladem toho, aby se jednalo v případě tohoto jedince o spasitele, podle mne jsou tyto vlastnosti dané pouze Bohu, pokud existuje. Chce-li běžný člověk získat tyto vlastnosti, musel by splynout podle mne s Bohem.


Podle mne podmínkou dokonalého rozumu či citu jedince je, že nesmí jíst maso ani nic, co se musí kvůli tomu zabít. Lze si představit, že v budoucnu bude člověk získávat veškerou kinetickou energii potřebnou k jeho životu (resp. k pohybu jeho a všech jeho částí) nikoliv trávením (resp. usmrcováním) živých organismů nýbrž z neživé hmoty (např. ze zásuvky). Předpokladem nastolení nebe na Zemi tak podle mne je, aby člověk nejedl nic živého, tj. živočichy avšak (na rozdíl od Biblické představy ráje) ani rostliny, houby či jiné živé buňky, resp. organismy.


(viz můj první příspěvek
na: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=672 )

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Slávo,

souhlasím s tebou, že částice o nulové hmotnosti jako body časoprostoru, které možná nikdy na vlastní oči neuvidíme, představují kompromis mezi idealismem a materialismem, jde o pokus vyjádření nevyjádřitelného.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.


Rozumím ti a souhlasím s tím, že je to moudré. Jenže je tu právě to jenže. Moje obranné mechanismy jsou díky nedostatku vzdělání poměrně slabé a navíc se nerad bráním. Buďto pochopí, nebo nepochopí a třeba pochopí někdo jiný. Skutečného útoku se neobávám (možná lehkomyslnost) a nechat to udělat za mne kýmsi jiným  je možné jen tehdy, když to ten jiný přijme za své. Třetí cestu bych nazval moudrým mlčením. Vím, ale bojím se odporu a tak mlčím. A tak vše co jsem nastřádal skončí nepoznáno spolu s mým životem a lidi nebudou vědět, že jsem věděl, ale jen to, že jsem mlčel a to nemá s moudrostí nic společného.To je zbabělost. Víš a šlo to říci bez vzorečků.


MB

 

Má odpověď:

 

V případě použití základních fyzikálních zákonů formulovaných současnou fyzikou na společenské, resp. mezilidské vztahy, nejde v žádném případě o metaforu, nýbrž o můj předpoklad (o axiom mé filosofie), že se tyto společenské vztahy řídí těmito základními fyzikálními zákony stejně jako pohyb neživé hmoty, a to z důvodu, že i živé organismy jsou tvořeny v konečném důsledku výlučně neživou hmotou.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

quoted:

 

Post of Stream

 

quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


Lež je v každém případě srážka, resp. útok, přesto může i nemusí být špatná v konkrétním případě.


1.) Etická je lež, odpovídáme-li lží přiměřeně na útok, resp. srážku ze strany společnosti všech a naším cílem je tento útok ze strany společnosti všech zastavit nebo zbrzdit.

 

Tomu moc nerozumím, srážka jakých hmotných částic s jakými? Mohl byste aplikovat vaše rovnice o hybnosti, zajímá mně opět konkrétní výpočet.

 
Vážený streame,


konkrétní výpočet musí vycházet z fyzikálního pokusu, a zřejmě není možný, protože by musel
vycházet z pohybu a hybnosti všech dotčených bodů časoprostoru (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casoprostor ), musel by tedy obsahovat proměnné o hodnotách rovnajících se různým číslům nekonečno. Ale můžeš se každopádně pokusit provést tento pokus i výpočet.


V případě lži vytvářím model skutečnosti, který je v rozporu s touto skutečností. Dochází tak ke srážce, konfliktu tohoto modelu (resp. jej tvořících mikročástic) v mozku člověka s vlastní skutečnosti (resp. ji tvořících mikročástic).


Např. při aplikaci shora uvedených rovnic na shora uvedený příklad Miloslava Bažanta o milosrdné lži lékaře smrtelně nemocnému:


Budu-li aplikovat výše uvedené rovnice (viz první příspěvek v této kapitole), pak v případě útoku na určitého jedince v podobě nemoci má vektor hybnosti mikročástic tohoto útoku hodnotu p3, což je např. hybnost mikročástic nepřátelských mikroorganismů, které způsobují rakovinný nádor a které se sráží se zdravým tělem nemocného a způsobují tak jeho nemoc. Hybnost p2 pak představují mikročástice léčiv a obranyschopnosti těla nemocného, které se srážejí se shora uvedenými mikročásticemi mikroorganismů způsobujících nemoc.


V případě, že se jedná o léčivo, které způsobuje vyléčení nemocného, pak v případě srážky mikročástic tohoto léčiva s mikročásticemi mikroorganismů nemoci představuje toto léčivo mikročástice o hybnosti p1, tedy rozhodující činitel zastavující útok nemoci v podobě protiútoku tohoto léčiva.


V případě, že současná medicína není schopna nemoc vyléčit, pak nastupuje protiútok v podobě milosrdné lži, kde se sráží mikročástice nepravdivého modelu (resp. myšlenky) skutečnosti v mozku člověka s touto skutečností (ji tvořícími mikročásticemi), resp. nemocí člověka tvořící mimo jiné tuto skutečnost. Tato milosrdná lež zbrzdí, nikoliv zastavuje útok nemoci v podobě zlepšení kvality zbývajícího života nemocného, který lépe snáší bolest (srážky mikročástic mikroorganismů) nemoci. V případě hybnosti mikročástic této milosrdné lži jako myšlenky (skutečnosti tvořené pohybem mikročástic) v mozku člověka se jedná o hybnost p2, která zbrzdí, nikoliv však zastavuje hybnost mikročástic nemoci.

 

Odpověď IPC:

 

Pro Dalibora Grůzu.


"Cituji: "Já se pouze pokouším užít základní fyzikální zákony důsledně (nikoliv jako nějaké podobenství, resp. metaforu) na mezilidské vztahy, protože si myslím, že tyto zákony fyziky neurčují jen pohyb neživé hmoty ale i mezilidské vztahy a vztahy s ostatními živými organismy, protože i živé organismy představují pohyb atomů čili v konečném důsledku neživé hmoty. Jedná se zde o vědecky korektní pokus položit základy exaktní filosofie, příp. ostatních společenských věd."


Ve všech filosofiích, které si nárokují popsat skutečnost pomocí fyzikálních zákonů, to znamená plně determinovat skutečnost pomocí rovnic, nám naléhají tyto obtížnosti (můžete je samozřejmě se pokusit vysvětlit):


1) Jaké místo má lidská svoboda, jestli je vše dané předem, jestli se vše se dá omezit?


2) Nedostatečnost matematického modelu:

načrtnu dvě situace:

a) náklad o hmotnosti 4 000kg se posunuje po nakloněné rovině se sklonem 20 stupňů o dané rychlosti
b) indický slon padá z kopcce

   

Oba dva tyto příklady fyzik pojme stejně, aplikuje stejné řešení, takže pro něj není žádný rozdíl, ale mezi námi ve skutečnosti je to sakramentský rozdíl, jestli padá slon nebo 4 tuny železa, a nebo auto s lidmi. Nezanedbává matematický popis něco?


3) Jak vysvětlit náhodu?

 

Má odpověď:

 

Vážený IPC,


k tvému příspěvku uvádím následující:


ad.1) Svoboda.


Svobodné rozhodnutí je podle mne otázkou, jak jej daná osoba vnímá, jde o psychickou otázku, vnímá-li člověk své rozhodnutí jako svobodné, pak je svobodné avšak pouze ve výše uvedeném objektivním smyslu. Zároveň je však předurčeno činností jeho mozku, jehož činnost je zároveň předurčena činností jeho mozkových buněk, jejichž činnost je předurčena pohybem je tvořících atomů (tj. dostáváme se tak k neživé hmotě, tj. atomům, které vytváří v určitém stupni analýzy, rozkladu živých tvorů, veškerý pohyb těchto živých tvorů) atd., až se dostaneme k bodům časoprostoru*, jejichž pohyb předurčuje veškerý pohyb v našem Vesmíru. Subjektivní svoboda má tudíž objektivní povahu pohybu mikročástic, který je dle Heisenbergových vztahů neurčitosti z kvantové fyziky náhodný dle určité míry pravděpodobnosti. Správné rozhodnutí je tak důsledek vývojové (resp. evoluční) dokonalosti mozku u člověka, resp. modelu okolního světa u jiných živých tvorů, která je dána volností vazeb mozkových buněk, tedy neexistencí komplexů, tj. pevných vazeb mozkových buněk podle mne především ze zabíjení živých tvorů.  Dokonalý mozek je tedy vždy svobodný ve smyslu, že pro jeho každé jednotlivé rozhodnutí neexistují pevné vazby mezi mozkovými buňkami, resp. mikročásticemi, tj.  nejde o vysoce pravděpodobný pohyb těchto mikročástic, protože jedinec nezabíjí žádné živé tvory.


ad. 2) Nedostatečnost matematického popisu pádu slona a neživé hmoty z nakloněné plošiny.


V obou případech se u těchto pádů uplatní beze zbytku obecné fyzikální zákony, které tak platí, jak pro pád slona (tedy ve společenských vztazích živých tvorů, potažmo v mezilidských vztazích) tak pro pád neživé hmoty. Je tomu tak, protože živí tvorové, resp. člověk jsou v konečném důsledku tvořeni výlučně neživou hmotou (tj. atomy, viz výše ad. 1))


Rozdílný je náhled živých tvorů na tento pád slona a neživé hmoty. Je tomu tak, protože živí tvorové se liší od neživé hmoty tím, že disponují (jsou nadáni) modelem, resp. obrazem okolní skutečnosti, který u člověka je obsažen v jeho mozku, člověk zde hovoří o rozumu, citu a vůli, ve skutečnosti však jde o jediný model skutečnosti obsažený v jeho mozku.


Ve svém příspěvku na tomto fóru, tj. kapitole
w) Má politická ekonomie**, jsem lidstvo, resp. všechny živé tvory označil za jediný energetický spotřebič, resp. spalovací motor, kde jednotliví živí tvorové představují součástky tohoto spalovacího motoru. Jinými slovy existuje návaznost pohybu (jinými slovy spolupráce, kooperace) mezi jednotlivými živými tvory jako součástkami tohoto jediného spalovacího motoru, u kterého v případě konfliktu mezi těmito živými tvory, resp. mezi lidmi, nebo v případě smrti těchto živých tvorů, resp. lidí se zhoršuje jeho funkce, dochází k jeho poruše a následným energetickým ztrátám při jeho fungování (v případě války a smrti lidí např. klesá roční ekonomický produkt, resp. hospodářský přírůstek válkou zasažené společnosti). Tyto vazby mezi jednotlivými živými tvory jako součástkami shora uvedeného motoru způsobují, že člověk, resp. živí tvorové vnímají jinak pád slona, resp. autobusu plného lidí a pád neživé hmoty v rámci modelu okolního světa obsaženého v případě člověka v jeho mozku.


Obdobně pak funguje v dnešní době např. počítač, jenž obsahuje model své skladby (tj. svého hardwaru) v rámci svého softwaru, dokáže diagnostikovat svou poruchu, a v takovém případě pozná, registruje poruchu své součástky prostřednictvím svého softwaru, příp. tento software vyžaduje opravu této hardwarové součástky. Obdobně funguje u člověka rozum a cit (tj. model okolního světa v jeho mozku viz výše), které poznají poruchu některého živého tvora jako součástky shora uvedeného jediného motoru tvořeného všemi živými tvory, registrují tuto poruchu a žádají její opravu.


Důsledkem této mé filosofie je konec výlučnosti člověka oproti zvířatům ale i případným hominoidním nebo animálním strojům, které tímto stavím v případě jejich vývojové dokonalosti plně na úroveň člověka či zvířete. Jde zde o konec pýchy člověka na něho samého jako pána tvorstva, jediného tvora schopného citu a lásky apod., přičemž je však zároveň jasné, že výroba takovéhoto živého stroje vyžaduje buď cit a rozum jako u člověka, nebo dokonalý rozum, tedy schopnost řešit rovnice o hodnotách rovnajících se různým číslům nekonečno, nebo dokonalý cit, tedy vnímaní každého bodu časoprostoru*. Takovýto živý stroj tak podle mne může stvořit pouze Bůh, resp. Bytost s výše uvedeným dokonalým rozumem či citem.


ad.3) Co se týká náhody.


Podle současné vědy lze shora uvedenou svobodu (ad.1) označit jako více nebo méně pravděpodobnou náhodu. Čím pevnější jsou vazby mezi atomy tvořící určitou skutečnost, tím více se jedná o vysokou pravděpodobnost náhody blížící se jistotě (resp. kausalitě) pohybu těchto vazbami svázaných atomů tvořících určitou skutečnost.


Náhoda při pohybu mikročástic vyplývající z Heisenbergových vztahů neurčitosti, podle kterých nelze nikdy s úplnou jistotou určit polohu mikročástice, pouze lze určit vyšší nebo menší pravděpodobnost jejího výskytu v určitém místě, je podle mne důsledkem možnosti nekonečného dělení hmoty na menší části, nejmenší částí jsou pak body časoprostoru* dle Speciální teorie relativity  Alberta Einsteina. To znamená, že jsou-li každá určitá mikročástice, příp. těleso dělitelné na menší části, pak tyto menší části předurčují pohyb této větší mikročástice, resp. tělesa v makrosvětě, a jejich pohyb je tak náhodný, protože rovněž pohyb těchto jejich výše uvedených menších částí je jedinečný (ale i podobný) a jedinečným (avšak podobným) tudíž nikoliv shodným způsobem předurčují tyto menší částice pohyb jimi tvořených větších mikročástic, resp. těles v makrosvětě.

 

Člověk či jiný živý tvor, který zabije jiného živého tvora na základě objektivní možnosti náhodného pohybu, tj. volných vazeb jeho mozek tvořících mozkových buněk-neuronů a je tvořících mikročástic, se dostává do zajetí pevných vazeb mikročástic, potažmo mozkových buněk, jejichž účelem je odčinit tento hřích. Tyto hříšné pevné vazby mozkových buněk se projevují jako jejich obava ze msty a msta příbuzných mikroorganismů za způsobenou smrt živých buněk těla zabitého živého organismu, na kterou můhou mozkové buňky viníka odpovědět tvorbou tukových zásob, lakotou, psychickou nemocí, stupňováním zabíjení, alkoholismem apod.


Pozn.:
* Jednotlivé body časoprostoru nazýváme události a matematicky s nimi zacházíme jako se čtyřvektory. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme
světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv. světoplochu. (viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casoprostor)

** Má politická ekonomie (viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=698 )

 

Odpověď stream:

 

Vážený Dalibore.

 

quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


V případě lži vytvářím model skutečnosti, který je v rozporu s touto skutečností. Dochází tak ke srážce, konfliktu tohoto modelu (resp. jej tvořících mikročástic) v mozku člověka s vlastní skutečnosti (resp. ji tvořících mikročástic).

 

Vždyť to přeci odporuje realitě. Pokud řeknu, že G..Busch má zelený nos (lež), pak se podle vás hmotné částice v mém mozku tvořící model (model jakéhosi Busche se zeleným nosem) srazí s částicemi, tvořící nos reálného Busche, na druhém konci zeměkoule. Asi tedy ty hmotné částice vylétnou z mého mozku, doletí k Buschovi, tam dojde ke srážce, a proto se jedná o lež. Když řeknu pravdu, tak ty částice nikam nevyletí? S ničím se nesrazí?


Vždyť to nedává smysl. Samozřejmě že mozek je složen z hmotných částic. Ale lež není lží, protože by se někde ty částice s něčím srážely. Lež vůbec nesouvisí s nějakými hybnostmi apod.


Totéž s tou nemocí a lékem. Přeci léky nefungují na principu nějakých hybností. Účinnost léku je dána složitými chemickými reakcemi komplexních sloučenin. Je naprosto nesmyslné dívat se na lék pouze jako na množinu nějakých hmotných bodů s hybnostmi, tak nelze vůbec účinnost léku vysvětlit. Lék na bakterii nepůsobí jako kladivo, že by ji svou hybnosti (tj. rychlostí a hmotností) praštil a rozmáčknul, to je směšná představa. Přečtěte si něco z farmakologie.


Mimo to, jak už tu padlo, na úrovni elementárních částic hybnost (a její rovnice) v podstatě nepůsobí, protože hmotnosti těchto částic jsou nesmírně malé. Pohyb těchto částic je determinován jinými silami (např. elektromagnetickou a tzv. slabou silou) a zákonitostmi. Vaše fyzikální vývody, jak už tu někdo psal, jsou na úrovni znalostí střední školy. Dneska je moderní fyzika úplně někde jinde.


Totéž platí pro vaši "politickou ekonomii". On se sice "Joule" dá chápat jako jednotka práce, ale je definován jako posun silou 1 Newtona o 1 metr (analogicky pak Watt). Tzn. na práci člověka by to bylo možno aplikovat, možná tehdy, pokud by lidé pracovali ryze manuálně, tedy posouvali a zvedali by různé těžké předměty apod. Na člověka, jehož minimálně část práce je duševní, je toto neaplikovatelné. Práce, kterou odvede programátor, není dána součtem Joulu, které vyvine mačkáním kláves na počítači. To je přeci nesmysl. Ono to že sice všude píšete vaše rovnice, ale nejste schopen provést jediný praktický výpočet, je samo o sobě signifikantní.


Snažíte se budovat filosofii na fyzice, ale neznáte ani jedno. O fyzice máte středoškolskou představu rozšířenou možná o pár populárních knih, o filosofii pravděpodobně ani to ne. Výsledek podle toho bohužel vypadá.

   

Má odpověď:

 

Vážený streame,


podle mne Vámi uváděné chemické reakce léků lze v konečném důsledku zúžit na fyzikální, resp. kvantovou mechaniku (tj. kinematiku a dynamiku pohybu mikročástic). Je tomu tak, protože v případě chemických vazeb atomů, zprostředkovaných zásadně pohybem atomů a elektronů jde vždy o srážky a pohyb těchto mikročástic, v konečném důsledku půjde vždy o pohyb bodů časoprostoru. Chemii tak chápu jako zobecněnou fyziku obsahující obecné pojmy (např. názvy různých druhů atomů), které lze z hlediska fyziky dále analyzovat (resp. rozložit), a to až na body časoprostoru. Fyzikální nauka (mechanika, tj. kinematika a dynamika) o pohybu bodů časoprostoru tak podle mne představuje podstatu chemie, resp. každé chemické reakce (a to i chemické reakce léčiv v těle pacienta).


Co se týká různých druhů sil, elektromagnetická, gravitační, jaderné apod. tak tyto síly způsobují pohyb mikročástic, opět tu jde o otázku hybnosti (malá hmotnost mikročástic je podle mne kompenzována vysokou rychlostí jejich pohybu ve vztahu pro hybnost p=mv, kde p je hybnost, m hmotnost a v rychlost).


Co se týká lži o zeleném nosu G. Busche, tak lze říci, že zelený nos G. Busche ve vzdálených USA nepředstavuje jediný objekt srážky této lživé představy určitého jedince s realitou. Dalšími blízkými objekty srážky jsou představy Vašich bezprostředních sousedů, představy v mozku lhajícího jedince, že normální člověk nemá zelený nos, dále v případě, že sledujete barevnou televizi, vidíte, že G. Busch nemá zelený nos apod. Všechny tyto srážky lži s realitou jsou podle mne ve skutečnosti srážky mikročástic (v konečném jde o pohyb bodů časoprostoru), které tvoří všechny výše uvedené objekty, tedy Vaše bezprostřední sousedy, jejich představy v mozku, jejich mozky, lhajícího jedince a jeho mozek, televizi a její vysílání.


Co se týká mozkové činnosti a vykonané práce, tak mozek při své činnosti spotřebuje rovněž energii (a to často v množství srovnatelném s manuální prací), a tato energie je vyjádřitelná v kaloriích či Joulech a získávaná trávením potravy.


K použití obecných fyzikálních zákonů na mezilidské vztahy musím znát jak tyto obecné fyzikální zákony tak tyto mezilidské vztahy. Ve Vašem případě se asi nejedná o neznalost těchto obecných fyzikálních zákonů, ale o nedostatek představivosti jejich použití na mezilidské vztahy.


Zkuste na chvíli předpokládat (tj. opustit Vaše předsudečné myšlení zřejmě z náboženských důvodů), že tyto obecné fyzikální zákony neurčují jen průběh vztahů neživé hmoty ale i společenských, resp. mezilidských vztahů, protože podle materialistického (ale i současného vědeckého názoru) jsou lidé tvořeni výlučně neživou hmotou, a zkuste popsat mechanismy působení těchto fyzikálních zákonů v mezilidských, resp. společenských vztazích. Věřím, že dospějete stejně jako já k zajímavým výsledkům.

 

Reakce IPC:

 

Opravdu jsem zvědavý, jak dokážete vyřešit možnost matematické indukce, když se Vám to jen hemží těmi vzorci.

 

Má odpověď:

 

Pro IPC.

 

Co se týká paralely mezi etikou a fyzikou, tak špatný skutek podle mne znamená zbytečný konflikt ve společnosti z hlediska etiky a zároveň zbytečnou srážku mikročástic z hlediska fyziky, která zároveň nesměřuje k zmírnění celkové souhrnné síly srážek ve společnosti všech živých tvorů.


Podle mne dané svobodné rozumové rozhodnutí člověk pouze vnímá jako subjektivní, ve skutečnosti se jedná o objektivní děj, protože ke každému jednání dává člověku příkaz jeho mozek, který je determinován činností (resp. součinností) jeho mozkových buněk, tedy funkcí či pohybem každé mozkové buňky.


I mozkové buňky jsou však tvořeny mikročásticemi neživé hmoty. Pohyb volných mikročástic je z hlediska obecné fyziky věcí málo pravděpodobné náhody (což bylo vyzkoušeno vystřelováním stejných fotonů proti stínítku, kde na místa s největší pravděpodobností výskytu dopadlo nejvíce fotonů a na místa s nižší pravděpodobností výskytu byl počet dopadených fotonů nižší). V případě pevných vazeb mikročástic jde však o vysoce pravděpodobnou náhodu jejich pohybu blížící se jistotě, tj. kausalitě známé v našem světě (např. v případě atomů v tělese v pevném skupenství, např. v kuželkové kouli, prsty chytneme při hodu pouze některé atomy a ostatní atomy této koule vázané pevnými vazbami na námi prsty chycené atomy se přizpůsobují téměř kausálně pohybu vyvolaného hodem námi prsty chycených atomů této kuželkové koule proti kuželkám).


Domnívám se, že s tebou souhlasím v tom, že svoboda člověka je vlastně více nebo méně pravděpodobná náhoda.
 

quoted:

Post of Dalibor Grůza


Náhoda při pohybu mikročástic vyplývající z Heisenbergových vztahů neurčitosti, podle kterých nelze nikdy s úplnou jistotou určit polohu mikročástice, pouze lze určit vyšší nebo menší pravděpodobnost jejího výskytu v určitém místě, je podle mne důsledkem možnosti nekonečného dělení hmoty na menší části, nejmenší částí jsou pak body časoprostoru* dle Speciální teorie relativity  Alberta Einsteina. To znamená, že jsou-li každá určitá mikročástice, příp. těleso dělitelné na menší části, pak tyto menší části předurčují pohyb této větší mikročástice, resp. tělesa v makrosvětě, a jejich pohyb je tak náhodný, protože rovněž pohyb těchto jejich výše uvedených menších částí je jedinečný (ale i podobný) a jedinečným (avšak podobným) tudíž nikoliv shodným způsobem předurčují tyto menší částice pohyb jimi tvořených větších mikročástic, resp. těles v makrosvětě.

 

Nevědomost člověka podle mne plyne z toho, že pohyb reality, resp. ji tvořících mikročástic je s větší nebo menší mírou pravděpodobnosti náhodný, což je podle mne způsobeno, jak jsem uvedl výše možností nekonečného dělení hmoty, a to až na úroveň bodů časoprostoru. Dokonalý jedinec, podle mne Bůh (dále on i ona, nebo jen on), jestliže existuje, netrpí touto nevědomostí z náhodného pohybu reality, protože cítí pohyb každého bodu časoprostoru (má tudíž dokonalý cit), nebo umí spočítat pohyb každého bodu časoprostoru jednotlivě a v celku matematickými rovnicemi pracujících s hodnotami různých čísel nekonečno (má tedy dokonalý rozum).

Matematická indukce pro mne naopak znamená, že, jestliže obecné fyzikální zákony platí pro neživou hmotu, ze které jsou člověk, příp. jiný živý organismus výlučně složení (jde o materialistický pohled), pak musí zároveň platit tyto obecné fyzikální zákony rovněž pro tohoto člověka, příp. jiný živý organismus jako celek a jejich společenské vztahy. A zároveň stejně jako lze zastavit pohyb kuličky, která se srazí s kuličkou o stejné hybnosti opačného směru z hlediska makrofyziky, lze podle mne zastavit pohyb mikročástice, která se srazí s mikročásticí o stejné hybnosti opačného směru z hlediska mikrofyziky, což je podstatou mých vzorců, pro jejichž důkaz jsem takto zformuloval tento indukční předpoklad dle Vámi zmiňované matematické indukce.

 

Doplnění mé odpovědi

 

quoted:

 
[quote]Post of Stream


Vážený Dalibore,


[quote]Post of Dalibor Grůza


podle mne Vámi uváděné chemické reakce léků lze v konečném důsledku zúžit na fyzikální, resp. kvantovou mechaniku (tj. kinematiku a dynamiku pohybu mikročástic). Je tomu tak, protože v případě chemických vazeb atomů, zprostředkovaných zásadně pohybem atomů a elektronů jde vždy o srážky a pohyb těchto mikročástic, v konečném důsledku půjde vždy o pohyb bodů časoprostoru. Chemii tak chápu jako zobecněnou fyziku obsahující obecné pojmy (např. názvy různých druhů atomů), které lze z hlediska fyziky dále analyzovat (resp. rozložit), a to až na body časoprostoru. Fyzikální nauka (mechanika, tj. kinematika a dynamika) o pohybu bodů časoprostoru tak podle mne představuje podstatu chemie, resp. každé chemické reakce (a to i chemické reakce léčiv v těle pacienta).


To z hlediska fyziky není pravda, řada jevu má vlnovou povahu, která není redukovatelná na představu pohybu hmotných částic.


"Na otázku, zda má toto záření vlnový nebo částicový charakter, nelze odpovědět jednoznačně. Některé jevy v oblasti optiky lze vysvětlit pouze prostřednictvím vlnového charakteru světla, zatímco jiné jevy (např. fotoelektrický jev) lze vysvětlit pouze pomocí fotonů.


Z tohoto hlediska lze tedy tvrdit, že obě teorie se vzájemně doplňují, a pro daný jev je vždy nutné vybrat vhodný teoretický popis. Světlo tedy chápeme jako fyzikální jev, který má vlnovou i korpuskulární povahu.


Kvantová teorie ukazuje, že vlnové vlastnosti vykazují (v určitých situacích) všechny částice. Tato skutečnost je jedním z důležitých objevů kvantové fyziky. "


http://cs.wikipedia.org/wiki/Dualita_%C4%8D%C3%A1stice_a_vln%C4%9Bn%C3%AD

Co se týká různých druhů sil, elektromagnetická, gravitační, jaderné apod. tak tyto síly způsobují pohyb mikročástic, opět tu jde o otázku hybnosti (malá hmotnost mikročástic je podle mne kompenzována vysokou rychlostí jejich pohybu ve vztahu pro hybnost p=mv, kde p je hybnost, m hmotnost a v rychlost).


Hybnost se někdy projevuje samozřejmě také, ale částice mají mj. třeba náboj, který působí jinak. Částice se odpuzuji či přitahuji, ovlivňuji se, aniž by do sebe narazili, v důsledku velikosti náboje, nikoli jen hybnosti.


Mimochodem, fyziku z wikipedie nenastudujete.


[quote]

 

Vážený streame,


podle mne všechny síly (elektrická, gravitační či jaderná apod.) způsobují zrychlení nebo zpomalení pohybu mikročástic, který má buď vlnový, nebo částicový charakter, ve všech případech se však tento pohyb vyznačuje universální vlastností, kterou je hybnost. Modelem vytvořeným matematickým (algebraickým a geometrickým) popisem vektorů hybností mikročástic či těles, hybností je tvořících mikročástic či částí, v konečném důsledku hybností vše tvořících všech bodů časoprostoru, lze popsat pohyb v celém Vesmíru. Součtem vektorů hybnosti všech bodů časoprostoru lze podle mne rovněž určit pohyb Vesmíru jako celku.

 

Doplnění mé odpovědi:

   

Vážený streame a IPC,


k použití základních fyzikálních zákonů na mezilidské vztahy musí daný filosof znát jednak tyto obecné fyzikální zákony, jednak musí být odborníkem na tyto mezilidské vztahy, což je můj případ.


V případě mé filosofie, resp. universální etiky se nejedná o hledání nových fyzikálních zákonů, pouze o důsledné použití stávajících základních platných fyzikálních zákonů na společenské, resp. mezilidské vztahy. Touto aplikací je rovněž úvaha, že hybnost, resp. povaha pohybu celku je vždy dána součtem hybností, resp. pohybu jeho částí, a to bez ohledu na to, které síly (jaderné, elektromagnetické, gravitační) způsobují tento pohyb celku, resp. jeho částí.


quoted:
 

Post of Dalibor Grůza


Vážený streame,


Protože, co se mne týká, jsem tak na 55% idealista (tj. tak na 45% materialista), představuje filosofie pro mne prostředek spekulace o neviditelnu, čímž samozřejmě překračuji hranice speciálních exaktních vědních oborů. Tyto mé spekulace o neviditelnu však činím jako exaktně založený člověk pouze bezprostředně nebo těsně na základech exaktní vědy (tj. viditelna) s použitím konkrétních pojmů těchto exaktních věd.

 
Vzhledem k tomu, že se ve své filosofii zabývám současným neviditelnem nikoliv současným viditelnem, což je oblast popsaná současnou exaktní vědou (např. současnou fyzikou), nekonkuruji přímo fyzice. Z toho rovněž plyne, že má filosofie, která spočívá v důsledném, avšak pouze teoretickém použití základních platných fyzikálních zákonů na mezilidské, resp. společenské vztahy, je rovněž v současnosti hůře falsifikovatelná, avšak vzhledem k tomu, že používám exaktní fyzikální pojmy, lze předpokládat, že v budoucnu (s rozšířením viditelna budoucí exaktní vědy) bude možno tuto mou filosofii jednoznačně potvrdit nebo vyvrátit.

 

Doplnění mé odpovědi:

 
Racionální axiomy (tj. axiom skutečnosti bytí, skutečnosti jevů, skutečnosti živých tvorů a jejich vědomí) jsou základem exaktní vědy. Exaktní věda dokáže zároveň být velmi užitečná pro člověka, což prokázalo jeho rozmnožení na Zemi a její ovládnutí člověkem za pomocí exaktní vědy. Filosofie se zabývá podle mne neviditelnem. Exaktní věda jako východisko určité filosofie (nauka o neviditelnu vycházející z nauky o viditelnu) je nejjistější, resp. nejužitečnější východisko, co máme, avšak ani to nezaručuje exaktnost takovéto filosofie, protože výše uvedené racionální axiomy nejsou prokazatelné zkušeností (výpovědi o neviditelnu jsou totiž vždy nejisté, o čemž svědčí např. subjektivní idealismus, empirismus, transcendentální idealismus-agnosticismus, skepticismus apod. ve filosofii či hinduismus a buddhismus v náboženství, popírající výše uvedené racionální axiomy). Zbývá pak pokusit se zformulovat na základě exaktní vědy co nejexaktnější filosofii, tedy nauku o neviditelnu vycházející z nauky o viditelnu co nejvíce ověřitelnou zkušeností živého tvora, která by udělala z filosofie exaktní vědu, na jejíž stanoviscích se bude převážná většina filosofů-vědců schopna shodnout.

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1165 )

 
quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


Matematická indukce pro mne naopak znamená, že, jestliže obecné fyzikální zákony platí pro neživou hmotu, ze které jsou člověk, příp. jiný živý organismus výlučně složeni (jde o materialistický pohled), pak musí zároveň platit tyto obecné fyzikální zákony rovněž pro tohoto člověka, příp. jiný živý organismus jako celek a jejich společenské vztahy. A zároveň stejně jako lze zastavit pohyb kuličky, která se srazí s kuličkou o stejné hybnosti opačného směru z hlediska makrofyziky, lze podle mne zastavit pohyb mikročástice, která se srazí s mikročásticí o stejné hybnosti opačného směru z hlediska mikrofyziky, což je podstatou mých vzorců, pro jejichž důkaz jsem takto zformuloval tento indukční předpoklad dle Vámi zmiňované matematické indukce.

 

Co se týká matematické indukce, tak jsem se vyjádřil k problému matematické indukce tak, jak je definována exaktní vědou. Vy jste měl však zřejmě na mysli obecný problém důkazu indukcí, ke kterému se vyjadřoval filosof Hume.


quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


Náhoda při pohybu mikročástic vyplývající z Heisenbergových vztahů neurčitosti, podle kterých nelze nikdy s úplnou jistotou určit polohu mikročástice, pouze lze určit vyšší nebo menší pravděpodobnost jejího výskytu v určitém místě, je podle mne důsledkem možnosti nekonečného dělení hmoty na menší části, nejmenší částí jsou pak body časoprostoru* dle Speciální teorie relativity  Alberta Einsteina. To znamená, že jsou-li každá určitá mikročástice, příp. těleso dělitelné na menší části, pak tyto menší části předurčují pohyb této větší mikročástice, resp. tělesa v makrosvětě, a jejich pohyb je tak náhodný, protože rovněž pohyb těchto jejich výše uvedených menších částí je jedinečný (ale i podobný) a jedinečným (avšak podobným) tudíž nikoliv shodným způsobem předurčují tyto menší částice pohyb jimi tvořených větších mikročástic, resp. těles v makrosvětě.


Pohyb volných mikročástic je z hlediska obecné fyziky věcí málo pravděpodobné náhody (což bylo vyzkoušeno vystřelováním stejných fotonů proti stínítku, kde na místa s největší pravděpodobností výskytu dopadlo nejvíce fotonů a na místa s nižší pravděpodobností výskytu byl počet dopadených fotonů nižší). V případě pevných vazeb mikročástic jde však o vysoce pravděpodobnou náhodu jejich pohybu blížící se jistotě, tj. kausalitě známé v našem světě (např. v případě atomů v tělese v pevném skupenství, např. v kuželkové kouli, prsty chytneme při hodu pouze některé atomy a ostatní atomy této koule vázané pevnými vazbami na námi prsty chycené atomy se přizpůsobují téměř kausálně pohybu vyvolaných hodem námi prsty chycených atomů této kuželkové koule proti kuželkám).

 

Obecný problém indukce lze podle mne zodpovědět následovně:


Z výše uvedeného plyne, že zákony dokázané indukcí jsou v podstatě zákony více nebo méně pravděpodobné náhody. Jedná-li se o pevné vazby mikročástic určité skutečnosti (zejména jde o zákony pohybu pevných těles v makrosvětě z hlediska fyziky, tj. v našem světě), pak jde téměř o kausalitu, resp. vysoce pravděpodobnou náhodu dodržení daných určitých přírodních zákonů, jedná-li se však o volné mikročástice určité skutečnosti (resp. body časoprostoru, které představují podle mne úplně volné mikročástice), pak jejich pohyb je určen méně pravděpodobnou náhodou dodržení určitých přírodních zákonů, v krajním případě se jedná o úplnou náhodu, kde podle mne neplatí žádné určité přírodní zákony (tj. ani důkaz obecnou indukcí).

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Pro IPC,


v případě bodů časoprostoru, které by neměly žádné pevné vazby a tudíž by netvořily společně s jinými body časoprostoru žádné větší mikročástice nebo tělesa o nenulové relativistické hmotnosti, by se muselo jednat o absolutní vakuum. Existenci absolutního vakua však současná exaktní věda zpochybňuje. Polohu pohybujících se bodů časoprostoru absolutního vakua by podle mne nešlo určit ani s nejnižší mírou pravděpodobnosti, jednalo by se o zcela náhodný pohyb, protože by jejich pohyb nepředurčovali žádné známé fyzikální síly (jako gravitační, elektrické, jaderné apod.). U absolutního vakua by se mohlo jednat o naprosto pasivní (trpný, resp. zcela náhodný) princip jeho pohybu předurčovaný okolní hmotou o nenulové relativistické hmotnosti.


Polohu pohybujících se bodů časoprostoru, které vytváří spolu s jinými body časoprostoru prostřednictvím pevných vazeb mikročástice nebo tělesa o nenulové relativistické hmotnosti, lze podle mne určit vždy s menší nebo vyšší mírou pravděpodobnosti zvětšující se s rostoucí relativistickou hmotností objektu tvořeného těmito pevnými vazbami spojenými body časoprostoru.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Pozn:
Jednotlivé body časoprostoru nazýváme události a matematicky s nimi zacházíme jako se čtyřvektory. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv.
světoplochu. Viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casoprostor


Vážený noeme,


z výše uvedeného plyne, že lze hovořit o drahách bodů časoprostoru, tudíž rovněž o jejich pohybu. Z výše uvedené plyne, že body časoprostoru jsou bodovými částicemi, podle mne tyto bodové částice musí mít nulovou relativistickou hmotnost. Z výše uvedeného plyne, že body časoprostoru vytváří vícerozměrné objekty, tedy větší mikročástice (za které považuji částice hmoty viditelné pouze mikroskopem, avšak na rozdíl od bodů časoprostoru, o nenulové relativistické hmotnosti) nebo tělesa našeho makrosvěta.


Za pevné vazby pokládám vazby hmoty, které z bodů časoprostoru jako mikročástic o nulové relativistické hmotnosti (viz výše), vytváří větší mikročástice či tělesa v našem makrosvětě o nenulové relativistické hmotnosti. Opakem je absolutní vakuum, které by muselo být tvořené opět body časoprostoru, které by měly jednotlivě nulovou relativistickou hmotnost a nulovou relativistickou hmotnost by zároveň mělo absolutní vakuum jako celek (je otázkou, zdali toto absolutní vakuum pak označit jako nic nebo jako hmotu o nulové relativistické hmotnosti). Podle současné vědy však absolutní vakuum neexistuje, ve Vesmíru vždy jde údajně o prostor vyplněný mikročásticemi hmoty o nenulové relativistické hmotnosti.


1.) Absolutní vakuum čili vzduchoprázdno je dle mě tvořeno jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru)
o celkové nulové (relativistické a klidové) hmotnosti, příp. roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum.

2.) Hmota je tvořena dle mého názoru nekonečným počtem částic o nulové relativistické hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla c.

3.) Světlo, resp. elektromagnetické vlnění (dále též světlo) je dle mého názoru tvořeno konečným počtem částic o nenulové relativistické hmotnosti, nulové klidové hmotnosti a rychlosti světla c.


Z toho plyne, že hmota jako body časoprostoru o nenulové rychlosti by mohla urychlovat body prostoru o nulové rychlosti (tj. mikročástice absolutního vakua). Jejich urychlením se z absolutního vakua stává hmota a vznikají tak pevné (podle mne jde spíše o pohybové) vazby hmoty o nenulové relativistické hmotnosti. Snížením nenulové rychlostí bodů prostoru na nulu by z nich vzniklo opět absolutní vakuum. Jak výše uvedené urychlení bodů prostoru absolutního vakua (tj. o nulové rychlosti), tak zpomalení bodů prostoru hmoty (tj. o nenulové rychlosti) na rychlost rovnou nule (tj. vznik absolutního vakua) je věcí nezávislou na dotčených bodech prostoru, je plně odvislé od jejich okolí (tj. zcela náhodné).


Relativistická hmotnost je hmotnost závislá na rychlosti dané vztažné soustavy na rozdíl od klidové hmotnosti, která představuje hmotnost při nulové rychlosti dané vztažné soustavy (což plyne z STR A. Einsteina).

 

Doplnění mé odpovědi:

 

quoted:

 

Post of noemus


Vážený Dalibore


Nerad to říkám, ale tušil jsem, že to takto dopadne :o))


Když selžou argumenty je toto obvyklý závěr diskuze


Teď se již nemůžete vymlouvat, že je má kritika nekonkrétní (což přesně děláte, ale asi jen proto, že nevíte jak má konstruktivní kritika vypadat)


A máte možná pravdu, že má kritika je také "destruktivní", to je ale celkem pochopitelné, protože úvaha, která stojí na vodě se zhroutí sama. Jen to někteří lidé nepoznají a budou dál tvrdit, že stále stojí na pevných základech.


A máte také pravdu, že pro někoho kdo neumí myslet logicky je logické myšlení zcela jistě nejasné a neurčité


Mluvíte o tom, že vycházíte z teorie superstrun, ale v uvedených příspěvcích jste o tom ani jednou nic neřekl, ač jsem se vás na to ptal. Navíc není jasné, proč tedy mluvíte o bodových částicích.


Pro ostatní:


Doufám, že ti co mají ukončené středoškolské vzdělání, a pokud možno ještě vysokoškolské přírodovědného směru, dokáží i bez mé pomoci poznat na čí straně je pravda


Teorii superstrun nelze považovat za převládající, a dokonce ani za současnou (protože je již překonána jinými teoriemi). Navíc se nejedná o jednu teorii, ale má více variant.


Navíc se obávám, že pochopení teorie superstrun je daleko za možnostmi normálních lidí a logické myšlení, je zcela nutným předpokladem k jakémukoliv studiu vědeckých teorií. Kdo má problémy s primitivní logikou by asi měl o to větší problémy s matematickým aparátem jakékoliv současné nebo minulé fyzikální teorie

 

Vážený noeme,


opět jde o nekonkrétní, obecnou, tudíž neodbornou kritiku. Proto se Vás nyní zeptám já, co říkáte z odborného hlediska (jestli údajně disponujete potřebnými odbornými znalostmi) na možnost nekonečného dělení hmoty, jejímž bezprostředním důsledkem je má filosofická teorie bodů časoprostoru jako částic o nulové relativistické hmotnosti.


P.S. Chci jen poznamenat, že má teorie nekonečného dělení hmoty je spíše v rozporu s teorií superstrun, což jsem však chtěl slyšet od Vás jako údajného odborníka a konstruktivního kritika. Tudíž z ní nemohu vycházet, jak uvádíte výše, což je názorným příkladem toho, že jste mé úvahy buď vůbec nečetl nebo jste jim vůbec neporozuměl. i.


P.P.S. Čtenář si může jednoduše ověřit, kdo jako první použil invektivy (osobní útoky) místo výlučně odborné argumentace.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Post of noemus

 

quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


... má filosofická teorie bodových částic jako bodů časoprostoru podle mne o nulové relativistické hmotnosti, které se chovají jako události ..., umožňující nekonečné dělení hmoty, je v rozporu se současnou převládající fyzikální teorií superstrun

 

Mluvíte o tom, že vycházíte z teorie superstrun, ale v uvedených příspěvcích jste o tom ani jednou nic neřekl, ač jsem se vás na to ptal. Navíc není jasné, proč tedy mluvíte o bodových částicích.

 

To se tedy omlouvám, vážně jsem přehlédl, že říkáte "v rozporu" - v hlavě jsem měl vaše dřívější prohlášení, že vycházíte ze současné exaktní vědy. Když navíc vezmete v úvahu, že je podle vás teorie superstrun současná nejrozšířenější fyzikální teorie, tak jsem si to spojil a pak jsem si to po sobě nezkontroloval, za tuto chybu se omlouvám


To, že je vaše teorie v rozporu s touto teorií na tom se jistě shodneme. Nicméně stále platí, že jste jasně neřekl, z jakých fyzikálních teorií vycházíte - z teorie relativity? Z obecné nebo jen speciální? Proč tedy používáte jinou terminologii? S jakou fyzikální teorií vaše teorie v rozporu není?

 

Vážený noeme,


má filosofie, (resp. universální etika, kterou jsem rovněž mechanicky použil při řešení našeho předchozího malého nedorozumění), resp. teorie bodů časoprostoru jako bodových částic o nulové relativistické hmotnosti není v rozporu, resp. je bezprostředním důsledkem předpokladu o možnosti nekonečného dělení hmoty, proto bych rád znal Váš odborný názor na tento předpoklad.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

quoted:

 

Post of Noemus


Podle této teorie, která vychází z těchto vašich výroků:

V1. hmota je podle mne dělitelná na nespočetné nekonečno

V2. mou teorii o bodech časoprostoru jako částicích o nulové relativistické hmotnosti vzniklých nekonečným dělením hmoty
má tedy jakýkoliv hmotný objekt nulovou klidovou hmotnost, což se dá experimentem jistě ověřit, že?


Navíc si všimněte, že jsem vůbec nepotřeboval předpoklad o nekonečné dělitelnosti A3, a ani předpoklad A2.


Dále si všimněte, že v teorii ještě chybí definovat pojem "vzniklo nekonečným dělením", který je odlišný od pojmu "nekonečně dělitelný", vypadá to jakoby zde hrál roli i čas o to je to zřejmě složitější, ale rozebírat to dál nemá smysl


Nemusím vůbec dál analyzovat vaši "teorii" abych věděl, že se jedná jen o fantazii, protože uskutečnit experiment, který by tuto teorii vyvrátil může každý sám ihned, stačí kuchyňská váha a libovolná hmota, třeba kus chleba,


Můžete si to sám zkusit, asi budete překvapen výsledkem, zřejmě jste se někde zmýlil, kde asi...


quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


Pro Noema,


K různým hodnotám nula:


Podle mne je rozdíl mezi abstraktní hodnotou 0 jako absolutním nic (tedy absolutně prázdnou množinou) a hodnotou 0 kg (tedy prázdnou množinou, co se týká kilogramů, avšak neprázdnou množinou co se týká bodů časoprostoru) příkladem je bod, který je 0 ve smyslu shora uvedeného dokonalého nic, má 0 metrů, přičemž nespočetně nekonečně těchto bodů může mít rozměr úsečky např. o délce 3 metry. Je zřejmé, že bod časoprostoru jako událost má hmotnost 0kg, avšak zároveň jde o dokonalé nic (tedy absolutně prázdnou množinu) a nespočetné nekonečno těchto bodů časoprostoru může obsáhnout i celý časoprostor, který zcela jistě nemá nulovou (relativistickou) hmotnost.

 

Pro Noema:


Jednoduchý důkaz hmotnosti 0kg nespočetně nekonečné malé části hmoty o hmotnosti např. 3Kg:


Předpokládáme-li, že v případě hmoty o hmotnosti 3 kg se jedná např. o vodu v nádobě, která má hustotu ζ=1000 kg/m3=m/V, kde m je hmotnost a V objem, pak hmotnost bodu prostoru této vody v nádobě m=V*ζ, přičemž objem V bodu prostoru této vody v nádobě V=0 m3, pak hmotnost bodu prostoru této vody v nádobě m=1000*0kg=0kg.


Pozn:
Tímto jednoduchým výpočtem jsem podle mne jednoznačně vyvrátil Vámi navržený experiment (viz výše), podle kterého v případě nekonečně mále části chleba o hmotnosti 0 kg musí tento celý chleba vždy vážit 0kg a nikoliv např. 3kg

 

Doplnění mé odpovědi:

 

quoted:

 

Post of noemus

Post of Dalibor Grůza

 

Jednoduchý důkaz hmotnosti 0kg nespočetně nekonečné malé části hmoty o hmotnosti např. 3Kg:


Post of noemus


Předně, proč mluvíte o nekonečně malé části hmoty a proč ještě navíc říkáte nespočetně nekonečně malé části hmoty? Já jsem se o nekonečně malých veličinách zmínil jen okrajově, jako komentář, že něco takového existuje, přičemž jsem zdůraznil, že se jedná o nestandardní matematiku (viz např. Calculus infinitesimalis, Petra Vopěnky - k sehnání už jen v knihovně).


Já jsem tedy na rozdíl od vás nepotřeboval nekonečně malou veličinu definovat, vy to ale udělat musíte, pokud ji chcete použít v důkazu, jinak důkaz nemá smysl (resp. není to důkaz)


Všimněte si, že jsem zvlášť mluvil o hmotných bodech a zvlášť o tělesech. Teprve u těles má smysl mluvit o hustotě, hustota nemá pro bod smysl. Protože hustota je globální (makroskopická) veličina, která se určuje právě z naměřených veličin hmotnosti a objemu u těles. Kdybyste chtěl určit hustotu bodu, tak by vám vyšel nesmysl - 0 kg/0 m3. Navíc u vody je hustota dána koncentrací molekul vody v prostoru, těchto molekul je konečný počet, a kdybyste tedy šel až do jednotlivých bodů prostoru, nic byste tam zřejmě nenašel.

   

Jestliže hustotu bodu prostoru stanovíte 0kg/0m3, pak s Vámi naprosto souhlasím, avšak vzhledem k tomu, že jeho hustota=m/V=0kg/0m3, kde m je hmotnost a V objem bodu časoprostoru, pak jste převzal mé tvrzení, že bod prostoru má nulovou hmotnost m=0kg, v opačném případě by byla např. hustota=m/V=3kg/0m3, což neuvádíte.


V posledně jmenovaném Vámi dříve obhajovaném případě by pak bod prostoru měl např. hodnotu hustoty=3kg/0m3=∞ různému podle nenulové hodnoty hmotnosti m v tomto vzorci pro hustotu, a to pouze podle mé teorie o hodnotě 0 jako nekonečně malé části hodnoty 3, podle Vašeho přístupu, kde nekonečně malá část hodnoty 3 nemůže být hodnota 0, by daný příklad hustota (bodu prostoru)=3kg/0m3 byl nesmyslným, resp. daný bod časoprostoru by vůbec nemohl existovat.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

quoted:

 

Post of noemus

Post of Dalibor Hrůza


Jednoduchý důkaz hmotnosti 0kg nespočetně nekonečné malé části hmoty o hmotnosti např. 3Kg:


Post of noemus


Předně, proč mluvíte o nekonečně malé části hmoty a proč ještě navíc říkáte nespočetně nekonečně malé části hmoty? Já jsem se o nekonečně malých veličinách zmínil jen okrajově, jako komentář, že něco takového existuje, přičemž jsem zdůraznil, že se jedná o nestandardní matematiku (viz např. Calculus infinitesimalis, Petra Vopěnky - k sehnání už jen v knihovně).


Já jsem tedy na rozdíl od vás nepotřeboval nekonečně malou veličinu definovat, vy to ale udělat musíte, pokud ji chcete použít v důkazu, jinak důkaz nemá smysl (resp. není to důkaz)


Všimněte si, že jsem zvlášť mluvil o hmotných bodech a zvlášť o tělesech. Teprve u těles má smysl mluvit o hustotě, hustota nemá pro bod smysl. Protože hustota je globální (makroskopická) veličina, která se určuje právě z naměřených veličin hmotnosti a objemu u těles. Kdybyste chtěl určit hustotu bodu, tak by vám vyšel nesmysl - 0 kg/0 m3. Navíc u vody je hustota dána koncentrací molekul vody v prostoru, těchto molekul je konečný počet, a kdybyste tedy šel až do jednotlivých bodů prostoru, nic byste tam zřejmě nenašel.

 

Pro Noema.


Můj poslední argument v této diskusi s tím, že poté s ní zřejmě skončím pro její marnost, je, že rovnice nenulová hodnota=0/0, kterou jsem v souladu s Vašimi argumenty zavedl pro hustotu bodu časoprostoru o nenulové hodnotě (viz výše), je typická rovněž při výpočtu relativistické hmotnosti fotonu světla (dle STR) čili:

m=m
0/√(1-v*v/c*c)=0/(1-c*c/c*c)=0/0, kde m je relativistická hmotnost fotonu světla zásadně o nenulové hodnotě, m0 je klidová hmotnost fotonu světla o nulové hodnotě , v je rychlost světla rovnající se c a c je rychlost světla.


Rovnice 0/0=nenulová hodnota je tak zcela běžná při výpočtu nenulové relativistické hmotnosti fotonu světla, resp. elektromagnetického vlnění, a zároveň je podle mne použitelná pro výpočet nenulové hodnoty hustoty bodu časoprostoru např. sklenice vody o hmotnosti 3kg.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


že rovnice nenulová hodnota=0/0, kterou jsem v souladu s Vašimi argumenty zavedl pro hustotu bodu časoprostoru o nenulové hodnotě (viz výše), je typická rovněž při výpočtu relativistické hmotnosti fotonu světla, resp. elektromagnetického vlnění (dle STR) čili:


m=m0/√(1-v*v/c*c)=0/(1-c*c/c*c)=0/0, kde m je relativistická hmotnost fotonu světla zásadně o nenulové hodnotě, m0 je klidová hmotnost fotonu světla, resp. elektromagnetického vlnění o nulové hodnotě , v je rychlost světla rovnající se c a c je rychlost světla.


Rovnice 0/0=nenulová hodnota je tak zcela běžná při výpočtu nenulové relativistické hmotnosti fotonu světla, resp. elektromagnetického vlnění a zároveň je podle mne použitelná pro výpočet nenulové hodnoty hustoty bodu časoprostoru např. sklenice vody o hmotnosti 3kg.

 

Post of Noemus

 

Nulou dělit nelze, učí se to už na základní škole a platí to stále, jen vy to zdá se nechápete.


Tím, že jste dosadil do vzorce pro relativistickou hmotnost údaje pro foton, jste jen podal důkaz, že na foton je není možné použít.

Ale máte, pravdu, že je tato diskuze marná, protože nejste schopen chápat jen trochu složitější argumenty, přesto si myslím, že pro některé "diváky" ta diskuze úplně marná nebyla. Mě to například bavilo, protože mám matematiku a vůbec poznání rád.

Vy to však podle mne berete až moc vážně, jako by vám šlo o život, jako by se přiznáním chyby zbortil celý váš svět. Bylo to podobné jako diskutovat s věřícím. Nicméně v tomto případě jste tím věřícím vy a vaší vírou je vaše teorie. Já vám ji dál bortit nebudu, stejně jako jsem již přestal bortit víru nábožensky založených lidí, proč taky? Tato víra je pro ně nejspíše přínosem. Ve vašem případě je to ale složitější, vy se totiž snažíte vystupovat, jakoby vaše teorie byla vědecká, či vycházela z vědy, ale tak to není.

Howg.

                                                                                       

Pro Noema.


Z čeho usuzujete, že výše uvedenou základní rovnici Speciální teorie relativity  (STR) A. Einsteina pro relativistickou hmotnost nelze použít pro relativistickou hmotnost fotonu světla.
Prosím citujte zdroj.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Post of Noemus:

Dělám to nerad, ale poruším své Howg, když mne o to žádáte, dále již však reagovat nebudu:


http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Blen%C3%AD_nulou

Kromě toho si můžete otevřít učebnici matematiky a podívat se tam píše o dělení nulou


Snad by šlo uvažovat o limitě pro v jdoucí k c, ale to byste musel dokázat. Nicméně ten pojem stejně nemá pro foton valný význam, protože pozorovatel naměří u fotonu nenulovou hmotnost, pokud se o to pokusí, ta bude závislá na hybnosti (impulsu) daného fotonu. Pojem relativistické hmotnosti se vlastně moc nepoužívá, protože se s ním špatně pracuje. Vy jste snad jediný kdo tak důsledně a vytrvale tento pojem používá. Zkuste trochu googlovat a snad si to uvědomíte.

 

Noeme jsem tvým dlužníkem.


Můj shora popsaný přístup dělení nulou, resp. nekonečně malé části např. z hmotnosti 3kg, která je rovna číslu 0kg v případě bodů časoprostoru, tak zhruba odpovídá níže popsaným matematickým definicím:


viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Blen%C3%AD_nulou pod nadpisem "Limity a dělení nulou" a pod nadpisem "Dělení nulou v počítačích" viz Např.:


V IEEE 754 a ÷ 0 je kladné nekonečno, pokud je a kladné, záporné nekonečno, pokud je a záporné, a NaN (not a number), pokud a = 0. Znaménka nekonečen se mění při dělení –0. To je možné díky tomu, že v IEEE 754 jsou dvě nuly, kladná a záporná.

 

Doplnění mé odpovědi

 

Post of Stream:

 

Není mi jasné, proč by vzorem jednání jednotlivců měly být nějaké nárazy hmotných těles. Přeci už na intuitivní úrovni: pokud se někdo zeptá "proč bych měl jednat morálně takto (domysleme si něco konkrétního)" a vy mu odpovíte, "protože když se dvě tělesa srazí ... atd., atd." tak je to zcela nepřesvědčivé. To není žádná etika.


Samozřejmě součástí Vašeho postoje je, že fakticky neexistuje žádná svoboda, ale veškeré lidské jednání je zcela determinováno událostmi na úrovni mikrobodů. Ale důsledkem toho je, že neexistuje žádná morálka, a tudíž o ní nejde dělat etiku, protože jednání lidí je zcela determinováno, a lidé se nemůžou chovat jinak, než se chovají. Tudíž nic není morální ani nemorální, protože pojem morálního obsahuje apel na to, že by někdo měl dělat něco jinak, než dělá, což předpokládá, že může jednat jinak, než jedná.

Tudíž v citovaném textu nedávají smysl výrazy jako "rozumné jednání" - jednání každého je determinováno pohyby části v jeho mozku, tudíž nelze rozlišit rozumné a nerozumné jednání, každé je přesným a přímým důsledkem okolností a příčin.


Stejně tak "přiměřený útok" nedává smysl, neboť každá reakce, je "přiměřená" totiž přesně odpovídá fyzikálním příčinám a pohybům částic, které tuto reakci způsobily.

 

Pro streama,


lidský mozek je možno zdokonalit dvěma vnějšími způsoby: 1.) lékařským zákrokem, 2.) nenásilně s rostoucí zkušeností, kterou se popisuje prázdná deska (tabula rasa) lidské paměti, resp. na základě zkušenosti se zvětšuje množství paměťových stop v lidském mozku. Bez ohledu na to, že toto vnější zdokonalení lidských mozků je objektivní, jej člověk vnímá jako výsledek svého subjektivního snažení.


A to, protože podle mne lze snáze diagnostikovat vnitřní činnost mozku určitého člověka v určitém časovém okamžiku, protože tato činnost je výsledkem relativně malého počtu pevných a volných vnitřních vazeb v jeho mozku, nelze však určit vývoj jeho okolí (často jde o náhodu a volné vazby), které je nekonečně složité. Nekonečnou složitost vývoje volných vazeb člověk vnímá jako svou svobodu, ve skutečnosti jde však o více či méně pravděpodobnou náhodu. Obojí zároveň představuje objektivní proces pohybu mikročástic hmoty, resp. evoluce přírody (jde o jakýsi software-program provádějící přesné výpočty s nekonečnými hodnotami).


Má universální etika tak představuje z hlediska tvé osoby zkušenost, jejíž působení na tvůj mozek nemohu předem odhadnout, tvá odpověď na mou universální etiku představuje pro mne zkušenost, jejíž působení na můj mozek nemůžeš zase ani ty předem odhadnout, protože se jedná o objektivně náhodný děj. Zároveň se podle mne jedná o základní etická pravidla, jejichž poznání zdokonaluje evolučně (z vnitřku i vnějšku) činnost poznávajícího lidského mozku. Jedná se podle mne o jakýsi nejobecnější (resp. neurčitý) a náhodný algoritmus (což je v rozporu s definicí algoritmu) shora uvedené evoluce přírody jako programu provádějícího přesné výpočty s různě nekonečnými hodnotami.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Přírodu lze podle mne chápat jako hardware Vesmírného počítače a evoluci jako jeho software čili program tohoto počítače. Evoluce jako program směřuje podle mne k následujícím konečným výsledkům:


1.) od náhody ke kausalitě 

2.) od volných k pevným vazbám u neživé hmoty a od pevných k volným vazbám u člověka aj. živých tvorů (viz definice svobody Barucha Spinozy jako poznaná nutnost)

3.) od chaosu k uspořádanosti (tj. souladu všech a všeho),


přičemž obecný (tj. filosofický) a náhodný algoritmus tohoto programu podle mne představuje má Universální etika (tj. náš přiměřený útok jako odpověď na útok a náš přiměřený ústup jako odpověď na ústup ze strany společnosti živých tvorů, přičemž přiměřenost znamená zejména, aby nám nebylo Vážně ublíženo a abychom způsobili co nejmenší smrt a bolest živých tvorů).


Výše uvedený program evoluce pracoval zpočátku se vstupními daty o hodnotách nekonečno, protože každý bod časoprostoru se pohyboval téměř zcela náhodně, protože nebyl vázán téměř žádnou pevnou vazbou v rámci hmoty, tj. Vesmír se vyznačoval absolutním chaosem a jeho pohyb jako součet hybností všech bodů časoprostoru tak nebylo možno odhadnout z hlediska člověka (který neovládal výpočty s různými čísly nekonečno). Postupně tento program evoluce Vesmíru na základě vzájemných stále více pravděpodobných náhodných interakcí váže body časoprostoru pevnými vazbami, které mají za následek více pravděpodobnou náhodu (kausalitu) pohybu těchto pevně vázaných bodů časoprostoru v rámci hmoty, tudíž je možno k určení pohybu Vesmíru provést výpočet založený na pohybu těžkých (o nenulové hmotnosti) těles, nikoliv je tvořících nekonečně jednotlivých bodů časoprostoru o nulové hmotnosti, tento programový výpočet začíná pracovat s konečnými vstupními daty, stává se více kausální čili téměř jednoznačný nikoliv náhodný.

 

Má Filosofie rovnováhy tak představuje rovněž pokus o navázání pohybu lidstva méně pevnými vazbami, o větší uspořádanost na základě více volného, tj. svobodnějšího pohybu jednotlivých živých organismů prostřednictvím jejich poznání výše uvedených filosofického algoritmu a konečných výsledků evolučního programu Vesmíru, a to na základě a v rámci činnosti shora uvedeného programu evoluce.  

 

Člověk či jiný živý tvor, který zabije jiného živého tvora na základě objektivní možnosti náhodného pohybu, tj. volných vazeb jeho mozek tvořících mozkových buněk-neuronů a je tvořících mikročástic, se dostává do zajetí pevných vazeb mikročástic, potažmo mozkových buněk, jejichž účelem je odčinit tento hřích. Tyto hříšné pevné vazby na rozdíl od volných vazeb mozkových buněk nevnímají Vesmír jako celek (cit) ale pouze jeho část (pocit, instinkt, komplex apod.), čímž dochází ke zkreslení vnímání skutečnosti, pevné vazby mozkových buněk se projevují jako obava mozkových buněk viníka ze msty a msta příbuzných mikroorganismů za způsobenou smrt živých buněk těla zabitého živého organismu, na kterou můhou mozkové buňky viníka odpovědět tvorbou tukových zásob, lakotou, psychickou nemocí, stupňováním zabíjení, alkoholismem apod.

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719 , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=680 )

 

b) Mohlo vzniknout něco z ničeho

   

Nejdříve k důkazu hmotného světa. Z představy hmotného světa obsaženém v jedincově modelu světa v jeho mozku (čili v jedincově světě pro nás dle I. Kanta) nelze skutečnost hmotného světa prokázat. Avšak přijetí skutečnosti hmotného světa (světa o sobě dle I. Kanta) je užitečné, dobré, protože snižuje rozpory v jedincově modelu světa obsaženém v jeho mozku. Nepřijetí skutečnosti hmotného světa jedincem, podstatně zvětšuje rozpory v jeho duši, resp. jeho modelu světa obsaženém v jeho mozku, lze si představit člověka, který odmítne hmotný svět a např. v plné rychlosti narazí autem do zdi, následuje zřejmě pocit bolesti, léčení, invalidita a odsouzení ostatními lidmi v rámci jeho modelu světa v jeho mozku (čili v jedincově světě pro nás dle I. Kanta).


Přijetí představy o duchovním světě bez hmoty a energie se podle mého názoru dostává do rozporu s přijatou představou skutečnosti hmotného světa. Prostor bez hmoty, resp. energie představuje z hlediska hmotného světa absolutní vakuum, čili vzduchoprázdno, přičemž si lze představit, že toto nic by bylo nositelem nějakého vědomí. Zároveň přijetí představy skutečnosti hmotného světa nás vede k poznatku, že duše člověka je obsažena v jeho mozku, který má opět hmotnou povahu. Popření mozku jako nositele duše vedlo v minulosti k absurdnímu vymítání Ďábla, místo léčení nemocného mozku postupy exaktní medicíny. V obou případech tak dochází k zvětšení rozporů v rámci jedincova modelu světa (jedincově světě pro nás dle I. Kanta), které proto není užitečné ani dobré.


Nyní ke vzniku světa z ničeho. Podle mého názoru je hmota nekonečněkrát dělitelná, po tomto dělení se pak dle mého názoru dostaneme k částici o nulové hmotnosti, kterou by mohl být např. foton v klidu, u nějž fyzika předpokládá nulovou klidovou hmotnost. Vzhledem k nulové hmotnosti čili nepřítomnosti hmoty by se u této částice mohlo rovněž jednat o bod časoprostoru. Jakým způsobem pak lze z této částice o nulové hmotnosti vytvořit hmotu, dle mého názoru je třeba ji udělit nenulovou rychlost, tzn.:


1.) Absolutní vakuum čili vzduchoprázdno je dle mě tvořeno jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru)
o celkové nulové (relativistické a klidové) hmotnosti, příp. roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum.

2.) Hmota je tvořena dle mého názoru nekonečným počtem částic o nulové klidové i relativistické hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla c.

3.) Světlo, resp. elektromagnetické vlnění (dále též světlo) je dle mého názoru tvořeno konečným počtem částic o nulové klidové hmotnosti a rychlosti světla c.


Toto dle mého názoru plyne ze Speciální teorie relativity  A. Einsteina dosazením výše uvedených hodnot do rovnic pro relativistickou hmotnost a energii.


Lze si představit, že náš svět vznikl udělením pohybu, zřejmě konečné kinetické energie absolutnímu vakuu, čili vzduchoprázdnu, jmenovitě jeho částicím o nulové rychlosti a hmotnosti. Tento pohyb mohla tomuto absolutnímu vakuu udělit příroda nebo Bůh.

 
Ztotožníme-li Boha s veškerou kinetickou energií či světlem, pak by náš svět vznikl z ničeho, resp. z absolutního vakua tím, že by mu Bůh propůjčil zřejmě konečnou část své kinetické energie čili pohybu. Tato veškerá kinetická energie je zároveň dle zákona o zachování energie věčná, nezničitelná, zároveň podle mého názoru by mohla být nositelem Božího vědomí, resp. vševědoucnosti a prostředkem Boží všemocnosti.

   

c) Důkaz reálného hmotného světa

   

Podle mého názoru z vjemů jedincových smyslů, resp. modelu světa obsaženém v jedincově mozku nelze stanovit přesný popis, resp. dokázat existenci světa jako toho, co nutně je mimo náš mozek. Immanuel Kant tento model světa obsažený v jedincově mozku nazval jedincův "svět pro nás" oproti skutečnému světu, "světu o sobě", který však podle mého názoru nelze z jedincova "světa pro nás" dokázat. Jako jediné hledisko nám tak zůstává hlediska souladu či rozporů v jedincově mozku, resp. jeho "světě pro nás". Z toho plyne, že chce-li jedinec zažívat klid v tomto svém modelu, čili svém "světě pro nás", obsaženém v jeho mozku, musí usilovat o soulad všech a všeho v tomto jeho "světě pro nás".


Z toho plyne:


1.) Je nepopiratelné, že současná exaktní věda, které vychází z existence hmotného světa, je schopna zajistit život většímu počtu lidí, odstranit jejich bídu, případně mírnit jejich konflikty prostřednictvím exaktního poznání, proto lze říci, že exaktní poznání vědy, která vychází z existence hmotného světa ("světa o sobě"), je užitečné, čili mírní rozpory jedincova "světa pro nás". Exaktní poznání tohoto hmotného světa je v souladu s tímto hmotným světem (světem o sobě), čili mírní rozpory mezi jedincem a tímto hmotným světem v jedincově "světě pro nás".


2.) Zároveň toto exaktní vědecké poznání takto mírní rovněž rozpory mezi jedincem a ostatními živými tvory vytvořením jediného exaktního modelu "světa o sobě", tj. jediného souhlasného "světa pro nás" společného všem jedincům, prostřednictvím dobrovolného sjednocení všech "světů pro nás" všech jedinců, nacházejících se ve "světě pro nás" určitého jedince.


Z toho plyne, že předpoklad existence hmotného světa a ostatních lidí a živých organismů, který je např. v rozporu s předpokladem, že existuji pouze já a mé vědomí (solipsysmus), není sice prokazatelný, ale je užitečný, protože mírní rozpory v jedincově světě pro nás, čili modelu světa obsaženém v jedincově mozku. Nejedná se tudíž o prokazatelnou pravdu, nýbrž o dobro, které mírní rozpory v jedincově "světě pro nás", jako opak zla, které tyto rozpory zesiluje (např. tzv. solipsismus).

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Zkus srovnat vedle sebe svůj život ve hmotném reálném světě a život ve světě virtuálním, ve kterém jsou pouze tvoje vjemy a nic kromě tebe ve skutečnosti neexistuje. Dle mého názoru zde není žádného rozdílu. Ten svět "matrix" je však méně reálný než běžný hmotný svět a proto jsem názorově na straně hmotného reálného světa. Navíc je třeba si uvědomit, že existuje celá řada poznání, které vůbec neznám, jen vím, že existuje. Kdybych zde byl pouze já a ostatní byli virtualitou, pak by toto poznání, které neznám bylo naprosto zbytečné. K tomuto poznání došli lidé a tím je dáno, že existují. Existují-li oni, pak existují všichni ostatní, čili se jedná o reálný hmotný svět.

 

MB
 

Má odpověď:

 

Přijetí představy virtuálního světa, resp. solipsysmus může mít za důsledek růst konfliktů v jedincově představě světa obsažené v jeho mozku (světě pro nás dle I. Kanta). Důsledkem by mohlo být např. možnost zabít jiného člověka, který je přeci podle této pomýlené představy světa jen virtuální realitou, nebo možnost znečištění životního prostředí, které podle této pomýlené představy existuje pouze virtuálně, nebo projíždění autem zdí, která je přece jen virtuální, dále je to představa samoty člověka v tomto matrixu, resp. virtuálním světě, která mu, i když příjme jeho zákony, musí určitě vadit a citově ho ochuzovat apod. Příkladem je záměna počítačové hry a hmotného světa jedincem v dnešní době. Neříkám, že hmotný svět (svět o sobě dle I. Kanta) lze dokázat z modelu tohoto hmotného světa obsaženého v jedincově mozku (tj. z jedincova světa pro nás dle I. Kanta), avšak přijetí jeho skutečnosti je užitečné, dobré, protože zmírňuje rozpory tohoto jedincova modelu a naopak přijetí jeho neskutečnosti, virtuality přináší člověku rozpory v jeho modelu světa, projevující se jako jedincova duševní nebo fyzická bolest.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Rozumím tvým slovům, ale pokud se mluví o virtuálním světě, je to něco jiného, než když se mluví o virtuálním počítačovém světě. V tomto virtuálním počítačovém světě by platilo to, co jsi napsal. Ve virtuálním světě by musely platit a být součástí programu všechny fyzikální a další zákonitosti a tím by se vlastně takový virtuální svět rovnal normálnímu hmotnému světu a nebyl by zde rozdíl. Ovšem pravdu máš v tom, že kdyby někdo přijal myšlenku, že svět je virtuální, mohl by vraždit, ničit prostředí, nebo třeba vzít si život. Ti, kteří tuto pravdu uznali, tím prosazují nadpřirozeno, které prý je v tom virtuálním světě možné. Pokud si přečteš některé příspěvky takových lidí, pak uvidíš, že jsou skutečně schopni a třeba i ochotni zničit svůj vlastní život, aby se dostali do lepšího světa po smrti. A o tom to ve skutečnosti je. A ještě o tom, že se tím snaží zničit základy materialismu a racionálního myšlení.

 

MB

 

Má odpověď:

 

Příroda si podle mého názoru sama vynucuje, aby ji člověk uznal, poznával a ovlivňoval, jde o jakousi normativní sílu skutečnosti. Uznat přírodu je užitečné, neuznat ji přináší člověku velké problémy.

Katolická teologie považuje přírodu za první manifestaci Boha, a to skrze její účelnost (viz Sv. Tomáš Akvinský), já bych k tomu dodal, že příroda jako Boží instrument či totožná s Bohem (panteismus) spíše manifestuje Boha rovněž skrze její všemocnost, zároveň skrze její věčnost, chápeme-li přírodu jako energii a aplikujeme-li na tuto energii zákon zachování energie, a skrze její kolektivní spravedlnost nebo dobro, kterým je evoluce. Jinými slovy z každého díla lze usuzovat na vlastnosti jeho možného tvůrce. 

 

d) Smysl bytí (života)

   

Podle mého názoru je veškeré jednání živých organismů i člověka determinováno, resp. předem určeno pohybem mikročástic v mikrosvětě, který je však dle poznatků moderní fyziky (Heisenbergovy vztahy neurčitosti) pouze náhodný, resp. daný pouze do určité míry pravděpodobnosti. Zároveň si myslím, že pohybem mikročástic v mikrosvětě je determinováno jak tělo, tak duše člověka, která má tělesnou povahu, neboť psychika člověk je zřejmě umístěna v jeho mozku, který opět představuje pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta. Lidské jednání, které se řídí příkazy mozku, tak závisí na tom, která myšlenka v mozku se bude vyznačovat takovou silou, aby mozek dal příkaz ostatnímu tělu k určitému chování. Základem objektivní povahy subjektivní svobody člověka je pak střetávání různých myšlenek v mozku, aby převládla ta nejsilnější, tento střet v mozku má zároveň podobu propojování neuronů volnými a pevnými vazbami, které napodobuje pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta, který je nezávislý na samotném člověku a nelze předem na 100% určit jeho výsledek vzhledem k Heisenbergovým vztahům neurčitosti pohybu mikročástic. Chce-li člověk své jednání nějak ovlivnit, nemůže to totiž učinit jinak než prostřednictvím svého mozku, tedy propojení neuronů, resp. pohybu mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta. 

 

Člověk či jiný živý tvor, který zabije jiného živého tvora na základě objektivní možnosti náhodného pohybu, tj. volných vazeb jeho mozek tvořících mozkových buněk-neuronů a je tvořících mikročástic, se dostává do zajetí pevných vazeb mikročástic, potažmo mozkových buněk, jejichž účelem je odčinit tento hřích. Tyto hříšné pevné vazby mozkových buněk se projevují jako jejich obava ze msty a msta příbuzných mikroorganismů za způsobenou smrt živých buněk těla zabitého živého organismu, na kterou mohou mozkové buňky viníka odpovědět tvorbou tukových zásob, lakotou, psychickou nemocí, stupňováním zabíjení, alkoholismem apod.


Ze shora uvedeného plyne, že smysl života má objektivní nikoliv subjektivní povahu, protože lidské jednání i myšlení je determinováno shora uvedeným pohybem mikročástic mikrosvěta. Podle mého názoru nízkou nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto srážky byly postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie) s nízkou pravděpodobností, čímž dochází k snižování pravděpodobnosti srážky mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce směřuje podle mého názoru k ustávání srážek a představuje vývoj od méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody.


Hlavním prostředkem tohoto ustávání srážek mikročástic v mikrosvětě je zákon zachování hybnosti a 3. Newtonův pohybový zákon akce a reakce. Jestliže jedno těleso působí silou na druhé těleso, pak i druhé těleso působí na první těleso stejně velkou silou opačného směru. Síly současně vznikají a zanikají. Třetí Newtonův zákon říká, že působení těles je vždy vzájemné. Přitom účinky sil akce a reakce se navzájem neruší. Nelze je sčítat, protože každá z těchto sil působí na jiné těleso. (Nejedná se proto o rovnováhu sil.) Čili při srážce působí na mikročástice či makročástice (tělesa) dvě síly opačného směru, čímž příroda maximálně omezuje jejich další budoucí srážky.


Je-li nějaký Bůh pak musí smysl světa ze shora uvedených důvodů vidět v postupně stále dokonalejším, avšak zřejmě nikdy nekončícím pohybu směřujícím k souladu všech a všeho, tedy ve shora uvedené evoluci. Jinými slovy Bůh nebo evoluce, buď jako instrument tohoto Boha nebo sama od sebe, směřuje dle mého názoru k tomu, abychom se stále zdokonalovali, aniž bychom zřejmě v konečném čase dosáhli dokonalosti, resp. všemocnosti a vševědoucnosti a vyrovnali se tak tomuto Bohu, nebo moci přírody.


Objektivní smysl života tedy vidím v tom, aby člověk zdokonaloval soulad světa, resp. soulad a věrnost modelu tohoto světa vnímaný a obsažený v jeho mozku. Přičemž tak člověk činí vědomě nebo nevědomě, protože se jedná dle mého názoru o objektivní, resp. s větší pravděpodobností směřování pohybu všech mikročástic, které jak jsem uvedl výše, determinuje myšlení a chování každého živého jedince i neživé přírody.

 

e) Proč se člověku nechce zemřít

   

Člověku se nechce umírat, protože cítí bolest, a to tělesnou z důvodu poruchy jeho těla, a rovněž tak duševní z důvodu poruchy jeho psychiky, která představuje model světa obsažený v jeho mozku. Člověk cítí duševní i tělesnou bolest díky činnosti jeho mozku, který obsahuje jím vnímaný model světa, ve kterém tento člověk existuje. Jiná by ovšem byla zřejmě situace, kdyby tento člověk při poruchách jeho těla či psychiky, cítil v mozku slast. Podle mého názoru je tato bolest člověka, kterou cítí při své smrti, řešitelná s pokrokem vědy, kdy bude možné dle genetického kódu jediného přeživšího živého organismu zrekonstruovat všechny zemřelé živé organismy.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

S tím co jsi napsal je možno souhlasit. Člověk, ale i ostatní živí tvorové přijímají bolest jako vrcholné nepříjemno, kterému se snaží vyhnout. Při umírání se může ta bolest dostavit, ale není to pravidlem. Z vlastní zkušenosti vím, že smrt jako taková nebolí a spíše by se toto dalo vyjádřit slovem nic. U mne došlo k novému rozběhu srdce a dýchání a to bylo provázeno velkou bolestí na hrudi, jako když máš vyražený dech a přes tuto bolest jsem byl rád, že žiji. Ta bolest byla příznakem života. Samozřejmě je cosi jiného smrt na zhoubný nádor, což je provázeno dlouhodobou bolestí bez šance na uzdravení, ale tehdy člověk spíše po smrti touží, aby se té bolesti zbavil. Je to tedy o něčem jiném než bolesti. Uvědom si, že vše vnímáš pouze jako živý člověk a smrtí všechny vjemy končí a chybí jakékoliv vědomí. Smrt je jedno velké nic a vlastně mrtvému toto vůbec nevadí, protože nemá vědomí. Smrt by se tedy dala vyjádřit číslem nula. Jenže jsi živý a vnímáš to dobré i zlé. Na to zlé mají lidé tendenci zapomínat a vzpomínají na to dobré. A tak je vlastně život nádherný, ale smrtí o to vše přijdeš a nebude vůbec nic, jako by ses nikdy nenarodil. A právě ta ztráta všeho je tím, proč se lidé smrti bojí. Ono to vlastně nemá logiku, protože po smrti tu ztrátu nikdo nebude vnímat, nebude věděl nic, ani to kolika let se dožil, co prožil a podobně, protože nebude funkční jeho mozek.Takže je ten strach vlastně naprosto zbytečný a lidé si přemýšlením o smrti pouze kazí život. Já na smrt budu myslet tak zhruba minutu před smrtí a za minutu vše zapomenu.(to byl pokus o žert).

MB

 

Má odpověď:

 

Podle mne není vůbec jisté, že po smrti následuje nic, jinými slovy, že se člověk nepřesune z viditelného do neviditelného světa.


Za neviditelný svět můžeme pokládat např. svět dosud neobjevených mikročástic, nebo např. svět světla, protože z pohledu pozorovatele ve světě světla-zvolené vztažné soustavě (které má nenulovou energii a relativistickou hmotnost dle Speciální teorie relativity  Alberta Einsteina, přestože je tvořící fotony mají nulovou klidovou hmotnost), je podle mne nehybné vakuum světlem a světlo zase naopak vakuem, hmota vlněním a vlnění hmotou. Jde zde o relativitu pohybu, jako když pozorovatel ve vlaku vnímá vlak jako nehybný a krajinu za oknem jako pohyblivou. Případně lze neviditelný svět hledat s pomocí exaktní vědy rovněž někde jinde.


Porucha mozku, kdy člověk ztrácí vědomí, dochází tak k poruše psychiky z mého pohledu, končící možná absolutní poruchou mozku, tedy jeho úplnou nefunkčností, představuje podle mého názoru vrcholnou duševní bolest, představovanou odumřením všech mozkových buněk (tělesná bolest představuje odumření podstatné části tělesných buněk určité části těla mimo mozku vnímané právě mozkem). Z tvého pohledu je to nic, z mého pohledu je to absolutní porucha mozku, znamenající největší duševní bolest způsobenou postupným odumíráním všech mozkových buněk, které člověk více či méně do posledního okamžiku vnímá pomocí těchto mozkových buněk

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Nevím, nakolik odpovídá pocitově klinická smrt smrti normální (konečné) a myslím, že to neví nikdo. V mém případě došlo při čelním nárazu ke klinické smrti, dokonce lékař konstatoval smrt. Proto jsem byl jako jediný ponechán v autě (pro funebráky). Po pěti minutách jsem pocítil ostrou bolest na hrudi a začal dýchat. Z auta jsem vylezl po svých. Když jsem byl lékařem sanitky dotázán, jestli jsem byl v bezvědomí, odpověděl jsem, že nikoliv, že došlo k nárazu a hned na to k ostré bolesti na hrudi, rozdýchání a vystoupení z auta. Teprve potom jsem se dozvěděl, že mezi nárazem a návratem vědomí bylo těch pět minut. Nebylo zde žádné utrpení a vlastně pro mne ten čas vůbec neexistoval. K čemusi podobnému došlo minulý rok v lednu na Jipce v nemocnici. Záznam přístrojů hlásil výpadek srdeční činnosti a to dvakrát za sebou a já jsem o tom opět vůbec nevěděl. Opět zde byl čas, který pro mne neexistoval. Já myslím, že normální smrt bude cosi totožného a vlastně zde není rozdílu v tom, jestli to trvá pět minut, nebo napořád. Po těch pěti minutách začne mozek registrovat absolutní nedostatek kyslíku a začne vysílat do celého těla impulsy tak, jak je tomu při narození. Je to funkce mozkového kmene. Pokud ten impuls zasáhne srdce a toto je schopné se rozběhnout, pak život pokračuje. Pokud k tomu nedojde, nebo je srdce neschopné pracovat, pak se toto vysílání impulsů projeví pohybem končetin a podobně, čili jak se říká, člověk zaklepe bačkorami a následuje smrt konečná.


Hovoříš o přenosu bytí do neviditelného světa, což ba se dalo chápat jako přenos do mikrosvěta. Zde je třeba si uvědomit, co vše tvoří bytí. Jsou to veškeré paměťové informace uložené do paměti od narození do smrti. Tyto informace jsou přímo vázané na hmotu mozku a bez této hmoty a energie nemohou existovat. Moje či tvoje uvědomění si svého já je důsledkem funkce slova v procesu myšlení. Slovo umožňuje aktivovat informace smyslové i bez smyslového vjemu a naopak smyslové vjemy aktivují bloky slov. Vzájemným propojením dochází k myšlení nepřetržitému, což znáš jako svoje myšlení a co je vlastně tvojí duší. Rád bych věděl, jakou cestou by bylo možné takové množství dat přenést kamkoliv. Mně se to zdá zcela nereálné, a proto nevěřím v možnost posmrtného života. Nepopírám jej, ale nevěřím. Kdybych poznal reálnou cestu k takovému výsledku, pak bych přijal i myšlenku posmrtného života.


MB

 

f) Přišel jsem na to, v čem je iluze křesťanů

   

Podle mého názoru je veškeré jednání živých organismů i člověka determinováno, resp. předem určeno pohybem mikročástic v mikrosvětě, který je však dle poznatků moderní fyziky (Heisenbergovi vztahy neurčitosti) pouze náhodný, resp. daný pouze do určité míry pravděpodobnosti. Zároveň si myslím, že pohybem mikročástic v mikrosvětě je determinováno jak tělo, tak duše člověka, která má tělesnou povahu, neboť psychika člověk je zřejmě umístěna v jeho mozku, který opět představuje pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta. Lidské jednání, které se řídí příkazy mozku, tak závisí na tom, která myšlenka v mozku se bude vyznačovat takovou silou, aby mozek dal příkaz ostatnímu tělu k určitému chování. Základem subjektivní svobody člověka je pak střetávání různých myšlenek v mozku, aby převládla ta nejsilnější, tento střet v mozku má zároveň podobu volného či pevného propojení neuronů napodobující pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta, je nezávislý na samotném člověku a nelze předem na 100% určit jeho výsledek vzhledem k Heisenbergovým vztahům neurčitosti pohybu mikročástic (jedná se o základ objektivní podstaty subjektivní svobody člověka). Chce-li člověk své jednání nějak ovlivnit, nemůže to totiž učinit jinak než prostřednictvím svého mozku, tedy pohybu mozkových buněk-neuronů, resp. mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta.


Z toho plyne, že člověk je trestán za to má-li nedokonalý nebo nemocný (špatný) mozek, avšak tuto skutečnost nemůže člověk sám zevnitř nijak ovlivnit. Změny nedokonalého mozku je možno dosáhnout pouze s rostoucí zkušeností člověka (která rozšiřuje jeho model světa obsažený v jeho mozku o další myšlenky, resp. paměťové stopy, čímž dochází ke změně činnosti mozku) nebo jiným zásahem zvenčí. Živí tvorové tedy odpovídají za něco, co nemohou nijak ovlivnit, co je determinováno pohybem mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta. Tato odpovědnost, která by jej měla především vychovávat, je pak důležitá z hlediska nabývání zkušeností o dobrém a špatném jednání v rámci modelu světa v mozku tohoto jedince.


Podle mého názoru nízkou nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto srážky byly postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie) s nízkou pravděpodobností, čímž dochází k snižování pravděpodobnosti srážky mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce směřuje podle mého názoru k ustávání srážek, k souladu všech a všeho a představuje vývoj od méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody.


Z toho plyne, že s rostoucí zkušeností je možné zdokonalit každého jedince, resp. každou populaci určitého druhu živých organismů. Na každý živý organismus, na svatého člověka či zločince, na zvíře či člověka se je z tohoto hlediska nutno dívat jako na jakýsi polotovar ve výrobě představované evolucí přírody, přičemž cílem této výroby, resp. evoluce je hotový výrobek jako dokonalost takového jedince. V každém živém organismu je tak dle mého názoru třeba vidět budoucího dokonalého jedince, nikoliv současný nedokonalý "polotovar". Tato výroba je však, jak jsem již výše uvedl zcela determinována pohybem mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta, resp. evolucí přírody, či chápeme-li tuto evoluci jako Boží nástroj, pak touto Boží vůlí představovanou tímto nástrojem.


Přičemž přínosem křesťanství je, že spojilo řadu lidí s myšlenkou jejich souladu, chtěnou Bohem. Křesťanství však vylučuje z tohoto souladu určité živé jedince, jinověrce, ateisty, menšiny, živočichy, rostliny, houby, jednotlivé živé buňky, bakterie či viry apod., kteří nemají nárok žít v ideální společnosti, ať již na Zemi nebo v nebi. Toto podle mého názoru je v rozporu se shora uvedeným stanoviskem o tom, že všichni živí jedinci jsou nakonec určeni k dokonalosti, je to podle mého názoru v rozporu se zákonem evoluce přírody, která směřuje dle mého názoru k souladu všech a všeho. Chápeme-li tuto evoluci jako Boží nástroj, pak je to v rozporu rovněž s Boží vůlí.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Co takhle zkusit vysvětlit, co myslíš těmi pohyby částic v mikrosvětě?


MB

 

Má odpověď:

 

Mikročásticemi chápu částice viditelné pouze po zvětšení mikroskopem, dle mého názoru tyto mikročástice jsou pak složeny z dalších mikročástic a tyto mikročástice jsou opět složeny z dalších mikročástic atd. nekonečněkrát. V konečném důsledku se tak dostáváme k mikročásticím o nulové hmotnosti, vyznačujících se zřejmě absolutní nepřítomností hmoty, mohlo by se jednat o fotony světla v klidu nebo o rychlosti nižší, než je rychlost světla c, fotony totiž mají podle fyziky nulovou klidovou hmotnost, a zároveň reálně existující body našeho časoprostoru. Protože z takto definovaných mikročástic o nulové hmotnosti je složena všechna hmota, musí být pohyb této hmoty determinován pohybem takovýchto mikročástic. Zároveň protože veškerá skutečnost (hmota, elektromagnetické vlnění, absolutní vakuum) je složena z bodů časoprostoru, je veškerý pohyb skutečnosti zároveň podle mého názoru determinován pohybem všech bodů časoprostoru.

 

Reakce noemus:

 

Ahoj Dalibore

 

To jsou dost neortodoxní představy, ale když už rád fantazíruješ, tak by to chtělo, aby tvé fantazie byly alespoň konzistentní. A trochu by ses měl také orientovat v tom, o čem mluvíš. Myslím, že se na tebe zatím nesnesla drtivá kritika jen proto, že tu zřejmě panuje zimní lenivá atmosféra.


1. Když nekonečněkrát rozdělíš něco co má nenulovou hmotnost, tak nedostaneš nulovou hmotnost, ale "nekonečně malou" hmotnost a to je dost podstatný rozdíl. Protože když nekonečněkrát nulu sečteš, tak dostaneš vždy nulu, ale u nekonečně malé hmotnosti by to už (alespoň z hlediska matematiky) dávalo smysl


2. Světlo nemůže mít nižší rychlost než c, proto je také rychlost světla konstanta, v některý materiálech se světlo zdánlivě pohybuje pomaleji než c, ale to ve skutečnosti není nepřerušovaný pohyb, ale pohyb, který je pravidelně přerušován absorpcí a opětovnou emisí světla, která pohyb zdržuje, tímto způsobem se dá pohyb světla (nikoliv fotonů) téměř až zastavit, fotony se však nemohou pohybovat pomaleji než c.


3. Světlo nelze jednoznačně považovat za složené z částic - spíše je možné v některých případech jeho chování vykládat jako částice a v jiných jako vlny. Pojem foton nebyl zaveden jako jméno částice, ale jméno pro kvantum energie světelné (elektromagnetické) vlny, které dále nelze zmenšit, toto kvantum se v některých případech chová jako částice.


4. To, že má foton nulovou klidovou hmotnost, je jen jinak řečeno to, že foton v klidu neexistuje. Nulová hmotnost je totéž co nulová energie a foton je kvantum energie, není-li tedy energie, pak není kvantum a není ani foton. Takže abych to shrnul, všechny fotony, které kdy existovaly a budou existovat energii, a tedy i hmotnost, mají.


5. Také je trochu zavádějící představa o částicích jako bodech časoprostoru - už vůbec nemluvím o tom, jestli je časoprostor reálný nebo jen vymyšlený. Tak předně částice v časoprostoru musí být minimálně křivka a ne bod, jinak by existovala jen nekonečně krátkou dobu. Dále jsou tu výsledky kvantové mechaniky, které jsou podle mne v rozporu s představou, že částice má nějakou přesnou polohu v prostoru, tedy že je geometrickým bodem.


Omlouvám se Navimu, že do této diskuze vstupuji, protože původně evidentně nebyla o fyzice.

Ad iluze křesťanů:

 

Myslím si, že ne jen křesťané žijí v iluzích, spíše bych řekl, že drtivá většina lidí, ne-li všichni, si neustále vytváří iluze o světě, o sobě, o minulosti. Takže v tomto kontextu mi iluze o Bohu nepřipadají nijak zvláštní. Skoro bych řekl, že dělat si iluze o něčem je pro člověka příznačné. Já osobně se snažím nedělat si o sobě a o světě iluze, ale je to jen snaha a ne vždy se to daří. Náboženství má kromě toho tu výhodu, že je to institucionalizovaná a promyšlená iluze, která má sjednocující i inspirativní účinky. Dává lidem pocit sounáležitosti, potřebnosti, smyslu, atd.


Iluze jsou pro mnoho lidí nezbytné proto, aby vůbec ve světě dokázali přežít, a nemyslím si, že je pro každého použitelná cesta skeptika a programového bezvěrce. Navíc si myslím, že většina tzv. bezvěrců jen vymění jednu iluzi za jinou. Daliborovi názory jsou toho jasným příkladem. Neber si to Dalibore osobně. Totéž si v různě míře myslím o všech, včetně mne. Důležité je podle mne, alespoň občas své vlastní iluze odhalovat a pokoušet se být k sobě upřímný. Je ovšem otázka do jaké míry je toho kdo schopen.

  

Má odpověď:

 

Myslím si, že nekonečně malá část je 0, příkladem může být geometrie a měrné jednotky. Vezmeme-li bod prostoru, má nulové rozměry, vezmeme-li nekonečně bodů prostoru, které následují za sebou, dostaneme nenulové rozměry přímky, čili nekonečněkrát malá část rozměru přímky (tj. bod prostoru) má nulový rozměr. Na druhé straně s tebou souhlasím, že ani absolutní vakuum by v tvém pojetí nešlo označit slovem nic, protože obsahuje části (prostoru), i když tyto části, v konečném důsledku body časoprostoru, mají nulovou hmotnost (viz výše příklad bodu jako nekonečně malé části přímky).


Zároveň bych chtěl podotknout, že nemluvím o bodech trojrozměrného prostoru, ale o bodech čtyřrozměrného prostoru tj. časoprostoru, jde tedy o náš hmotný svět (který však díky relativitě pohybu může představovat světlo, resp. elektromagnetické vlnění či vlnění o nižší rychlosti vůči pozorovateli, který si za vztažnou soustavu svého pozorování zvolí světlo), kde kromě prostorových rozměrů přistupuje rovněž určitý časový rozměr (tzn. jde o nulový časový interval z hlediska relativního času dle STR). Tento bod časoprostoru se pak pohybuje v relativním čase, a z hlediska třírozměrného prostoru (daného pouze prostorovými mírami bez ohledu na relativní časové míry) může skutečně jít např. o křivku apod. v závislosti na pohybu tohoto bodu v relativním čase.


Zároveň si myslím, že žádný bod časoprostoru není stabilní, tedy, slovy antického filosofa Herakleita vše plyne (tj. vše je v pohybu), nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

 

Reakce noemus:

  

quoted:

 

Post of Dalibor Hrůza

 
Vezmeme-li bod prostoru, má nulové rozměry, vezmeme-li nekonečně bodů prostoru, které následují za sebou, dostaneme nenulové rozměry přímky

 
To se mýlíš, když dělíš postupně hmotu na menší a menší části, tak v každém kroku dělíš na konečné množství menších částí, a nekonečno o kterém mluvíš je tedy spočetné, ale přímka v rovině obsahuje nespočetné množství bodů!!

 
Ze spočetného množství bodů nikdy nevytvoříš souvislou množinu, která by měla nějakou velikost, a obecně to neplatí ani pro nespočetné množství bodů,  viz např. Cantorovo discontinuum, které obsahuje stejné množství bodů jako přímka, ale celková délka je nulová

 

quoted:

 

Na druhé straně s tebou souhlasím, že ani absolutní vakuum by v tvém pojetí nešlo označit slovem nic, protože obsahuje části (prostoru), i když tyto části, v konečném důsledku body časoprostoru, mají nulovou hmotnost (viz výše příklad bodu jako nekonečně malé části přímky).


Souhlasit se mnou nemůžeš, protože nic takového jsem neřekl, o existenci prostoru jako takového jsem totiž nemluvil.


Nicméně by ses měl zamyslet nad tím, jak bys v tebou uvažovaném modelu zajistil, že se body, které mají hmotnost budou v prostoru pohybovat, co by to vlastně znamenalo pohybovat se (vyměňovat si místo s jinými body, které hmotnost nemají??) Uvědom si prosím, že v geometrickém prostoru se body překrývat nemohou, buď jsou stejné nebo různé.

quoted:

 
Zároveň bych chtěl podotknout, že nemluvím o bodech trojrozměrného prostoru, ale o bodech čtyřrozměrného prostoru tj. časoprostoru, kde kromě prostorových rozměrů přistupuje rovněž určitý časový rozměr (tzn. jde o nulový časový interval z hlediska tohoto času i relativního času).

 
Je dobře, že to říkáš, ale mám pocit, že si neuvědomuješ důsledky, bod v časoprostoru není částice, ale spíše událost a mluvit u události o hmotnosti je trochu divné, nemyslíš??

 

quoted:

 
Tento bod časoprostoru se pak pohybuje v relativním čase.

 
Body v prostoročasu se nepohybují. Pohybuje se částice v normálním prostoru a tím vytváří v prostoročase svoji trajektorii, což je křivka.

 

 

quoted:

 
Zároveň si myslím, že žádný bod časoprostoru není stabilní, tedy, slovy antického filosofa Herakleita vše plyne (tj. vše je v pohybu), nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.


V prostoročase není nic v pohybu, neplyne zde totiž čas, ten je jen jedním z rozměrů tohoto prostoru. Na průběh času v prostoročase se můžeš dívat z hlediska různých souřadných systémů, nebo i vzhledem k dané částici, to dělá běh času relativním. Ale běh času je v prostoročase vyjádřen právě tím, že částici nekreslíme jako bod, ale jako křivku!!

 

Moje odpověď:

 

Ponechme stranou mé i tvé spekulace o bodu časoprostoru jako částici o nulové hmotnosti.


Pouze podotýkám:

V případě bodů o rozměru 0cm přímky o rozměru 1 cm mám tedy na mysli dělení nespočetným nekonečnem, tedy dělení, které by proběhlo v nekonečném čase, nebo v každý časový okamžik (v nulové intervalu času) by proběhlo jedno dělení hmoty.


Jednotlivé body časoprostoru, které současná fyzika nazývá události a matematicky s nimi zacházíme jako se čtyřvektory, se podle mého názoru pohybují. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv. Světoplochu.


Proto dávám k zamyšlení následující fakt, který není téměř spekulací a je podle mého názoru "vědecky exaktní":


Veškerý vývoj přírody, resp. do jisté míry náhodný (tj. pouze více či méně pravděpodobný dle Heisenbergových vztahů neurčitosti) vše samoregulující pohyb ji tvořících mikročástic zcela určuje (determinuje) chování a pohyb jimi tvořených všech živých organismů a vší neživé přírody. Mikročásticemi chápu částice viditelné pouze po zvětšení mikroskopem. Protože z takto definovaných mikročástic o nenulové hmotnosti je složena všechna hmota, musí být pohyb této hmoty determinován pohybem takovýchto mikročástic.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Je-li nějaký Bůh, který stvořil přírodu, pak by měl být prvotně poznáván vědeckým zkoumáním přírody samotné, nikoliv ze svatých či posvátných textů, jako je např. Bible apod. Je tomu tak, protože v případě přírody jde o případné bezprostřední Boží dílo a v každém takovém bezprostředním díle lze poznat bezprostředně jeho tvůrce, jeho vlastnosti, myšlení či moc.


Co se týká svatých či posvátných textů, tak ty jsou na rozdíl od přírody vždy dílem lidí, vesměs kněží a Bůh se v nich jeví mnohem více zprostředkovaně, protože mezi Bohem a posvátným či svatým textem vždy stojí interpretace určitého spisovatele-kněze. Přičemž kněží přirozeně chápou posvátný či svatý text rovněž jako určitý obchodní artikl a jejich cílem je prodat ho co největšímu počtu lidí a získat tak pro svou církev co největší bohatství a moc. Tyto lidské pohnutky v případě poznávání přírody jako případného bezprostředního Božího díla neexistují.


Proto lze podle mého názoru odmítnout náboženský postoj, např. křesťanský, představovaný kněžími: Co je od Boha, to je ve svaté knize, např. v Bibli, a to je zároveň užitečné pro člověka (který vede často k náboženskému fanatismu založeném na úplném spoléhání se na znění svatého textu jako kněžského díla). Je třeba trvat na postoji: Co je pro člověka užitečné, to je od Boha, a je zároveň v souladu s určitým svatým textem, např. s Biblí (který vede k spoléhání se na exaktní poznání přírody jako bezprostředního případného Božího díla).

   

g) Jak vidím vinu, trest a odpuštění pro zločince 

 

Nejdříve k důvodům páchání zločinů. Příkaz k veškerému jednání, tj. i k jednání, které naplňuje skutkovou podstatu některého zločinu, dává člověku mozek, resp. psychika (duše). Chce-li člověk svou vůlí, rozumem nebo citem zabránit tomu, aby sám spáchal zločin, děje se tak opět na příkaz mozku, resp. psychiky (duše). Má-li člověk chybnou představu o skutečnosti má ji opět obsaženou v mozku, resp. psychice (duši). Člověk sám nemůže zevnitř ovlivnit obsah či příkazy svého mozku, resp. psychiky (duše), aniž by mu k tomu dal myšlenku či příkaz opět jeho mozek, resp. psychika (duše). Nedokonalost mozku, resp. psychiky (duše), který je buď sám špatný (nemocný) nebo který má špatná vstupní data a nedokáže je rozeznat pomocí jejich rozporu se správnými daty, je jedinou příčinou veškeré zločinnosti. Nedokonalost mozku, resp. psychiky (duše) může být napravena podle mého názoru správnou výchovou, tj. zkušeností, kdy na základě logické souvislosti stále se zvětšujícího množství vstupních dat získaných zkušeností uložených v nedokonalém mozku, resp. psychice (duši) člověka je tento schopen odhalit chybná data či chybné činnosti mozku, resp. psychiky (duše). Jediná vina živých tvorů je tak dle mého názoru v tom, že se narodí s méně nebo více dokonalým mozkem, resp. psychikou (duší), jehož činnost on sám bez příkazu tohoto mozku, resp. psychiky (duše) nemůže nijak ovlivnit, jediná možnost nápravy nedokonalého mozku, resp. psychiky (duše) je možná s rostoucí zkušeností (výchovou jinými jedinci nebo přírodou) nebo jiným zásahem zvenčí.


Ze shora uvedeného pohledu by mělo být trestní právo, resp. jim ukládané tresty chápáno především jako prostředek prevence, jehož prvořadým úkolem je výchova jedinců k tomu, aby nepáchali zlé činy a ochrana společnosti před zločiny, tedy zabránění v jejich páchání. Z výše uvedeného hlediska nemůže být cílem trestu odplata vůči pachateli zločinu, pokud nejde o prostředek výchovného působení nebo prostředek obrany společnosti proti páchání zločinů. Pachateli, jenž se řídí nedokonalými příkazy svého mozku, resp. psychiky (duše), nelze totiž za jeho zločinnost podle mého názoru přičítat jinou vinu než tu, že disponuje nedokonalým mozkem, resp. psychikou (duší). Proto je nutné takového pachatele zejména převychovat umožněním mu, aby nabyl zkušenosti na základě, kterých se po druhé již stejného či podobného zločinu nedopustí. Tělesný trest vyjma trestu smrti by měl být aplikován pouze v případě nutné obrany či krajní nouze ve společnosti, kdy převáží nutnost ochrany společnosti před pachateli zločinů, které nelze jinak dosáhnout, nad možností jejich převýchovy.


V případě výchovného trestu, který bude mít za cíl dobro pachatele, nebude mít za cíl pouhou odplatu, půjde o to jej převychovat, aby se stal lepším jedincem, se trestající nemusí obávat toho, že ostatní se mu budou mstít naopak za jeho viny, protože i oni se jej pak budou snažit převychovat k lepšímu, nebudou se jej snažit zničit. Je tak možno toto pojetí trestní spravedlnosti prosazovat za každou cenu, nikoliv jen takovou trestní spravedlnost, na které bych sám neprodělal.

 

Co se týká odpuštění viny za špatný čin, tak je z hlediska Filosofie rovnováhy třeba rozlišovat zlé činy, které mají za následek smrt živého tvora (člověka, živočicha, hmyzu, rostliny, houby, živé buňky, bakterie či viru apod.) a jiné zlé činy, které takový následek nemají, jde zejména o majetkové trestné činy, které neuvrhly poškozeného nebo jiného živého tvora do nebezpečí smrti. Budu parafrázovat jedno vulgární české přísloví, které říká, když nejde o život, jde o nic. Jiné české přísloví říká, kdo se smrtí zachází, ten smrtí schází.  Bible, 2. kniha Mojžíšova zase uvádí: "Jestliže o život přijde, dáš život za život. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu."  (Ex  21, 23-25) Proto lze majetek státem vyvlastnit, znárodnit a poté restituovat, dluhy lze státem odpustit, jak se dnes u nás děje např. v insolvenčním řízení dle zák. č. 182/2006 Sb. insolvenční zákon v případě oddlužení dlužníka nepodnikatele při platební neschopnosti zejména z důvodu nadměrných spotřebitelských úvěrů, stát by však neměl schvalovat  v žádném případě žádné zbytečné zabíjení živých tvorů. Odpuštění smrti živého tvora je pak věcí citu, nelze nařídit. Cit znamená, že se odpuštění smrti jakéhokoliv živého tvora odehrává převážně v nevědomé oblasti jedince, na úrovni jednotlivých živých buněk aj. mikroorganismů přírody. Zabití živého tvora, resp. živých buněk jeho těla vyvolává nenávist zabitých a jim blízkých mikroorganismů, které se snaží zabránit dalšímu zabíjení zabitím a potrestáním výše uvedeného vraha, např. jeho zabitím, psychickou aj. chorobou, alkoholismem apod. Náš svět živých tvorů tak ovládají děje, které se dějí na úrovni živých buněk, bakterií a virů. Živé mikroorganismy pak odpustí pouze jedinci, který po delší dobu nezabíjí zbytečně žádného živého tvora, jinými slovy způsobuje co možná nejméně smrti a bolesti živých tvorů, zabít živého tvora lze pouze při ochraně života jiného živého tvora. Toto odpuštění má podobu co možná nejmenšího zabíjení a bolesti viníka, smrt živých mikroorganismů jeho těla nepřichází okamžitě ale je rozložena do co možná nejdelšího časového období jeho života a v důsledku toho je provázena co možná nejmenší jeho bolestí. Jedna velká srážka je tak nahrazena řadou malých srážek mikročástic našeho Vesmíru. 

 

Reakce Miloslav Bažant:


Dalibore.

Mluvíš o zločincích, jejichž nebezpečnost pro společnost je relativně malá. Jak bys potrestal ty velké zločince? Myslím nyní na vysoce postavené lidi páchající ty nejhorší zločiny. Takovým zločinem je příkladně finanční reforma, kterou prosadila trojkoalice. Skutkovou podstatou zločinu je omezení základních lidských práv určité skupiny lidí, čili lidí s nízkými příjmy, starých a nemocných lidí. Představ si příkladně situaci člověka, který má diabetes a důchod kolem pěti tisíc. Při diabetu je nutné pravidelně jíst. Jenže oni dají část svého důchodu za lékaře, léky a třeba pobyt v nemocnici. Musí zaplatit plyn, elektřinu a třeba nájem a zbytek již je tak malý, že na přežití nestačí. Někteří mají navíc různé další choroby, příkladně jsou po infarktu, či mají neuropatii, což jsou důsledky diabetu.(zanášení cévního systému). Takovým lidem po zaplacení léků a ošetření nezbude vůbec nic na obživu. Tím je ohroženo jejich základní lidské právo a to právo na život. Takových lidí je mnoho a jsou to naši rodiče či prarodiče, čili se nás to týká.(mne přímo). A tak byla naplněna skutková podstata zločinu spáchaného trojkoalicí. Kdo je potrestá? Snad jen voliči, tím, že je příště nezvolí, ale těm lidem to život již nevrátí. A včíl mudruj. Ti malí zločinci nejsou tak nebezpeční jako tito velcí.


MB

Má odpověď:

 

Myslím, že ke každému jednání dává člověku příkaz jeho mozek, resp. duše, která představuje člověkovo ego-já, člověk nemůže za to, jaké je jeho ego-Já, resp. mozek či duše. I když mu jeho mozek, resp. duše či ego dává příkazy, u kterých si jeho mozek, resp. duše či ego zároveň uvědomuje, že dojde nebo pravděpodobně může dojít ke zvětšení rozporů ve společnosti, tak to tento člověk nemůže nijak ovlivnit. Je-li tento příkaz jeho mozku, resp. duše či ega natolik silný, že donutí člověka ke špatnému jednání, člověk tak jedná.


Jinými slovy každý člověk i politik jednají podle příkazů svého mozku, resp. duše, kdyby takto dostali jiný příkaz, jednali by jinak.


Člověk tedy nemůže za příkazy svého mozku, resp. duše či ega, přesto za ně musí nést odpovědnost, což je podmínka toho, aby zdokonalil svůj mozek, duši či ego. Tuto odpovědnost podle mého názoru stále dokonaleji vynucuje společnost, přičemž toto zdokonalení společnosti je podle mého názoru determinováno evolucí přírody.


Evoluce přírody podle mého názoru stále zdokonaluje přírodu, tedy míří s větší pravděpodobností k jejímu úplnému souladu, zřejmě v nekonečném čase. Evoluce, resp. zdokonalení přírody v případě člověka znamená rovněž trestání jeho zlých činů samotnou přírodou, nedojde-li k nápravě v rámci společnosti. Evoluce přírody postupuje k dokonalosti cestou pokusu a omylu (viz slepá vývojová cesta-vymření dinosaurů v minulosti), každý druh živých organismů tak stojí postupem času stále více před volbou mezi dokonalejším souladem a sebezničením. Příkladem může být vynález atomové energie v určitém stupni vývoje člověka, která může vést k blahobytu ale i sebezničení lidského druhu.


Jednání člověka je tak sice vždy determinováno evolucí přírody (pohybem mikročástic v mikrosvětě), která vždy směřuje s větší pravděpodobností prostřednictvím pokusu a omylu (což vyplývá Heisenbergových vztahů neurčitosti-pouhé pravděpodobnosti pohybu těchto mikročástic v mikrosvětě) k souladné společnosti, avšak člověk by neměl nikdy jednat s vědomím, že jeho jednání v konečném důsledku zvětší jistě či pravděpodobně rozpory uvnitř společnosti, jako tomu bylo zřejmě v případě některých politiků ve Vámi zmiňovaném případě.


Avšak donutit člověka ke správnému jednání je možné pouze z vnějšku, nikoliv zevnitř jeho mozku, resp. duše, a to podle mého názoru narůstající zkušeností či jiným zásahem zvnějšku (medicína u duševně nemocných apod.). Trest by měl člověka tedy především převychovat. Protože nikdo není podle mého názoru nevinný, každý někdy udělal chybu, a to i trestající osoba (soudce, člen vězeňské služby, exekutor), která se v případě výchovného trestu nemusí obávat toho, že ostatní se mu budou mstít naopak za jeho viny, protože i oni se jej pak budou snažit převychovat k lepšímu, nebudou se jej snažit zničit.

 

Reakce Skidz:

 

Chtěl bych reagovat na spousty omylu a doplnit Vaše názory mými myšlenkami.

 

Ohledně názoru, že člověk je řízen mozkem, a to je zároveň duší, bych takto jednoznačně neřekl. Jelikož v některých kulturách věří, že duše je v těle a ne v mozku, zas v jiných kulturách věří, že mozek je pouze dekodérem duše atd.

 

Má odpověď:

 

Rozum, cit a vůle existují podle exaktní vědy v rámci hmotného mozku, podle idealistů v rámci nehmotné duše člověka. Základní otázka spočívá v tom, zda napadání myšlenek a volba mezi nimi člověkem je objektivní nebo subjektivní proces. Myslím si, že člověk nemůže subjektivně ovlivnit ani to, jaká myšlenka ho napadne, ani to, která myšlenka na něj natolik silně zapůsobí, aby podle ní jednal. V obou případech jde podle mého názoru o objektivní nikoliv subjektivní proces. Myslím si, že mozek ani duše nemohou napravit v případě své nedokonalosti nebo nemoci sami sebe bez toho, aby přijímaly podněty z vnějšku mozku nebo duše (tyto podněty označuji zkušeností).

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Nevím, jak napsat stav pokrčení ramen, i když bych to právě nyní potřeboval. Je těžké tě odpovědět, když je zde cosi správně a vzápětí v téže větě cosi nepromyšleného, nechci říci chybného. Nebudeme tedy hovořit o nějakém pohybu mikročástic v mikrosvětě, i když k čemusi takovému možná i dochází. Příkladně paměť je založena na tom, že se atomy v neuronu přeskupí a stabilizují v nové pozici. S věcí svobody myšlení člověka to však nemá celkem nic společného. Je samozřejmé, že nikdo z lidí nemá své myšlení naprosto svobodné a není to dáno jen společností, která jej formuje a přizpůsobuje k obrazu svému. Je to dáno hlavně tím, že neexistuje jediný informační blok, který by měl předem dánu polaritu a každý může být uložený ve kterékoliv polaritě a dokonce i v obou. Je to dáno také tím, k jakým informacím a v jaké soustavě jsou uloženy bloky slov, protože dle toho vniká osobitá logika a tyto se mohou u každého jedince lišit a ve skutečnosti se liší. Právě to určuje hranice, ve kterých se myšlení jedince pohybuje. Budeš li žít v prostředí, které vede k anomálnímu propojení informací, příkladně v prostředí zločinu, pak dojde i u tebe ke vzniku soustavy informací, které tento zločinný stav považují za správný, a nejsi schopný myslet jinak. Na společnosti je aby tyto anomálie opravovalo a to příkladně i trestem a odměnou za kladný přístup, čili jak se říká medem a bičem. Otázkou je styl trestu, který by měl vést k uvědomění, že tento styl života není to pravé a je výhodnější žít jinak. Tito lidé však bohužel myslí tím způsobem, že je snadnější si cosi ukrást a třeba i vraždit, než pracovat. Tuto logiku, čili propojení informací je těžké jim změnit, a pokud je trest pro ně čímsi příjemným, čili nemusí se starat o ubytování, energii a potravu, mají navíc ke své zábavě všechny vymoženosti včetně knihovny, videa, počítačů a podobně, pak trest není hrozbou. Já osobně bych byl pro nucené práce a v případě recidivy u vrahů bych byl zastáncem trestu smrti a to proto, aby zde byla skutečná hrozba, která by je brzdila při myšlenkách na vraždu. Dnes se mají trestanci mnohem lépe než řada důchodců,  o bezdomovcích nemluvě. Takový trest je potom naprosto neúčinným a mnohdy je přímo vyhledáván (bezdomovci skrývajícími se před zimou). Ono být lidumil, a proto odmítat tvrdé tresty sice hezky vypadá, ale z hlediska výchovy zločinců je to přístup naprosto nesmyslný. Je třeba si uvědomit, že ohrožují ostatní lidi ve společenství a dle stupně ohrožení by měl být i trest, což není v případě odsouzeného k smrti ničím výchovným, ale je to odstrašující příklad pro jeho nástupce. Myslím, že kdybys díky takovému zločinci přišel o své malé děti, které by zabil jen proto, aby se uspokojil, měl bys nejspíše názor totožný.


MB

 

Má odpověď:

 

Chtěl bych opravit své myšlenky, protože jedna věc je předpoklad, že pohyb mikročástic determinuje pohyb vší hmoty a podle mého názoru i duše, kdy se díváme na duši z objektivního hlediska, a jiná věc je tento předpoklad správně promítnout psychologicky, tedy ze subjektivního hlediska určitého člověka. Tedy:


Myslím si, že svobodná vůle člověka je omezená následujícími skutečnostmi. Podle mého názoru člověk nemá vliv na to, jaká mimosmyslová myšlenka ho napadne, nemá ani vliv na to, co v určitých případech cítí, ani na to, jaké pocity mu zprostředkují v určitých případech jeho smysly, ani na to, co je rozumné a co nerozumné (všechny tyto věci jsou objektivně dané).


V případě určitého jednání člověka tento dává duševní příkaz svému tělu, aby něco konalo. Podle mého názoru vydá člověk takovýto duševní příkaz k jednání ve dvou případech:


1.) Jedná-li na základě duševních komplexů nebo instinktů kausálně, tedy vysoce pravděpodobně.

2.) Jednáli volně vnímáním celé skutečnosti ve všech jejích souvislostech, tedy bez duševních komplexů nebo instinktů u zvířat.


Zároveň si myslím, že v případě daného volního jednání nestojí otázka, co člověk svobodně chce, ale k co mu nabídne jeho duše, resp. mozek, tedy jaká ho napadne myšlenka, co cítí a má-li dostatečný rozum, což jsou podle mého názoru objektivní skutečnosti (viz výše).


K obdobným závěrům došel rovněž německý filosof Arthur Schopenhauer ve svém hlavním díle "Svět jako vůle a představa" z roku 1819. Podle něj: "Naše soudy nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů-ačkoliv o tom rádi přesvědčujeme sebe i jiné. Vznikají v temné hlubině, ale je to téměř neuvědomělý děj, jako trávení. Ke svému vlastnímu překvapení dostáváme nápady a rozhodujeme se, ale o vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. Vznikají působením vůle, která v našem tajuplném nitru pohání svého služebníka intelekt. Vůle je jako statný slepec, který nese na svých ramenou vidoucího, ale chromého člověka. Pouze zdánlivě jsou lidé přitahováni něčím, co je před nimi, ve skutečnosti jsou poháněni zezadu. Žene je nevědomá vůle k životu. Pouze tato vůle je neproměnná a je základem všech našich představ jako nepřetržitý generální bas. I paměť je pouze služkou naší vůle." "Je vůle svobodná? Svobodná je světová vůle jako celek neboť kromě ní tu není nic, co by ji omezovalo. Vůle jednotlivce je však nesvobodná, neboť je vždy určována nadřazenou vůlí celku." "Svět není ani logický ani nelogický, nýbrž alogický. Rozum je pouze nástrojem nerozumné vůle."


Shora uvedené poznatky podle mého názoru platí jak z hlediska idealismu (představy o nehmotné duši), tak z hlediska materialismu (představy o hmotné duši). Podle mého názoru je však touto slepou vůlí pohyb částic v mikrosvětě, který determinuje pohyb jak těla, tak hmotné duše člověka, ale i ostatních živých tvorů a neživé přírody.


Z pohledu shora uvedeného determinismu (předurčení) smyslových pocitů, citů a myšlení se ocitáme před základní spornou otázkou tohoto pojetí, zda má špatný člověk povinnost činit něco pro svou nápravu. Člověk je podle mého názoru předurčen k tomu, aby v budoucnu jednal zcela rozumně, tedy, aby v budoucnu dosáhl úplného souladu modelu světa obsaženém v jeho duši (resp. mozku). K tomu směřuje rovněž nucený, resp. s větší pravděpodobností pohyb jeho duše (resp. mozku) popsaný výše, zejména nápadu a střetávání jeho smyslových pocitů, myšlenek a citů. Toto nucené, resp. s větší pravděpodobností směřování své duše vnímá člověk jako svou povinnost a jako svou vůli zdokonalovat soulad rozporného modelu světa obsaženého v jeho duši (resp. mozku). Dochází tak k ztotožnění objektivního více pravděpodobného, resp. nuceného  pohybu jeho duše (resp. mozku) a subjektivní vůle a povinnosti k tomuto pohybu. 


V tomto smyslu základní povinností všech svéprávných živých organismů je podle mého názoru v každý okamžik maximálně mírnit souhrnnou sílu srážek, resp. sporů ve společnosti (což odpovídá podle mne zákonu vývoje přírody), resp. v modelu světa v mysli (duši) těchto svéprávných živých organismů.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Přijmeme-li z vlastní zkušenosti předpoklad, že člověk nemá vliv na to, jaká myšlenka ho napadne, jaké smyslové vjemy pociťuje ani co cítí ani jak má dokonalý rozum ani co je rozumné. Jedná se zde o objektivní danosti duše, resp. mozku člověka a v případě rozumnosti o objektivní danost přírody, které podle mého předurčuje pohyb mikročástic v mikrosvětě.


Zůstává nám tak otázka svobodné vůle, jako povelu člověka k určitému konání, které mu shora uvedeným objektivním způsobem nabídne jeho duše, resp. mozek. Tuto otázku je dle mého názoru možno vidět ze dvou úhlů pohledu:


1.) Objektivně jako pohyb mikročástic, tedy částic viditelných pouze mikroskopem.


1a) Pohyb mikročástic je buď součástí určité soustavy mikročástic, kdy pomocí vazebných sil mezi těmito mikročásticemi je pohyb jediné mikročástice této soustavy přenášen na ostatní mikročástice určité soustavy. V tomto případě jde o zdánlivou kauzalitu ve fyzikálním makrosvětě, protože pohyb mikročástic dle Heisenbergových vztahů neurčitosti se děje s vysokou pravděpodobností. Příkladem nám může být hra v kuželky, kdy chytím do svých prstů pouze určité atomy kulečníkové koule, vazebnými silami se pohyb udělený těmto chyceným atomům přenáší na ostatní atomy koule, takže při hodu koulí se pohybuje celá koule nejen našimi prsty chycené atomy.


1b) Za druhé může jít o nezávislé mikročástice, kdy podle Heisenbergových vztahů neurčitosti jde o zdánlivou nepředvídatelnost pohybu ve fyzikálním makrosvětě, protože pohyb mikročástic dle Heisenbergových vztahů neurčitosti se zde děje s nízkou pravděpodobností. Heisenbergovi vztahy neurčitosti byly ověřeny pokusem, kdy byly vystřelovány fotony za stejných vnějších podmínek proti štěrbině, tam, kde byla největší pravděpodobnosti jejich dopadu, byl jejich dopad nejhustší, avšak tyto fotony dopadali i na ostatní místa stínítka za štěrbinou.


1c) O pohyb soustavy mikročástic s vysokou mírou pravděpodobnosti předurčený pohybem jednotlivých mikročástic této soustavy, který předchází pohybu celé soustavy a který se vazebnými silami těchto mikročástic přenáší na tuto celou soustavu mikročástic (viz 1a)), jde zřejmě v případě, kdy mikročástice, resp. mozkové buňky jsou vázány pevnými vazbami, např. v případě komplexů či zvířecích instinktů vzniklých podle mne především v důsledku zabíjení živých tvorů jako prostředek náhrady a nápravy za toto zabíjení živých tvorů.


1d) O do určité vysoké míry náhodný pohyb mikročástic nepředurčený s vysokou pravděpodobností jejich vazbami(viz 1b)) se jedná zřejmě v případě volných vazeb mikročástic, resp. mozkových buněk, které nejsou zakomplexovány především v důsledku zabíjení živých tvorů, zneužije-li živý tvor tuto svobodu k zabíjení živých tvorů, vzniká komplex, resp. zvířecí instinkt neboli pevné vazby mezi mikročásticemi, resp. mozkovými buňkami, které vylučují následně svobodu .(viz 1c)


2.) Subjektivně jako svobodný povel (vůle) člověka k určitému konání, za který nese tento člověk plnou odpovědnost. Přesto i zde cítíme, že nemůže-li člověk ovlivnit, kdy ho napadne myšlenka, aby vydal povel svému tělu k určitému jednání, ani co cítí ani jak má dokonalý rozum (jde o objektivní faktory), pak jde v případě rozporu těchto objektivních faktorů do značné míry o náhodu, tvořenou společným působením těchto objektivních faktorů.
 Člověk či jiný živý tvor, který zabije jiného živého tvora na základě objektivní možnosti náhodného pohybu, tj. volných vazeb jeho mozek tvořících mozkových buněk-neuronů a je tvořících mikročástic (objektivní povahy subjektivní svobody), se dostává do zajetí pevných vazeb mikročástic, potažmo mozkových buněk, jejichž účelem je potrestat hřích (objektivní povahy subjektivní nesvobody). Tyto hříšné pevné vazby mozkových buněk se projevují jako jejich obava ze msty a msta příbuzných mikroorganismů za způsobenou smrt živých buněk těla zabitého živého organismu, na kterou můhou mozkové buňky viníka odpovědět tvorbou tukových zásob, lakotou, psychickou  aj. nemocí, stupňováním zabíjení, alkoholismem apod.

 

Reakce Skidz:

 

Dalibore,

Abych si to trochu ujasnil a zrekapituloval tvůj náhled:

 

Vše co děláš a co se děje kolem tebe je dané a předem sepsané a to tě vede k činu, který by ti v jiné skutečnosti byl proti srsti a kdyby to zaleželo čistě jen na Tobě (duši resp. mozku) jednal bys s největší pravděpodobností jinak.

To mne bere k myšlence,že to co jsi napsal, ,ani nemůžeš obhájit, jelikož jsi byl k tomu přinucen a veškeré tvé myšlenkové postupy jsou v rozporu s tvým skutečným přesvědčením. Tvůj vývoj záleží pouze na ostatních a nikoli na Tobě, což by znamenalo, že ostatní se nemohou rozvíjet, protože bez impulsu jednotlivce se ani jejich cesty nesetkají. Pokud bych ale vzal v potaz, že jsme ztratili svobodnou vůli, tak by se nabízela otázka, "jak ji můžeme získat zpět?"

 

A pokud by jsme ji zpět získali, byla by to skutečné svoboda našeho myšleni?


V přirozené podstatě mysli nenalezneme zmatenost, zmatenost znamená pouze to, jakým způsobem věci prožíváme, věci které máme označeny v mysli jako zmatené. (Topga Julgjal rinpočhe)

 

Má odpověď:

 

Skidzi,

dosáhnout zcela svobodné vůle, resp. zcela volných vazeb mozkových buněk a je tvořících mikročástic u jedince by vyžadovalo, aby pouze tento jedinec mohl svou vůlí dát povel k tomu: aby ho napadla určitá myšlenka, aby měl určitý smyslový vjem zprostředkovaný jeho smysly či aby zdokonalil svůj rozum (např. hodnotu IQ).  Z hlediska ducha to předpokládá jedincovo úplné poznání a ovládnutí jeho podvědomí a nevědomí v jeho psychice.  Je tedy možné, že podvědomí a nevědomí psychiky, resp. duše jedince tvoří objektivní duch všech jedinců.


Z hlediska hmoty (zde používám dřívější pojmy naviho) podle mého názoru duše, resp. psychika (tj. vědomí, podvědomí a nevědomí jedince) a hmota jedno jsou a vše je v konečném důsledku určeno více či méně náhodným objektivním pohybem mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta.

 

h) Myslíte, že jde dokázat existenci Boha

   

V Boha spíše věřím, protože to tak cítím. Nemám proto žádné důkazy. Existenci Boha mi pouze naznačuje nucený, resp. více pravděpodobný pohyb přírody k zdokonalení jedinců (evoluce) a nucený pohyb duše, resp. mozku k vyřešení rozporů modelu světa v ní obsaženém, tedy k souladu tohoto modelu světa daný podle mne u každého jedince. Obojí je dobré a mohlo by být tedy od Boha. Jiný přímý ani nepřímý důkaz existence Boha nemám.


Myslím si tedy, že přijetí existence Boha, je především záležitostí citu určitého člověka.

 

Reakce Gato:

 

Bůh je také superinteligence. Bezchybný rozum. Představ si hráče šachu, který nikdy neudělá chybu a vždy vyhraje svou partii. Žádný mistr světa nedosáhl ani 85procent vítězství ve svých partiích. Bůh však je 100pr. úspěšný. Věřící uctívají tento dokonalý logos a ví, proč to dělají, a žádnému nesmyslu tudíž nepodléhají!

 

Má odpověď:

 

Příroda však není 100% rozumná, viz slepé vývojové větve jako vymření dinosaurů apod. Proto ani stvoření přírody se nevyznačuje 100% rozumem, spíše podle mého názoru jde o zdokonalení cestou pokusu a omylu více či méně svobodných, resp. náhodných dějů přírody.

 

Reakce noemus:

 

Dokázat existenci X, můžeš jen tehdy, když je X přesně definováno. I potom však musíš vycházet z určitých premis, které dokázat nemůžeš.


Ne všechno, co víme, však musíme dokazovat, když vidím, že mi na stole svítí lampa, tak nemusím dokazovat, že svítí, abych viděl na knihu. Dokonce je mi lhostejné zda někdo bude tvrdit, že se jedná o iluzi světla i lampy, protože dokud budu moci knihu číst, tak mi to k jistotě, že "je světlo dostatečné" stačí. V každém případě se řetěz předpokladů musí někde zastavit a některé věci už nemohu dále zpochybňovat, ne proto, že by to nešlo, ale proto, že bych tím nic nového nezískal a spíše bych vše více zašmodrchal.


Jak jste si všimli, o bohu jsem nemluvil. Mluvil jsem o X a o světle, ale o Bohu platí to samé.

Dejte mi přesnou definici Boha a já vám řeknu, z jakých premis musíte vycházet, abyste jeho existenci dokázali, případně jeho existenci vyvrátím, pokud to bude možné.


Takto ovšem budeme moci pokračovat donekonečna, protože vždy bude možné přijít s novou definicí a s další novou atd.

 

Definitivní důkaz bude možný jen, pokud se věřící toužící po důkazu na nějaké závazné definici shodnou, a to je podle mne značně nepravděpodobné, takže tu vždy bude dost prostoru pro víru.

 

Ještě musím poznamenat, že dokázat neexistenci Boha je podle mne podstatně snadnější, problém je ale právě v tom, že je možné přicházet se stále novými dosud nevyvrácenými definicemi. A další problém je také v tom, že výchozí předpoklady patřící k těmto definicím se obvykle nevyslovují.

 

Má odpověď:

 

Dejme tomu, že Boha chápu jako všemocnou, vševědoucí a věčnou bytost.

 

Reakce noemus:

 

To ovšem k důkazu ani vyvrácení nestačí. Proč?


1. Není úplně jasné, co to znamená, že něco je bytost. Jenom existuje? Nebo také žije? Dýchá? Rozmnožuje se? Myslí? Sní? Atd.


2. Je nutné upřesnit, co je míněno všemocností, fyzik by například řekl, že možné je vše, co neodporuje přírodním zákonům a všemocné je tedy to, co dokáže vykonat cokoliv, co je možné. To je ale jen jedna z možných definic všemocnosti a ani tato není jednoznačná, musely by totiž být řečeny ony přírodní zákony.


3. Také není jasné, co to znamená vše vědět. Problematické právě ono vše. V jakém jazyce? A co to znamená vědět? Co když je na nějakou otázku více odpovědí?


4. Aby bylo možné mluvit o věčnosti, tak je nutné nějak ji definovat. Znamená to, že nemá přesný počátek ani konec? Nebo existuje na časové ose od minus nekonečna do plus nekonečna? A co když čas ve skutečnosti nelze vyjádřit časovou osou?


Jak vidíš, tak definovat Boha není tak snadné. Vše, o čem jsem mluvil, jsou ony zamlčené předpoklady, na kterých je nutné se nejdříve shodnout, jinak nemá dokazování čehokoliv smysl, protože si nebudeme rozumět.

 

Má odpověď :

 

S Bohem jsem se nesetkal tak, abych ho bezprostředně vnímal jako přítomného ve své duši nebo v hmotném světě, resp. modelu hmotného světa obsaženého v mé duši. Proto jej nedokáži přesně definovat. Avšak cítím, že by spíše mohl být podstatou přírody, buď totožný s touto přírodou (panteismus) nebo jako stvořitel přírody, která by pak fungovala jako jeho prostředek (Boží instrument). Na základě vlastností přírody jako jeho možného projevu pak mohu říci, že by měl být všemocný, vševědoucí a věčný, jako je zřejmě i příroda.


Citovou existenci Boha jako stvořitele přírody mi pak rozumově naznačuje pouze nucený, resp. více pravděpodobný pohyb přírody k zdokonalení jedinců (evoluce) a nucený, resp. více pravděpodobný  pohyb duše, resp. mozku k vyřešení rozporů modelu světa obsaženém v duši, resp. mozku, tedy k souladu tohoto více či méně dokonalého modelu světa daného podle mne zejména u člověka, ale zřejmě i u každého jiného živého jedince. Obojí je dobré a mohlo by být tedy od Boha. Jiný přímý ani nepřímý důkaz existence Boha nemám.


Proto je otázka existence Boha dle mého názoru zásadně pouze otázkou citu a nikoliv rozumu člověka.

 

Reakce Gato:

 

Příroda bohužel není 100pr. rozumná, protože je nebožská. Tato definice proto definuje přírodu jako částečně božskou a částečně nebožskou, a proto to není božství, které mám na mysli. Tato příroda je jen lidská.

 

Má odpověď:

 

Ještě jsem chtěl říci, že cítím, že Bůh by měl být dokonale dobrý, a to jak k dobrým tak i ke zlým, přičemž v obou případech by měli podléhat jeho moci. Tomu odpovídají vlastnosti přírody, proto si myslím, že za ní spíše může stát Bůh.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Tak s tímto bezvýhradně souhlasím. Bůh by měl být skutečně dobrý, pokud je moudrý, protože moudrost a dobrota jdou spolu. Věřící však tvrdí, že bůh vše co se ve světě děje řídí a tvrdí, že cesty boží jsou nevyzpytatelné. A tak je ve jménu boha pácháno zlo, násilí, rozdělení, války, genocidy, a podobně. Dle věřících je to správné, protože cesty boží prozřetelnosti jsou nevyzpytatelné a člověk nemůže poznat, kam to povede. Dnes mají lidé v rukách zbraně, jejichž zneužití by znamenalo konec života na planetě. Pokud budou zneužity a život zanikne, je to správné, protože nikdo z lidí nezná boží záměr. Jenže je otázkou. Je bůh skutečně moudrý a dobrý, když jak tvrdí věřící vše řídí a tím i to zlo? Lidé se perou a zabíjejí ve jménu jednoho jediného boha jen proto, že uznali pravdu svých mesiášů. Cožpak muslim uznává jiného boha než křesťan nebo žid? Je to moudré? Není a řídí li toto vše bůh, pak není moudrý ani dobrý. Ale souhlasím s tím, že by dobrý měl být.


MB

 

Má odpověď:

 

Dobrý k dobrým a zlým, odměňuje dobré a trestá zlé, přičemž to myslí dobře i se zlými při jejich trestání, tento trest pak není zničující, ale výchovný, aby se zlí stali dobrými. Takto výchovná je podle mého rovněž evoluce přírody a zároveň vývoj duše, která nutí člověka, aby pomocí rozumu odstraňoval její rozpory, a to psychologicky (na základě logiky subjektivní duše) nebo psychiatricky (na základě materiálně exaktních pochodů mozku).


Proto si myslím, že za přírodou spíše stojí Bůh, přičemž přírodu lze pak chápat podle mého názoru jako samotného Boha (panteismus, např. filosofie Barucha Spinozy) nebo jako Boží nástroj (Boží instrument).


Riziko zničení člověka je obdobné riziku zničení Boha, který, je-li všemocný, vševědoucí, věčný a dokonale dobrý (obdobně vlastnostem přírody jako spíše jeho projevu, resp. jeho činu), by mohl pomocí své všemocnosti rovněž zničit sám sebe, pak by však musel popřít sám sebe jako dokonale dobrého a věčného Boha. Stejně tak člověk stojí před dilematem stále větší moci, která převládne-li u něj zlo, může jej rovněž zničit.


Je tu však zřejmě nezničitelná příroda, za níž spíše stojí Bůh, resp. její evoluce, aby se pokusila cestou nových pokusů a omylů, pokračovat ve vývoji rozumných svobodných, resp. více či méně neomezných bytostí podobných tomuto spíše existujícímu Bohu.


Podle mého názoru je užitečné přijmout existenci přírody, protože nám to umožňuje se zdokonalovat (zřejmě nezávisle na tom, zda to chceme či nikoliv) tedy, aby více lidí žilo v lepších podmínkách, a to, i když riskujeme se svými dokonalejšími schopnostmi své sebezničení.

 

Reakce mireke:


Můj názor je, že nelze dokázat existenci Boha. Vysvětlím důvod. Svět nebyl stvořen žádnou vyšší bytostí "Bohem". Ale vznikl už Velkým třeskem. Abych to zobecnil: Svět, Vesmír jako nekonečný celek je nestvořitelný a nezničitelný, protože je složen z atomů a menších částic a platí, že energii nelze zničit. Věda totiž vyvrací existenci Boha. Nemožnost vlivu vyšších bytostí na svět dokazuje matematika a rozum. Vrátím se ještě ke vzniku Vesmíru: Vesmír vzniká a zaniká po periodách to znamená, že Vesmír vznikne Velkým třeskem, rozpíná se, stagnuje a zmenšuje se až nakonec dojde k Velkému krachu tj. stlačení hmoty do extrémně malých rozměrů; Okamžik mezi Velkým krachem a Velkým třeskem by se dal popsat jako jeden bod na křivce sinusoidy.


Tyto poznatky z kosmologie ukazují na nemožnost existence Boha. Toto můžete popřít nebo vyvrátit, ale kdo by si dovolil popírat poznatky matematických výpočtů a výzkumů?

 

Reakce Ace Rimmer:

 

S tímto nemůžu souhlasit, věda nedokáže vyvrátit, či zkoumat existenci nebo vlastnosti boha. Jak zde již několikrát psal Noemus (a v tomto s ním plně souhlasím ) je velmi problematická již definice boha . Dle mého názoru věda boha vůbec nepotřebuje a existuje nezávisle na něm a stejně je na tom i " bůh " ať již existuje či ne.


Navíc jsi opomněl hned několik důležitých skutečností:

 

1)Svět nefunguje podle toho, jak to popisuje věda (často pomocí matematiky ) , ale věda se snaží, co nejlépe popsat, jak funguje svět. S výsledky,  které za to stojí, ale ne absolutně přesně .


2) Vývoj Vesmíru tak jak ho popisuješ, taky není jistý . Stále existuje řada různých scénářů . Od velkého krachu jak jsi se zmínil,  přes to , že se rozpínání Vesmíru nikdy nezastaví, taky jsem četl něco o "změně stavu vakua" ("přejde do jiného energetického stavu", v uvozovkách protože už nevím přesný název) ....


Na tvou otázku: Kdo by si dovolil popírat poznatky matematických výpočtů a výzkumů?


Ti odpovím: Klidně i já, ale ne tak, že bych řekl, že to jsou nesmysly. Jen chci říci, že věda má své limity a hlavně v takových extrémních podmínkách, jako je velký třesk, se nemůžu ubránit pochybnostem, že se tady staví na vodě a tato teorie bude ještě nesčetněkrát upravena.


Motto: Všechno je jinak

 

Má odpověď:

 

Jestliže Bůh by měl být stejně jako příroda všemocný, vševědoucí, věčný a dále také dokonale dobrý, pak si lze např. představit, že nositelem Božího vědomí a moci je veškerá přírodní energie, která je rovněž všemocná, vševědoucí, protože je všetvořící, věčná a dokonale dobrá ke zlým a dobrým (jde o panteismus). Proto si myslím, že za přírodou stojí spíše Bůh.


Souhlasím však s Vámi, že z pouhého nám daného modelu světa obsaženém v lidské duši nelze podle mne Boha dokázat, ani vyvrátit, protože jeho údajná existence spočívá výhradně na nepřímých důkazech. Boha jsem totiž na vlastní oči a uši, ani neviděl ani neslyšel.


Ještě chci podotknout, že Albert Einstein objevitel Obecné teorie relativity, ze které se odvozují dnešní kosmologické teorii, byl věřící v Boha.

 

Reakce noemus:

 

A.Einstein ovšem také prohlásil, že jeho Bůh je Bohem Spinozovým – věřil tedy, že Bůh dal vzniknout světu a sám se světem stal a dále již do něj nezasahoval - šlo tedy o panteismus. To je podle mne docela důležité vědět.

 

Reakce Fallout:

 

Pokud někdo věří v boha, měl by také uvést jasný argument, proč tomu tak je. Můžu taky tvrdit, že na Marsu jsou neviditelný pajčvajlíci, protože jsem cítil jejich přítomnost tam, a nikdo mi to nevyvrátí, protože jednak neviditelné nikdo nevidí a druhak pajčvajlíci nejsou nijak definovaní, takže byste měli uznat možnost, že skutečně můžou existovat (komu to zní absurdně nechť, hodí kamenem).

 
Ohledně věda a bůh, tak asi takhle. Věda samozřejmě může zkoumat boha, respektive jeho projevy v různých náboženstvích, protože zkoumá náboženskou mytologii, může zkoumat i představy boha v lidských myslích, protože zkoumá lidskou psychiku.


Věda má vypracovanou metodologii, jak rozlišovat věrohodnost podkladů pro tvrzení. Např. logika jako věda odhalila chyby v důkazech o Bohu, předkládaných filosofy. Ostatně původ náboženství je již poměrně přesvědčivě vysvětlen, stejně tak jeho postupné proměny (jeden národ třeba přišel na to, že tenhle bůh nefunguje, tak začali uctívat jiného atd..).


Existence boha spočívá v tom, že věřící má jakýsi pocit, že viděl/zažil/cítil boha, což není těžké interpretovat z psychologického hlediska, klidně to může být třeba i sebeklam. Na druhé straně stojí věda, která našla dost podkladů pro názor, že bůh neexistuje.


Odvolávat se na nedefinovatelnost boha, není dobrý přístup, zkuste mi někdo vyvrátit jakýkoliv nesmysl, který si vymyslím. Ačkoliv budou velmi nepravděpodobné, nikdo mi nemůže s definitivní jistotou říct, že ten můj nesmysl skutečně neexistuje. Podobně je to s bohem, už desetitisíce let, mění podoby, přizpůsobuje se té či oné historické době, neexistuje nic jako společné jádro všech představ bohů (existuje potom více bohů? kolik? 1, 5, milion?), ale Noemovi a Ace Rimmerovi se to zdá být nedostatečné, pořád tu je ta možnost, že skutečně existuje, ačkoliv je zoufale nepravděpodobná, její pravděpodobnost je dokonce takřka stejná, jako moje tvrzení, že na Marsu žijí neviditelní pajčvajlíci. V zásadě v tom není žádný významný rozdíl a argument, že existují stovky milionů lidí, co věří, není směrodatný. Že je Země placatá, dřív taky věděl každej blbec.


Navíc není pravda, že můžu zkoumat jen něco, co je už předem přesně definováno. Definujte mi někdo PŘESNĚ Vesmír nebo lidské vědomí. Žádná přesná definice neexistuje, ale přece to můžeme zkoumat.


Tvrzení věřícího se opírá jen o domnělý prožitek boha - nic víc za tím není, což pro mě znamená, že neexistuje NIC, co by existenci boha naznačovalo. Můžu to možnost připustit jen kvůli jakési korektnosti vůči věřícím, ale to je asi tak vše.


Nadto všechno - BŮH JE JEDNA Z NEJNADBYTEČNĚJŠÍCH HYPOTÉZ VŠECH DOB, který tu existuje jen proto, že ho nelze zcela vyloučit, stejně jako moje neviditelné pajčvajlíky, kteří tu také budou existovat až do konce věků.

 

Ace Rimmer - ,,je velmi problematická již definice boha". To už tak s definicemi bývá, jsou většinou problematické.

 

Má odpověď:


Výzkumy typicky zjišťují, že v Boha věří okolo 40% vědců; takže věřící jsou i mezi vědci. (nejnovější průzkum provedli Edward J. Larson a Larry Witham, v r. 1996, a byla o něm zpráva v časopisu "Nature".) Kdyby byla existence Boha vyvratitelná nebo potvrditelná rozumem, jistě by tento poměr byl daleko jednoznačnější. Otázka existence či neexistence Boha tak zůstává dle mého názoru zatím zásadně mimo rozumové poznání a jde převážně o věc citu.


Existuje podle mne jediný rozumový argument pro existenci Boha podaný již dříve katolickou teologií jmenovitě, že příroda představuje první stupeň Božího zjevení. Podle mne příroda je tvořena pouze kinetickou energií a potencionální (kinetickou) energií (tedy jinou jako kinetickou energií přeměnitelnou na kinetickou energii), přičemž tato veškerá energie přírody je stejně jako možný Bůh (tedy podle mého názoru její stvořitel) věčná, vševědoucí a všemocná (protože je všetvoříćí), dobrá k dobrým i zlým a rozumná. Jinými slovy v každém díle se promítají vlastnosti jeho možného tvůrce.

 

Reakce Gato:

 

Věda nemá žádné důkazy o neexistenci boha. Věda zkoumá jen hmotu. Psychologie by mohla být blízko poznání boha, protože zkoumá lidskou duši.


Tvrzení některých věřících se opírá o skutečný prožitek boha nebo átmana.


Domnělý je vsugerovaný, vymyšlený, nejistý.

Skutečný je jistý, nevymýšlený, prožívaný.


Vidím, že děláte z boha iluzi tj. myšlenkový výtvor. Máte pravdu, že na této úrovni není možné boha nalézt.


Váš příspěvek je plný domněnek, trpí nedostatkem faktů.

 

Já vidím problém v tom, že na úrovni rozumu, intelektu nebo citu není možné boha dokázat.


Bůh je duch.


Já věřím, že materiální příroda je od boha nejvzdálenější. Duševní příroda je blíže bohu. Platonský svět idejí je blíže bohu.

 

Reakce Fallout:

 

Nezakládá na faktech?  Naopak. Antropologie staví možnost skutečné existence boha na hlavu, protože nám ukazuje, jak si člověk boha postupně vymýšlel, a to dost přesně. Ukazuje, kde se vzalo toto náboženství a proč.


Budeš mi věřit moje pajžvajlíky z Marsu, když ti řeknu, že jsem jejich existenci reálně prožil?


Navíc prožitek boha a boha samotného je nesmysl ztotožňovat. Taky jsem jednou prožil existenci růžových pavouků, ale pak jsem zjistil, že to byl jen blud. Taky jsem jednou slyšel hlas, moudrý, který říkal rozumné věci. Pak jsem zjistil, že to sem já.


Jaký je ten skutečný prožitek boha, popiš mi ho. Je tvůj bůh jediný, nebo jich je víc? Co Alláh? To už není pravý bůh? Co buddhisté, kteří tvrdí, že bůh není nejvyšší bytostí?

 

Má odpověď:

 

Tvůj prožitek pajžvajlíků na Marsu je pouze subjektivní. Jestliže však 40% vědců a nejméně tolik lidí, kteří mají jiné povolání, ve svém nitru cítí a pomocí nepřímých důkazů rozumem myslí (tyto nepřímé důkazy však netvoří podle mého názoru uzavřený kruh, aby bylo možno existenci Boha dokázat nebo vyvrátit), že Bůh spíše je bez toho, aby ho viděli, slyšeli či jinak bezprostředně cítili, pak se jedná o cosi objektivně daného. Přesto může jít jak o hromadný klam, tak i o hromadný pravdivý cit, který proniká za hranice rozumu.


Podle mne nelze přeceňovat úlohu rozumu proti citu, protože, zda-li člověka napadne rozumná myšlenka, nemůže tento člověk nijak ovlivnit. Proto je podle mne často důležitější cit pro správné řešení rozumového problému (jako v tomto případě důkazu existence či neexistence Boha), které se poté snažíme dokázat rozumem. Avšak ani to, co cítíme, nemůžeme podle mého názoru ovlivnit. Cit, dokonalost rozumu určitého člověka, napadání myšlenek a smyslové vjemy jsou nám podle mého názoru objektivně dané.

 

Odpověď Gato:

  

Já vycházím z pravdy Atma je Brahma. Duše je SOUPODSTATNÁ s Bohem (Brahma).


To není identita, ale jednota. Známý příměr kapky v oceánu to vysvětluje.


Mistři všech velkých náboženství znají tuto pravdu a můžeš ji nalézt v každém takovém pravdivém náboženství. Nemám na mysli satanistickou církev! Ta uctívá ego.

 

Odpověď Ace Rimmer:

 

quoted:

 

Post of Fallout


Věda samozřejmě může zkoumat boha, respektive jeho projevy v různých náboženstvích, protože zkoumá náboženskou mytologii, může zkoumat i představy boha v lidských myslích, protože zkoumá lidskou psychiku.

 

To není to, co jsem měl na mysli , navíc to není zkoumání boha , ale člověka (jeho psychiky , kultury ... ) .


quoted:

 

Post of Fallout


Věda má vypracovanou metodologii, jak rozlišovat věrohodnost podkladů pro tvrzení. Např. logika jako věda odhalila chyby v důkazech o Bohu, předkládaných filosofy. Ostatně původ náboženství je již poměrně přesvědčivě vysvětlen, stejně tak jeho postupné proměny (jeden národ třeba přišel na to, že tenhle bůh nefunguje, tak začali uctívat jiného atd..).

 

Důkazy se vyvíjí stejně jako věda. Tím chci říci , že člověk nachází nové otázky s tím, jak si zvyšuje znalosti. Byly časy, kdy teorie o tom, že je Země placatá byla zcela dostačující, dokud někoho nenapadlo si položit otázku, proč mizí lodě za horizontem.


To, že popis boha nějakou institucí (církví) neodpovídá realitě a odporuje nově nalezeným poznatkům, nemá na otázku, zda bůh existuje žádný vliv. Pouze to snižuje renomé dané instituce (resp. jejich členů).

 

quoted:

 

Post of Fallout


Existence boha spočívá v tom, že věřící má jakýsi pocit, že viděl/zažil/cítil boha, což není těžké interpretovat z psychologického hlediska, klidně to může být třeba i sebeklam.

 

Taky si myslím, že velká většina lidí v tomto trpí sebeklamem .


quoted:

 

Post of Fallout


Na druhé straně stojí věda, která našla dost podkladů pro názor, že bůh neexistuje.

 

Neznám žádný výzkum, který by přímo, či nepřímo souvisel s existencí boha. Zpochybněno bylo maximálně to, co si o bohu společnost myslela.

 

quoted:

 

Post of Fallout


Odvolávat se na nedefinovatelnost boha není dobrý přístup, zkuste mi někdo vyvrátit jakýkoliv nesmysl, který si vymyslím. Ačkoliv budou velmi nepravděpodobné, nikdo mi nemůže s definitivní jistotou říct, že ten můj nesmysl skutečně neexistuje. Podobně je to s bohem, už desetitisíce let mění podoby, přizpůsobuje se té či oné historické době, neexistuje nic jako společné jádro všech představ bohů (existuje potom více bohů? Kolik? 1, 5, milion?), ale Noemovi a Ace Rimmerovi se to zdá být nedostatečné, pořád tu je ta možnost, že skutečně existuje, ačkoliv je zoufale nepravděpodobná, její pravděpodobnost je dokonce takřka stejná, jako moje tvrzení, že na Marsu žijí neviditelní pajčvajlíci. V zásadě v tom není žádný významný rozdíl a argument, že existují stovky milionů lidí, co věří, není směrodatný. Že je Země placatá, dřív taky věděl každej blbec.

 

Kdyby byl bůh přesně definovatelný tak, jak by jsi ho rád viděl, tak by to nebyl bůh, ale živá bytost nebo přírodní jev. Jestli si boha představuješ jako vousatého staříka, tak se tvé skepsi vůbec nedivím. Já si pod pojmem bůh představuji spíše něco jako "tvořivou sílu Vesmíru", něco co dává smysl existenci Vesmíru ...


quoted:

 

Post of Fallout


Navíc není pravda, že můžu zkoumat jen něco, co je už předem přesně definováno. Definujte mi někdo PŘESNĚ Vesmír nebo lidské vědomí. Žádná přesná definice neexistuje, ale přece to můžeme zkoumat.

 

Co se týče vědomí, tak mě ani nenapadá metoda, která by prokázala jeho existenci u jiné osoby, než jsem já.

 
Zkoumáme celý Vesmír nebo jen to co z něj jsme schopni pozorovat?


Byly taky i diskuze, kdy byla existence Vesmíru zpochybňována .

 

quoted:

 

Post of Fallout


Tvrzení věřícího se opírá jen o domnělý prožitek boha - nic víc za tím není, což pro mě znamená, že neexistuje NIC co by existenci boha naznačovalo. Můžu to možnost připustit jen kvůli jakési korektnosti vůči věřícím, ale to je asi tak vše.

 

Dle mého názoru ani neexistuje nic, co by existenci boha vylučovalo


quoted:

 

Post of Fallout


Nadto všechno - BŮH JE JEDNA Z NEJNADBYTEČNĚJŠÍCH HYPOTÉZ VŠECH DOB, který tu existuje jen proto, že ho nelze zcela vyloučit, stejně jako moje neviditelné pajčvajlíky, kteří tu také budou existovat až do konce věků.


 

Těžko říci, ale řadě lidí tato hypotéza hodně usnadňuje život , na druhou stranu mnoha jiným ho i vzala a bere dodnes .

[/quote]
 

Motto: Všechno je jinak

 

Má odpověď:

 

Podle mého názoru Gato věří, tedy cítí, že Bůh existuje, a Ace Rimmer cítí, že Bůh neexistuje, ani jeden z nich nemohou podle mého názoru subjektivně ovlivnit, co cítí (jde o objektivní danost). Oba se však snaží svůj cit o existenci nebo neexistenci Boha rozumově dokázat, což podle mého názoru není možné, protože jediné, co mohou použít jako důkaz, je jejich model světa obsažený v jejich duši, resp. mozku.

 

Odpověď Ace Rimmer:

 

quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


Podle mého názoru Gato věří, tedy cítí, že Bůh existuje, a Ace Rimmer cítí, že Bůh neexistuje.

 

Tohle bych netvrdil. Já si spíše myslím to , že vím , že nic nevím . Nevím jistě , který filosof tohle řekl, ale je v tom kus pravdy .


Motto: Všechno je jinak

 

Má odpověď:

 

Ace Rimmer- částečně s tebou souhlasím, a to tak, že vím, že nic jistě nevím, protože jediným prostředkem k poznání skutečného světa je model světa obsažený v mé duši, resp. mozku. Přesto si však dovoluji spekulovat a parafrázovat myšlenku německého filosofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela, že "Co je rozumné, spíše existuje a, co spíše existuje, je rozumné". Jinými slovy jediný důkaz skutečnosti určité myšlenky v mé duši (která mně nezávisle na mé vůli napadá) je, že tato myšlenka je v logickém souladu s ostatními myšlenkami, které tvoří model světa obsažený v mé duši, resp. mozku.


Čím více je (logicky) souladný model světa obsažený v lidské duši, resp. mozku, tím je podle mého názoru člověk šťastnější a zároveň tím více se tento člověk podle mého názoru přibližuje dokonalému poznání skutečného světa. Čili shodnou-li se dotčení lidé na určité myšlence, protože jde o exaktní poznání přírody a skutečně jde o takovéto exaktní poznání přírody (je v souladu s myšlenou přírodou), pak jde podle mého názoru vysoce pravděpodobně o skutečnost existující ve skutečném světě.


Vlastně jsem chtěl říci:


Podle mého názoru Gato věří, tedy cítí, že Bůh existuje, a Fallout cítí, že Bůh neexistuje, ani jeden z nich nemohou podle mého názoru subjektivně ovlivnit, co cítí (jde o objektivní danost). Oba se však snaží svůj cit o existenci nebo neexistenci Boha rozumově na 100% dokázat, což podle mého názoru není možné, protože jediné, co mohou použít jako důkaz, je jejich model světa obsažený v jejich duši, resp. mozku.

 

Reakce Fallout:

 

Já necítím, že bůh neexistuje. Jen neexistují žádné důkazy, že by existoval. A cokoliv co se snaží tvářit jako důkaz, bylo dávno vyvráceno. Jediné co zbývá, je jakási ,,mystická" zkušenost, poslední bašta vzdoru zastánců boha, která je ekvivalentní mým neviditelným příšerkám na Marsu.


Můžu zkoumat projevy boha, tak jak je daná náboženství definovala. A to se dá nazvat zkoumání boha. Jinak by to bylo stejně jako s těma mýma výtvorama na Marsu.


Nezapomínejte, že neexistence se prakticky nedá dokázat, takže odkazovat se na nějaké argumenty typu - ani není nic, co by ho vylučovalo, je opět cestou do bludného kruhu.

 

Reakce Petr 1234:

 

Dokázat Boha je naprostý nesmysl, který plyne již z povahy Boha. Bůh je objektem víry - alespoň Bůh křesťanů, židů a muslimů, popř. dalších. Boha filosofů a matematiků možno dokazovat donekonečna, těžko někoho přesvědčí. Nicméně,alespoň ukazují dobré důvody pro to, proč by víra nemusela být až tak iracionální. Nicméně víra - to je krok do absurdna. Všechny "racionální" argumenty pro víru v Boha nacházejí svůj odraz v podobně "rozumných" důvodech pro ateizmus.


Ty však těžko skutečně věřícího odradí. Vyvracejí totiž opět pouze konstrukce lidské mysli a touhy.

 

Nechme Boha víře.

 

Moje odpověď:

 

Souhlasím s tím, že víra v Boha je věc citu a nikoliv rozumu, že skutečnosti, jimiž rozumově dokazujeme existenci Boha, jsou jen nepřímé důkazy, které netvoří logicky uzavřený kruh, a tedy nic jistě nedokazují. Stejně tak však nelze podle mne dokázat Boží neexistenci a ateizmus je tak rovněž věcí citu a nikoliv rozumu.

 
Jenom bych chtěl podotknout, že bych chtěl být u toho, až lidstvo zjistí pravdu, zda Bůh skutečně existuje či nikoliv.

 

Reakce Fallout:

 

Proč myslíš, že ateizmus je věcí citu a nikoliv rozumu?

 

Má odpověď:

 

Falloute,

protože otázka existence ale i neexistence Boha, přestože lze pravdivě odpovědět buď pouze kladně nebo záporně, přesahuje dosavadní úroveň lidského exaktního (vědeckého) poznání. Rozumově odpovědět ji zřejmě bude možno teprve s prohlubujícím se poznáním, resp. s dosažením vševědoucnosti ze strany lidstva. Do té doby jde pouze o hypotézu, kterou stanovíme zejména na základě citu a poté se snažíme opřít o rozumové argumenty, resp. nepřímé důkazy, které však ani v jednom z obou případů netvoří uzavřený kruh, a tudíž jimi nelze jednoznačně prokázat existence ani neexistence Boha.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Falloute.

Mám stejný názor. Čím lidstvo pozná více zákonitostí a podstat jevů, tím menší bude toho, co "je od boha" a jednou lidé ani nebudou vědět, co vlastně takový bůh byl. A tak nemeškejme a hledejme ty podstaty a zákonitosti, dokud spory mezi náboženskými pravdami život nezničí. Protože smích nelze napsat, tak upozorňuji, že se směji. Víš proč?

MB

 

Reakce Gato:

 

Slávo,


projevuješ naivní víru ve vědu. Myslíš si třeba, že materialistický vědec přijde ke stejným závěrům a faktům jako idealistický?

Já ne. Ta věda je jakési mytické monstrum, které existuje jen ve tvé hlavě.

 

Má odpověď:

 

Gato,

každá filosofie materialistická, idealistická, ateizmus či víra jsou vždy subjektivní (zejména citovou) záležitostí, kterou v konečném důsledku nejde ani potvrdit ani vyvrátit, protože z modelu světa (jevů), které máme obsaženy v naší duši, resp. mozku, nelze nikdy jednoznačně (na 100%) říci, jaký svět ve skutečnosti jest (jaký je svět o sobě dle I. Kanta).


Z hlediska filosofie existuje jediná možnost, tj., aby (jevový) model světa, který filosofie předkládá, byl co nejméně logicky rozporný, co nejvíce logicky souladný. K tomu je třeba použít při řešení všech filosofických problémů poznatky nejmodernější exaktní vědy, v prvé řady matematiky a fyziky, která jsou nejobecnější, avšak i ostatních exaktních věd (chemie, biologie apod.). Filosofický (jevový) model světa, který by byl v rozporu s těmito exaktními vědami, by byl vnitřně rozporný, nesouladný. Se změnou těchto exaktně vědeckých poznatků by se měla rovněž změnit takto založená filosofie.


Proto má filosofie představuje pokus o fyzikální (čili exaktní) filosofii s použitím nejobecnějších fyzikálních zákonitostí při řešení obecných filosofických otázek. Přesto ani zde nelze dát 100% záruku skutečnosti dané filosofie. Opravíme-li slova německého filosofa Hegela: Co je rozumné, je spíše skutečné a, co je skutečné, je spíše rozumné. Jinými slovy jde zde o pravděpodobnou nikoliv 100% jistou skutečnost a ostatní filosofie, které jsou v rozporu s moderní vědou, představují nepravděpodobný ale rovněž možný model skutečného světa, obsažený v duši člověka.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Většinou na tvoje vstupy neodpovídám, protože je to zatraceně těžké. Tvoje myšlenkové skoky jsou tak velké, že není možno téměř odpovědět na jedinou větu. Na začátku věty nadneseš problém a ve druhé části je to bez upozornění o něčem jiném. Občas do toho zamícháš hýbání mikročástic a já už dál ani nečtu. Zde jsem ale narazil na cosi, co mne k reakci pobídlo. Je to zmínka o rozumnosti. Nejspíše máš dojem, že každý ví co rozumnost je, ale představ si, že já to nevím. Zkus tedy rozumnost nějak definovat, vysvětlit mně hloupému co rozumnost je, nebo chceš li, pak řeknu, co si pod tímto slovem představuji a ty mne třeba můžeš opravit.


Jako základní veličinu si můžeme označit slovní základ rozum a označíme si tuto veličinu písmenem R. Tato hodnota se rovná maximu a proto k ní není možné cokoliv přidat.Nemůžeš mít větší rozum, než ve skutečnosti máš. Na tom se jistě shodneme. Od R tedy můžeme pouze odečítat, čili Rozum něčím omezovat. A tak je zde určité prostředí uznávající určité hodnoty, ke kterým může stát názor stvořený rozumem v opozici a to zcela, nebo částečně. A tak nechceš li vyvolat odpor, svůj rozum omezíš. Toto omezení si můžeme označit písmenem S. Společnost má určité obranné mechanismy které tě ohrozí, pokud budeš hlásat to, co ti rozum říká. A tak ze strachu svůj rozum omezíš. Toto omezení si označíme jako St. Když omezíš svůj rozum a dostaneš se do souladu se společností, můžeš postoupit výše v postavení a tuto motivaci si označíme písmenem M.


A tak se nám nabízí téměř celý vzorec rozumnosti, když rozumnost označíme jako Ro.
RO= R-(S+St) M (to M je mocnitel a mělo by být napsáno malým písmenem nad závorkou).

 
Z tohoto vzorce vyplývá, že rozumnost je hodnotou vždy nižší než rozum a jsou li vysoké hodnoty v závorce, či mocnitel, pak rozumnost může být i záporné číslo stojící proti rozumu. A tak rozum vedl Galiea Galilej k určitému názoru, ale rozumně toto popřel a rozum jej vedl k výroku " a přece se točí". Jan Hus odmítl rozumnost a zahynul na hranici. Ten, kdo odmítl za komunistů jejich názor odmítl rozumnost a mělo to své důsledky.

 

Být rozumný hezky zní, ale jedná se vždy o hodnotu nižší rozumu.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

promiň, že reaguji až teď na tvůj příspěvek, ale chci ti říci, co je dle mého názoru rozumné. Rozumné je mít co nejméně rozpornou (co nejvíce integrální) duši, resp. co nejméně rozporný model světa obsažený v lidské duši. Najít soulad mezi rozpornými myšlenkami, které tvoří obraz světa v mé duši. Jde o to najít co největší soulad mezi rozumovým poznáním (tzn. současnými vědeckými poznatky o světovém řádu), mým smyslovým vnímáním světa a myšlenkami poskytovanými mi mými city, přičemž v případě jejich rozporu upřednostňuji rozumné řešení, tj. řešení, které je v souladu se skutečným řádem světa (tj. pomocí určité vždy racionálně-rozumově přezkoumatelné filosofie).


Racionální-rozumová filosofie dle mého názoru znamená její vybudování na základě exaktních věd jako fyzika, matematika, chemie, biologie a jejich pojmů, nikoliv na základě obecných filosofických pojmů, jejichž přesné vymezení v realitě je nejasné (viz např. teologie). Slyšel jsem rovněž názor, že filosofie používající pouze obecné pojmy není schopna nic vyřešit ani sdělit, protože skutečná, resp. přesná (exaktní) vypovídající hodnota těchto obecných pojmů je velmi malá. Přesné pojmy exaktních věd se liší od obecných, tj. mnohoznačných filosofických pojmů tím, že mají jediný, určitý, věcný, měřitelný (rozumněji smyslový) význam. 

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Řekl bych, že toto lépe vystihuje slovo moudrost než rozumnost. S trochou legrace mohu říci. " Buď rozumný a uznej to." Avšak jsi li moudrý, pak to zkoumej.    

 

i) Lze učinit všechny lidi šťastnými

 

Má odpověď:

 

Úplné štěstí lze podle mne zažít v dokonale souladné společnosti, kde budou v souladu všichni a všechno, tedy všichni lidé a ostatní živé organismy a neživá příroda. Takováto souladná společnost dle mého názoru předpokládá svobodnou a skutečnou dohodu všech živých a mrtvých (oživených na základě zachovalého genetického kódu jakéhokoliv živého jedince) organismů o všech otázkách, které zároveň zcela ovládnou přírodu. K takovéto dokonalosti dle mého názoru směřuje s větší pravděpodobností evoluce přírody v nekonečném čase.

 
Stále větší až úplné ovládnutí přírody je však vždy spojeno s rizikem vlastního sebezničení, proto čím větší moci na základě vědeckého poznání společnost všech živých organismů dosáhne, tím více by měla být souladná, aby nezničila sama sebe, platí to však i naopak, čím více je společnost všech živých organismů souladná, tím větší moci na základě vědeckého poznání (kooperace) dosáhne, obojí je podle mne důsledek zákonu evoluce přírody.

 

Čím více je (logicky) souladný model světa obsažený v lidské duši, resp. mozku, tím je podle mého názoru určitý člověk šťastnější a zároveň tím více se tento člověk podle mého názoru přibližuje dokonalému poznání skutečného světa. Čili shodnou-li se všichni nebo valná většina dotčených lidí na určité myšlence, protože jde o exaktní poznání přírody, a skutečně jde o takovéto exaktní poznání přírody (je v souladu s myšlenou přírodou), pak jde podle mého názoru vysoce pravděpodobně o skutečnost existující ve skutečném světě a člověk se stává šťastnější.


Podle mého názoru subjektivní vývoj každé lidské duše nutí člověka pomocí větší pravděpodobnosti k zdokonalování (logického) souladu jeho modelu světa obsaženého v jeho duši, resp. mozku, jinými slovy k zdokonalování jeho rozumu. Objektivně lze mluvit o důsledku evoluce přírody a jejím nuceném, resp. více pravděpodobném zdokonalování pomocí souladu lidské společnosti založeném na výše popsaném zdokonalování lidského rozumu. Jestliže by člověk v rámci výše popsaného zdokonalování rozumu zdokonalil své exaktní poznání přírody a nezdokonalil svou sociální inteligenci, tedy soulad společnosti, zničil by zřejmě v následných válkách sám sebe pomocí své moci.


Proto by se každý člověk měl podle mého názoru snažit o zdokonalení souladu modelu světa obsaženém v jeho duši, aby podle svých sil odstranil co možná nejvíce rozpory tohoto modelu světa v jeho duši. To přepokládá zřejmě, aby činil dobro svým bližním, ale i ostatním lidem a živým tvorům, a to jak vůči dobrým lidem, tak vůči zlým jedincům, které by se snažil vychovat k dobrému pomocí přiměřených trestů.

 

j) Jde objektivně vyjádřit cenu určité věci

 

Podle mého názoru objektivní cena určité věci je buď subjektivní podle toho, o kolik zmenšuje celkovou sílu srážek, resp. konfliktů určitého jedince (tzv. cena obliby), a nebo objektivní podle toho, o kolik zmenšuje celkovou sílu srážek, resp. konfliktů celé společnosti (tzv. tržní cena).

 

Reakce Miroslav Bažant:

 

Dalibore.

Cenu čehokoliv není možno objektivně určit. Jakou cenu má nyní pro tebe obyčejný zapalovač? Běžnou , tržní.Kdybys se však ocitl na opuštěném ostrově a potřeboval oheň, pak by tentýž zapalovač měl cenu vyšší zlata, které by tě na tom ostrově nebylo k ničemu, a proto by byla jeho cena nulová. Cena všeho je dána potřebou. To platí i pro cenu lidského poznání. Když je třeba slova k odvrácení hrozby zániku života, má toto slovo větší cenu než cokoliv jiného. Vyřkneš li však totéž v době, kdy životu nic nehrozí, vyzní totéž jako zbytečná a bezcenná fráze. Cena čehokoliv je od nuly až k absolutnu a rozhodující je potřeba tohoto. V obchodě se říká, že cenu staví nabídka a poptávka.

 

Reakce Noemus:

 

quoted:

 

Jde objektivně vyjádřit cenu určité věci?


Ano, tak že ji koupíš.


Nebo se podívej do ceníku, a pokud cenu najdeš, voila, má to objektivní cenu. Jiná otázka je zda je to "správná" cena.

Ale o cenu věcí, které jsou v ceníku Ti asi nejde, co? ...


Má odpověď je tedy tato.


Pokud to není v nějakém ceníku nebo cenové nabídce, tak zřejmě nemá moc smysl o ceně vůbec mluvit.

Cena není něco co je věci nějak vlastní, ale je to cifra která je použita v nabídce nebo poptávce po dané věci. Ceník je pak typ nabídky.


Pokud bych tedy chtěl mluvit o subjektivní ceně pro mne, pak bych mluvil buď o mé představě nabídky (jak moc si toho cením), pokud něco prodávám, nebo mé představě poptávky, pokud něco chci.


Objektivní, tržní, cena, která by byla vyjádřením ceny věci pro společnost, podle mne není. Tržní cena je spíše jakýmsi průměrem mezi skutečně provedenými obchody. Pokud k žádnému obchodu nedojde, pak jde vždy o hypotetickou cenu a ne tržní.

 

Má odpověď :

 

Podle mého názoru je člověk spokojený, není-li vystaven vnějším (ze svého okolí) ani vnitřním (duševním a tělesným) konfliktům, sporům, srážkám, v tom případě je spokojený a nic nepotřebuje kupovat. Chce-li koupit nějakou věc, pak mu má sloužit k odstranění těchto vnitřních či vnějších konfliktů. Proto lze říci, že s každou určitou věcí je spojeno určité snížení celkové síly jeho vnitřních či vnějších konfliktů. Proto podle mého názoru lze říci, že cenu věci z hlediska určitého jedince (tzv. cenu obliby jedince) lze objektivně změřit jako sílu, o kterou poklesne celková síla jeho vnitřních a vnějších konfliktů (tzn. potřeb) při koupi této věci tímto jedincem. V případě, že dojde při této koupi k předlužení jedince, tak síla jeho vnitřních a vnějších konfliktů při pořízení této věci zpravidla stoupne nikoliv klesne.


Miroslave,

souhlasím s tebou, že cena obliby je dána potřebou jedince. Mou shora uvedenou definici lze demonstrovat na ceně uvedeného zapalovače. Člověk, který nekouří a nepotřebuje oheň, si zapalovač nekoupí, protože s ním neklesne síla jeho vnitřních a vnějších konfliktů. Člověk, který kouří, je ochoten zaplatit za zapalovač, který je běžně k dostání, běžnou cenu, protože s ním poklesne síla jeho vnitřních konfliktů vyvolaných návykem na nikotin a krátkodobým nedostatkem nikotinu od doby, kdy si naposledy zakouřil. Člověk, který je trosečník na pustém ostrově a je mu zima, je ochoten zaplatit za zapalovač zlatem, protože s ním podstatně klesne síla jeho vnitřních a vnějších konfliktů vyvolaných obavou ze smrti chladem.


Obdobně je tomu podle mého názoru v případě ideální tržní ceny, určitá společnost, která není vystavena vnitřním (ze strany svých členů) ani vnějším (ze strany okolí) žádným konfliktům, sporům, srážkám je ideální společností, kde všichni a všechno je v souladu a není potřeba nic kupovat ani prodávat. Proto podle mého názoru lze říci, že ideální tržní cenu určité věcí z hlediska určité společnosti (tzv. ideální tržní cenu, resp. cenu obliby společností) lze objektivně změřit jako maximální sílu, o kterou poklesne celková síla vnitřních a vnějších konfliktů v rámci této společnosti při zakoupení této věcí ze strany společnosti, tedy ze strany jakéhokoliv platebně schopného jedince nebo skupiny jedinců z této společnosti (tzn. cena obliby společností je dána maximální cenou obliby určitého jedince nebo skupiny jedinců v rámci této společnosti.)


Noeme,

při zvýšení ekonomického produktu společnosti bez externích nákladů (např. znečištění životního prostředí) dojde zároveň k zmírnění konfliktů v rámci této společnosti, protože dojde k vyššímu uspokojení potřeb členů této společnosti. Společnost je totiž ochotna zaplatit za tuto určitou věc jinými statky, jestliže tuto určitá věc potřebuje stejně nebo více než tyto jiný statky. Jinými slovy společnost je ochotna zaplatit za tuto určitou věc jinými statky, jestliže maximální cena obliby společností těchto jiných statků je stejná nebo menší než maximální cena obliby společností této určité věci.


Např. při nabídce jednoho bochníku chleba v jeden den společnosti o tisíci členech je cena obliby společností velmi vysoká, při nabídce tisíce bochníků chleba v jeden den společnosti o tisíci členech je celková cena obliby společností zhruba stejná jako při nabídce tisíce vek místo chleba, při nabídce 10 000 bochníků chleba v jeden den společnosti o tisíce členech je celková cena obliby společností o něco málo vyšší než v případě nabídky tisíce bochníků chleba. Což znamená, že při vzácnosti bochníku chleba, který získá určitá nejbohatší rodina, zatímco ostatní rodiny nemají, co jíst, dojde k velkému poklesu konfliktů uvnitř této rodiny a cena bochníku chleba je extrémně vysoká. V případě, že každá rodina ve společnosti získá jeden bochník chleba za na jeden den, dojde k velkému poklesu konfliktů uvnitř této společnosti a cena prvého bochníku chleba je normální. V případě, že každá rodina získá čtyři bochníky chleba na jeden den, tak pokles konfliktů uvnitř společnosti není o mnoho vyšší než v případě, kdy každá rodina získá jeden bochník chleba na jeden den, cena druhého, třetího a čtvrtého bochníku chleba v každé rodině je extrémně nízká.


Přičemž v případě tržní ceny je třeba zohlednit maximální pokles konfliktů v současné i budoucí společnosti, musí se zohledňovat rovněž potřeba investic.


Miroslave,

ke stejnému výsledku bychom dospěli, kdybychom použili hledisko potřeb, na rozdíl od potřeb je podle mého názoru celková síla sporů, konfliktů, resp. srážek uvnitř společnosti lépe exaktně měřitelná.

   

k) Má filosofie a metafyzika pojmového jazyka

   

Z více či méně dokonalého modelu tohoto světa obsaženém v naší duši, resp. mozku tvořeného subjektivními smyslovými, pojmovými a citový obrazy dějů, osob, věcí apod., lze podle mého názoru zkonstruovat pojmový jazyk na základě následujících základních obecných pojmů. To jest stejnost, úplná různost, podobnost (čili částečná různost a částečná stejnost) a souhrnný pojem. Takto si osvojuje jazyk rovněž malé dítě, které se učí jednotlivá slova, má tedy poznat, nejdříve co je to (za pojem), s tím souvisí jeho poznání, co to není (za pojem) a zároveň co všechno lze pod určitý pojem podřadit a co již pod tento pojem podřadit nelze, i když jde o podobný jev. Tyto pojmy lze vyjádřit následujícími rovnicemi

 

1.) ab

jde o úplně různé pojmy a a b dějů, věcí, osob apod.,

např. pes a stůl

 

2.) a, a+c (a zároveň c je zanedbatelné vzhledem k a)

jde o stejné dva pojmy a a zanedbatelný pojem c  dějů, věcí, osob apod.,

např. stejný pojem jezevčík pro dva psy určitého druhu

 

3.) a, a+c (a zároveň c není zanedbatelné vzhledem k a)

jde o dva podobné pojmy a a a+c a nezanedbatelný pojem c dějů, věcí, osob apod.,

např. dva podobné psi různého druhu jako vlčák a jezevčík

 

4.) a+b

jde o souhrnný pojem dvou různých pojmů a, b

např. souhrnný pojem zahrnující pouze pojmy pes  a stůl

 

Přijmeme-li hmotný svět jako skutečnost, která se odráží v naší duši, resp. mozku jako více či méně dokonalý obraz světa, pak je možné říci, že hmotný svět je určen pohybem všech mikročástic, v konečném důsledku o nulové hmotnosti jako bodů časoprostoru. Hmota podle mého názoru představuje nekonečný počet bodů časoprostoru o nulové hmotnosti a nenulové rychlosti menší než rychlost světla c, světlo, resp. elektromagnetické vlnění v našem Vesmíru představuje zřejmě konečný počet bodů časoprostoru o nulové hmotnosti a rychlosti světla c, absolutní vakuum pak představuje jedinou nehybnou částicí (bod časoprostoru) o celkové nulové (relativistické a klidové) hmotnosti, příp. roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum. Každý děj, osobu, věc apod. jako celek lze pak charakterizovat fyzikálním vztahem pro hybnost p=mv, kde p je vektor hybnosti, m hmotnost a je vektor rychlosti, a zároveň hodnota vektoru p je dána součtem hybností je tvořících částí (tj. hybností člověka např. součtem hybností částí těla, orgánů, živých buněk, atomů atd.), v konečném důsledku jde o hybnost p=p1+ p2+p3+ .........+p, což je hybnost je tvořících všech bodů časoprostoru.

 

Z výše uvedeného pohledu jsou dílčí vlastnosti každého děje, věci, osoby apod. zcela dány počtem, hmotností, rychlostí a uspořádáním (organizací, např. v rámci atomů, živých buněk, orgánů apod.) je tvořících bodů časoprostoru jako částic o nulové hmotnosti. Protože dle Heisenbergových vztahů neurčitosti nelze přesně určit polohu a hybnost určité mikročástice, neboť jde do určité míry pravděpodobnosti o náhodu, lze říci, že rovněž vznik pojmů charakterizujících veškeré vlastnosti každého děje, věci, osoby apod. dle vztahů hmotnosti, rychlosti, počtu a uspořádání je tvořících bodů časoprostoru je do určité míry pravděpodobností věcí náhody. Touto náhodou podléhající zákonu pravděpodobnosti lze odůvodnit různost avšak zároveň i podobu všech jazyků, bez ohledu na to vznikají-li izolovaně nebo jsou-li v intenzivním vztahu. Přičemž intenzivní vztah jazyků v dnešní době mohutného rozvoje komunikačních prostředků přispívá při vzniku nových pojmů k vyrovnávání slovní zásoby a zároveň se tak často děje přejímáním cizích slov do vlastního jazyka a dochází tak ke kosmopolizaci těchto různých jazyků.

 

Přičemž tyto pojmy vzniklé ve skutečnosti jako popis vztahů hmotnosti, rychlosti, počtu a uspořádání mikročástic určitého existujícího děje, věci, osoby apod. mohou být následně použity jak pro popis existujících skutečností tak i přeneseně pro popis pouze myšlených jevů jako prostředku odhalení skutečnosti či jako prostředku vytvoření modelu čistě fiktivního světa. 

 

Překročit fenomén pojmového jazyka v lidském myšlení je dle mého názoru možné pouze matematickým popisem každého pojmu děje, věci, osoby apod. pomocí hodnot a matematických vztahů zobrazujících danou skutečnost pomocí počtu, hmotnosti, rychlosti a uspořádání (organizací, např. v rámci atomů, živých buněk, orgánů apod.) ji tvořících bodů časoprostoru jako částic o nulové hmotnosti. Na základě shora uvedených vztahů lze přepsat shora uvedené pojmové rovnice stejnosti, úplné různosti, podobnosti (čili částečná různost a částečná stejnost) a souhrnných pojmů s použitím výše uvedeného vzorce pro hybnost p=mv, kde p je vektor hybnosti, m hmotnost a v vektor rychlosti, následovně:

 

ad.1) m1v1≠m2v2 pro různost

ad.2.) m1v1, m1v1+m3v3  (a zároveň m3v3 je zanedbatelné vzhledem k m1v1)  pro stejnost

ad.3) m1v1, m1v1+m3v3  (a zároveň m3v3 není zanedbatelné vzhledem k m1v1)  pro podobnost              

ad. 4) m1v1+m2v2  pro souhrnný pojem

 

 Srovnáme-li shora uvedenou filosofii jazyka s  filosofií jazyka Aristotela, lze říci, že v případě hmotnosti jde o látku a v případě rychlosti a zejména jejího směru jde o formu, v případě písmene a=m1vjde o esenci, tedy bytnost, jsoucno zobrazované v daném pojmu, v případě a+c=m1v1 +m3v3  (a zároveň m3v3 je zanedbatelné vzhledem k m1v1) jde o jednotlivinu, případek, akcident a v případě a+b=m1v1+m2v2 , jde-li o nejobecnější souhrnný pojem všech esencí, jde o celou bytnost, jsoucno dle pojetí Aristotela. 

 

Chápeme-li Boha jako čistou formu bez látky, resp. prvního hybatele, pak je nutné rozdělit skutečnost na čistě kinetickou energii bez obsahu hmoty jako je tomu v případě světla, resp. elektromagnetického vlnění, jehož energie je dle Einsteinovi Speciální teorie relativity tvořena pouze kinetickou energií, které pak představuje tuto čistou formu, prvního hybatele, tj. Boha, a dále na látku bez formy, čistě potencionální energii, která již nemůže být přeměněna na kinetickou energii. V tomto případě půjde o absolutní vakuum, tedy nehybné body časoprostoru o nulové hmotnosti a rychlosti, které nemají tudíž žádnou kinetickou energii. Kinetická energie ať již v podobě čisté kinetické energie čili světla nebo v podobě potenciální (kinetické) energie, tedy v podobě jiného druhu energie přeměnitelné na kinetickou energii je pak věčná dle zákona zachování energie.

 

Vznik světa si lze poté představit jako srážku světla, resp. elektromagnetického vlnění s absolutním vakuem, přičemž bodům časoprostoru o nulové rychlosti a nulové hmotnosti, které tvoří toto absolutní vakuum, by byla tímto světlem, resp. elektromagnetickým vlněním udělena nenulová rychlost maximálně pak rychlost světla.

* Toto pojetí vzniku Vesmíru odpovídá biblickému aktu Božího stvoření nebe a Země z ničeho, odpovídá rovněž aristotelovské teologii a zároveň prvnímu rozumovému důkazu Boží existence dle Sv. Tomáše z jeho díla Suma teologická o prvním hybateli, podle kterého musí vše, co je pohybováno, být pohybováno něčím jiným.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Bytí je podle mého názoru pouze nejobecnější pojem, pod který patří všechny ostatní pojmy možná kromě těch pojmů, které nejsou, a tudíž je řadíme k pojmu ne-Bytí. I když pojem ne-Bytí lze možná rovněž podřadit pojmu Bytí, protože lze v pojmovém jazyce rovněž říci, že nic jest (ničím).


Skutečnost nejobecnějšího pojmu Bytí, příp. jím zahrnutých pojmů podle mého názoru znamená pohyb všech bodů časoprostoru jako částic o nulové hmotnosti, tedy vlastně pohyb ničeho, tedy v pojmovém jazyce lze hovořit dle mého názoru o Bytí (z) ne-Bytí.

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=660&whichpage=2 )

 

Reakce IPC:

 

Pro Dalibora Grůzu.


Moc nerozumím Vašemu vyjádření pohyb všech bodů časoprostoru jako částic o nulové hmotnosti.


Protože aby částice byla částicí, musí mít hmotu, ta hmota má určitou hmotnost, tak nevím, jak jste to myslel.

 

Má odpověď:

 

Jednotlivé body časoprostoru nazýváme události a matematicky s nimi zacházíme jako se čtyřvektory. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv. světoplochu.

Zdroj internetová encyklopedie wikipedie viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casoprostor


Pojmenování bodů časoprostoru jako bodových částic zformulovala již přede mnou teorie časoprostoru (viz výše).

 

Reakce Fallout:

 

Mohl by jsi nějak polopatě vyložit, co to je ten pojmový jazyk? Myslíš tím prostě náš běžný jazyk? Ten se dá překročit poměrně snadno (viz logika).

 

Má odpověď:

 

Pojmovým jazykem mám na mysli veškerý jazyk běžný i odborný.


Zde navazuji na úvahu Ludwiga Wittgensteina Tractatus logico-philosophicus, který uvádí: 6.54 Moje výroky vysvětluji takto: kdo mi porozumí, ten nakonec zjistí, že jakmile se skrze ně-a po nich-dostane nad ně, jsou nesmyslné (Obrazně řečeno musí odhodit žebřík, jakmile se po něm dostal nahoru). V pozdějším díle pak Wittgestein rýsuje úkol: oprostit naše myšlení od ustavičných svodů, omylů a fascinací jazyka, což je úloha nekonečná, neboť jsme uvěznění v mediu jazyka a nikdy z něho nemůžeme vyjít.


Matematickou filosofii používá rovněž Bernard Russel a A.N.Whitehead v jejich díle Principia Matematica, kteří zde položili základy Symbolické logiky. Příkladem je vztah: pokud A odpovídá B a X odpovídá A, pak X se rovná B. Tuto logistiku lze nazvat kostrou či schématem jazyka, konkrétním obsahem se znaky naplňují teprve v oblasti aplikované logiky.


Podle mne lze zajít v aplikované matematické filosofii ještě dále s použitím fyzikálního vztahu pro hybnost p=mv, kde p je vektor hybnosti, m hmotnost a v vektor rychlosti. Podle mne se v tomto případě jedná o základní fyzikální vztah (a to včetně fyzikálních vztahů pro energii, kde zákon zachování energie lze podle mne v konečném důsledku odvodit od zákonu zachování hybnosti), protože veškerá fyzika je podle mne mechanikou pohybu mikročástic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, které získáme nekonečným dělením hmoty, světla i absolutního vakua (viz *Pozn. na konci textu). Jednotlivé skutečnosti v našem světě jsou tak dány hmotností a vektorem rychlosti (tedy jde i o uspořádání), tj. vektorem hybnosti všech mikročástic o nulové hmotnosti, tj. bodů časoprostoru. Jde tedy v případě objektů v makrosvětě o matematicko-fyzikální výpočty s nekonečny (bodů časoprostoru), nulami (hmotností těchto bodů časoprostoru) a vektory rychlosti maximálně o hodnotě rychlosti světla c těchto bodů časoprostoru. Přičemž pohyb celku je vždy určován součtem vektorů hybnosti jeho částí. Např. hybnost částice tvořené dvěma body časoprostoru se rovná součtu vektorů hybnosti těchto dvou bodů časoprostoru a takto lze podle mého názoru matematicky charakterizovat postupně pohyb i nesložitějších organismů, jako je člověk apod.


Podle mého takovýto matematický popis skutečnosti je přesnější a překračuje fenomén jazyka ještě více než výše uvedená symbolická logika.


Pojmy odborného i běžného jazyka pak představují symboly zvukové, psané či jiné, kterými člověk zobrazuje výše uvedené skutečnosti, které jsou dle mého názoru vždy dány výše uvedeným pohybem je tvořících bodů časoprostoru. Tyto symboly skutečnosti vznikají do jisté míry pravděpodobnosti v různých jazycích náhodně, avšak tato pravděpodobnost, která do jisté míry předurčuje tuto náhodu, má za následek rovněž podobnost různých jazyků, i když vznikají izolovaně.

 

*Pozn.
Jednotlivé body časoprostoru nazýváme události a matematicky s nimi zacházíme jako se čtyřvektory. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme světočáry. Zdroj internetová encyklopedie wikipedie viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casoprostor . Pojmenování bodů časoprostoru jako bodových částic zformulovala již přede mnou teorie časoprostoru

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Pro IPC,


přesná definice Boha je dle mého názoru protimluv. Protože definice jako pojem, resp. tvořená pojmy, vždy představuje pouze model skutečnosti, její obraz, nikoliv skutečnost samou. Kdyby jsme chtěli absolutně přesnou definici Boha či jakéhokoliv jiného konkrétního pojmu, pak by již nešlo o model skutečnosti, nýbrž o skutečnost samou. Např. přesným modelem hradu Karlštejn je hrad Karlštejn sám, všechny ostatní modely (např. myšlenky o hradu Karlštejn) jsou nepřesné.


Dle mé filosofie pojmového jazyka tudíž pojem Bůh představuje skutečnost, která je určena svými hlavními znaky-pojmy jako všemocnost, věčnost, vševědoucnost, spravedlnost, přičemž další znaky-pojmy, které má a které já neznám, protože jsem se s Bohem nikdy přímo nesetkal, musí být zanedbatelné vůči výše uvedeným znakům- pojmům tak, aby nešlo o různý nebo podobný pojem vůči pojmu Boha.

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=662 )

 

Literatura:

1.) Filosofie  rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy 

2.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. 

3.) Durant, W., Příběh filosofie, Praha, Pragma

 

Reakce IPC:

 

Pro Dalibora Grůzu.


Je tento symbol universální?

 

Má odpověď:

 

Pro IPC,

máš-li na mysli mnou uváděný symbol Boha, mnou definovaného pomocí pojmů (znaků) všemocný, věčný, vševědoucí a dokonale dobrý, pak podle mne tento symbol jediného Boha jako protikladu oproti symbolům (pojmům) polyteizmu je universální. Podle mé filosofie a metafyziky pojmového jazyka (viz zvláštní kapitola) vznikají v různých pojmových jazycích shodné pojmy, vyznačující se tím, že jejich odlišné znaky jsou zanedbatelné oproti jejich shodným znakům. Tyto pojmy tak nemusí být zcela identické, jako např. pojem pes lze užít pro různé druhy psů, přičemž z hlediska tohoto pojmu jsou určující jejich shodné znaky a jejich odlišné znaky (různých ras psů) jsou zanedbatelné vůči těmto shodným znakům. Konkrétní výčet všech takto zanedbatelných znaků pojmu jediného Boha jsou podle mého názoru v různých pojmových jazycích věcí málo pravděpodobné náhody, avšak konkrétní výčet mnou výše uvedených nezanedbatelných podstatných znaků jediného Boha jsou podle mne v různých pojmových jazycích věcí vysoce pravděpodobné náhody. (což plyne z toho, že podle mého názoru jak pohyb těla tak pohyb duše živých organismů různých druhů, ras a národů je součástí hmotného světa, který je z hlediska fyzika předurčen pohybem mikročástic, přičemž tento pohyb je dle Heisenbergových vztahů neurčitosti více či méně pravděpodobný, nikoliv zcela kausální nebo jistý)

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=662&whichpage=2 )

 

l) Směřuje lidstvo ke spáse nebo ke zkáze?

   

Má otázka:

 

Podle mého názoru s prohlubujícím se poznáním a mocí lidstva lidstvo stojí na rozcestí vlastního sebezničení nebo rozumnějšího lidstva a světa bez válek. Já, protože spíše věřím v Boha, si myslím, že k tomuto sebezničení spíše nedojde. Věříte spíše ve spásu lidstva (tj. rozumnější lidstvo a svět bez válek) nebo v jeho zkázu (např. světovou atomovou válkou, teroristické útoky pomocí atomových zbraní)?

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Věř v boha, ale spoléhej se vždy na sebe. Co si lidstvo udělá, to bude mít ať je to lepší svět, nebo sebezničení a zničení všeho živého na planetě. Podívej se kolem sebe, co třeba je v tomto fóru. Co lidi nejvíce rozděluje a staví vzhledem k sobě do největšího odporu? Jsou to uznané pravdy. Dá se říci, že jsme zde všichni přátelé a přesto nás různost pravd staví proti sobě a tak se zbytečně napadáme a jeden nechce slyšet, co říká druhý aby tím neohrozil svou uznanou pravdu. Bez vzájemné domluvy není možné dojít ke kladnému výsledku. A nyní se podívej do světa a uvidíš totéž, jen ve velkém. Dokud budou pravdy lidi rozdělovat, pak není možný mír na světě a mají-li lidé v rukách schopnosti dostatečné ke zničení všeho života, pak je jejich zneužití a tím zničení života reálné a možné. Dokonce bych řekl pravděpodobné.


Jenže. Takový stav ohrožení vede dozajista mnohé lidi k zamyšlení a třeba nalezení příčin, které je možno odstranit a tak toto nebezpečí může vést k tomu, že lidé naleznou cestu ke světu bez válek a sporů pravd. A tak je zde díky nebezpečí i šance na záchranu a vstupu do nového lepšího světa. Jednou z cest je pochopení rozdělující funkce pravd a jako řešení vznik světového sněmu, ve kterém se sejdou zástupci všech pravd a za pomoci pravidel znemožňujících spor budou společně hledat řešení sporných otázek a cest k životu. Tím by byla omezena až zničena rozdělující funkce pravd a svět by byl blíže věčnému životu a lepší společnosti.

Tak a nyní se můžete všichni obrátit proti mně a dokázat tím, jak silné jsou obranné systémy uznaných pravd. Můžete ukázat, že vám současný stav vadí, ale řešit ho vůbec nechcete, protože jsou vám pravdy cennější než život sám.


MB
 

 

Má odpověď:

 

Mirku,

podle mého názoru nesmiřitelnost ideologii, která zdánlivě zapříčiňuje války a terorismus, má objektivní příčiny. Těmito objektivními příčinami je bída jedněch a bohatství druhých. Jinými slovy obyvatelé chudých zemí, kde není dostatečný ekonomický růst, vyvolávají války a naopak dostatečný ekonomický růst zvětšuje spokojenost těchto obyvatel, kteří pak chtějí mír. Je tomu tak, protože energičtí lidé mohou uspokojit svou touhu po růstu majetku z ekonomického růstu a věnovat svou aktivitu ve prospěch ekonomického růstu místo toho, aby okrádali, resp. olupovali prostřednictvím trestných činů, občanských, mezistátních či světových válek ostatní lidi či země. Jako příklad lze uvést velkou chudobu v Německu před nástupem Hitlera a začátkem druhé světové války a jako opačný příklad vznik Evropské unie mezi bohatými západoevropskými státy.


Podle mého názoru je tudíž třeba, aby bohaté státy a jednotlivci věnovali větší pozornost nastartování ekonomiky chudých rozvojových států k většímu ekonomickému růstu, protože jinak nelze vyloučit ani války ani mezinárodní terorismus, který časem jistě bude využívat atomových zbraní ze strany těchto států. Protože podle mého názoru při zkonstruování atomových zbraní nezní otázka, jestli ale, kdy i tyto státy toho dosáhnou (viz Severní Korea či Irán).


Přesto jsem spíše optimista, který věří, že, co Bůh řídí, dobře řídí. Věřím tedy, že se bohaté státy a jejich obyvatelé čím dál více budou věnovat problematice ekonomické růstu v těchto chudých státech.  

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.
Mé jméno je Miloslav, tedy nejsem Mirek, ale můžeš mne jmenovat Sláva, jsem na to zvyklejší.


Jak vidím, celkem se v názoru shodujeme, až na toho Pánaboha a jeho řízení. Nejsem zvyklý spoléhat na nikoho jiného než sám na sebe a dle toho i jednám a myslím. S tou závistí chudých a jejich vyvolávání války jsi to myslím trošku přehnal. Všimni si, že války většinou vyvolávají ty bohatší státy, a to tehdy myslí-li si, že mohou zvítězit. Cožpak Vietnam začal válku s Amerikou, či tomu bylo naopak a došlo k invazi USA? Nebo byla ta Amerika chudší než Vietnam? Cožpak je chudší než Irák, či byla chudší než Korea? A vidíš, silná Amerika vždy prohrála a s ostudou musela odejít. Chudoba je zlá věc a zvláště tehdy, když hladem a nemocemi umírají tisíce lidí. Právě ta chudoba vede k hledání náhradních zdrojů příjemna a takovou cestou, která nic nestojí je třeba zneužívání sexu a následkem je růst populace a růst chudoby. Bohatství a blahobyt vede k pravému opaku. Všimni si, že nejbohatší lidé jsou často bezdětní, nebo mají jedináčka, zatímco chudí mají třeba deset dětí. Tak je tomu i u nás, takže nemusíš daleko. Víra, že bohaté státy dojdou nějakým zázrakem k tomu, že začnou likvidovat bídu v těch chudých je bohužel zatím utopie. Přesto by to byla cesta nejen ke snížení populačního nárůstu a přelidnění, ale i k světovému míru. Jenže to by museli pochopit zákonitost dvou definic, o kterých jsem hovořil, a toto poznání aplikovat. Potom by zjistili, že je to pro ně samé výhodnější, a bylo by vyhráno. Jenže ten, kdo zneužívá svých schopností, vytváří odpor a opět zneužití schopností, což jej utvrzuje v tom, že nemůže jednat jinak, protože jsou lidé tak špatní. Naopak ten, kdo svých schopností využívá ve prospěch druhých, v nich vytváří lásku a ta je vede k tomu, že mu dávají i oni své schopnosti. Z toho musí udělat zákonitě závěr, že lidé jsou tak dobří, že on nemůže jednat jinak. A tak zůstává zákonitost skryta jedněm i druhým. Teprve až si tyto zákonitosti začnou lidé naplno uvědomovat, začne se svět měnit k lepšímu a tehdy začnou ti silní pomáhat slabším, protože budou vědět, že tím získají mnohem více než válkou. Potom bude vyřešena i to tvoje přelidnění a to bez násilných kroků, které by pouze vyvolaly odpor.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

podle mého názoru typickým příkladem války a chudoby jsou státy Afriky, které, když získají peníze ze západu, za ně často nakoupí zbraně. V afrických státech nedochází většinou ke změně vlády ve volbách ale pučem, běžné jsou pak vlekoucí se občanské války (např. Kongo). Jinými slovy energičtí chudí lide realizují svou aktivitu radši v občanské válce, tedy v rozporu se zájmem společnosti, místo, aby ji mohli, chtěli nebo uměli realizovat k ekonomickému růstu.


Lidé v rozvojových státech jsou jakoby v situaci Biblického Joba, který však jedná altruisticky pouze v Bibli, ve skutečnosti nedostatečné uspokojení potřeb s vysokou pravděpodobností nutí lidi k tomu, aby jednali čistě egoisticky (viz vlastní zisk, popř. krádeže, loupeže, války). Na charitu přispívají zásadně lidé, kteří mají více méně uspokojené své potřeby.


Co se týká Ameriky, tak to samé, co platí o chudobě a bohatství mezi rozvinutými evropskými státy a rozvojovými státy, tak to platí o sociální struktuře v USA. USA mají nedostatečnou sociální politiku, která by umožnila uplatnění chudým energickým lidem (s velkými potřebami). Proto USA rovněž může vyvolat nespravedlivou válku, aby umožnila uplatnění chudých energických lidí v armádě (zřejmým příkladem je Irák) a přenáší tak vnitřní konflikty, resp. malý sociální smír v USA (tyto konflikty se projevily válkou gangů např. při zaplavení New Orleans v důsledku hurikánu Katrina) za hranice USA.


Řešení situace chudých rozvojových států je podle mého názoru věcí nejenom bohatých států, ale i každého obyvatele těchto bohatých států, kteří mohou přispívat na charitu v těchto rozvojových státech. Zároveň si spíše myslím, že na to přijdou všichni lidé sami dříve, než zničí v bratrovražedných válkách sami sebe, řízeni evolucí, přírodou či Bohem.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Každý má před sebou nejméně dvě cesty. Jedna je snadnější a druhá složitější. Je snadnější vzít do rukou zbraně a získat tím cosi, než totéž získat třeba prací. Pro nevzdělané, často negramotné je mnohdy ta cesta zbraní téměř jedinou a na výběr mají mezi smrtí hladem a přežitím. Jenže tyto boje většinou probíhají uvnitř těchto národů, nebo mezi sousedními státy, viz Afrika. Pokud bys těmto lidem dokázal otevřít tu druhou cestu, čili dát jim základní podmínky pro život a vzdělání, pak tu první rádi opustí. Něco jiného je to v Iráku. Předtím to byl Irán. Zde proti sobě stojí dva zájmy. Jedním je zájem o lacinou ropu (Amerika) a na druhé straně víra, která tvrdí, že ten kdo zahyne za pravdu Muhammada, bude žít ve věčné blaženosti věčně. Přesto si všimni, že bojovníci džihádu většinou vraždí své vlastní lidi. Opět je na místě připomenout stupeň negramotnosti a primitivní podmínky chudých lidí v této oblasti. A znovu je zde ta volba, kterou mají ztíženou i tím, že jim kněží vymývají mozky. A tak zaútočili sebevražedně i na USA a Amerika ví, že čemusi takovému není možno účinně čelit, či tomu zabránit. A tak má krásný důvod k útoku na Irák a vytvoření tam proamerické vlády. A již má Amerika přístup k ropě. Čili cesta definice druhé se vyplatila, čím byla potvrzena správnost této cesty. Jenže národy Islámu sbírají síly a schopnosti, které zneužijí a Amerika pocítí krušné chvíle, kdy se jí druhá věta vrátí na vlastní hlavu. A tak pravda opět vítězí na úkor života. Kdyby Američané na místo zbraní vydali dolary třeba na zúrodnění pouští a školství v těchto oblastech a nic za to nežádali, tyto národy by je milovaly a Amerika by získala daleko víc a bez krve. Tito lidé by získali nové prostory pro život a vzrostl by blahobyt. Růstem vzdělání by sami našli tu cestu druhou a jejich úroveň by rostla. A ejhle, náhle by neměli potřebu deseti dětí, ale stačily by jim třeba dvě. Jen pravda Islámu by byla trošku oslabena.


Mluvíš o charitě a o tom, že by každý měl cosi věnovat těm lidem. Já mám bohužel s charitou trošku špatnou zkušenost. Znám člověka, který se charitou velmi dobře živí a jeho plat by mu nejspíše záviděl i ministr a z čeho myslíš, že jdou peníze na jeho plat a platy ostatních funkcionářů? Z těch peněz, které lidé posílají těm ubohým. A tak ti chudí dostávají jen zlomek, aby se neřeklo. Oni třeba nemají co do úst a oni jim pošlou toaletní papír. Charita zde není proto, aby pomáhala potřebným, ale proto, aby ukázala jak je církev hodná a dobrá. Kdyby taková byla, pak by uvolnila na takové účely miliardy ze svých kont, které jsou jedna z nejtučnějších na světě. Tak hodná však církev není.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

podle mne lze jednání člověka charakterizovat dvěma vysoce pravděpodobnými fázemi, první fáze, kdy jedná egoisticky, chce revoluci a není ochoten se dohodnout, a to tehdy nemá-li uspokojené své hmotné potřeby. A druhá fáze, kdy má uspokojeny své hmotné potřeby a jedná altruisticky, podporuje charitu, upřednostňuje evoluci, dohodu a je konzervativní. Jinými slovy Biblický Job, který je nemocný, chudý apod. a jedná altruisticky, je ve skutečnosti velmi málo pravděpodobný.


To samé platí o církvi, o bohatých i chudých státech a jejich bohatých a chudých občanech či obyvatelích. Jde podle mne o zákon lidského myšlení, proto nelze vinit církev z toho, že není chudobná, jak káže Ježíš Kristus, a usiluje o své hmotné zajištění a teprve poté přispívá na chudé, nelze vinit chudé státy a lidi z toho, že chtějí revoluci a nechtějí se dohodnout. Podle mne o všem tom lze říci, lidské jak lidské.


Proto je podle mého názoru nutné nejdříve dosáhnout ekonomického růstu v chudých státech a teprve poté je možno očekávat pokles konfliktů způsobených rozporem mezi bohatými a chudými lidmi. Teprve poté bude možné pokročit v dosažení ráje pro všechny v našem světě, který je v našich rukou. V tomto ráji pro všechny, jejichž hmotné potřeby budou uspokojeny, lze čekat větší lásku k bližnímu a  podle mne i ke zvířatům a ostatním živým tvorům.


Podle mne k tomuto poznání lidstvo samo v budoucnu dospěje řízeno, resp. větší pravděpodobností danou evolucí, přírodou či Bohem, jak se komu líbí.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Slávo,

podle mne člověkem, který má uspokojeny hmotné potřeby, může být jak chudá babička, tak i bohatý podnikatel, takovýto člověk pro sebe již nic hmotného nepotřebuje a dává na charitu. V případě takového bohatého člověka si tento uvědomí, že nashromážděné peníze nemůže utratit on a jeho rodina ani do konce života, v případě chudé babičky tato babička má důchod a nemůže ho sama utratit, protože je spokojená s tím, co má. Zároveň v určitých případech ani bohatý podnikatel nemusí mít uspokojeny své hmotné potřeby a chce další majetek.


Jak moc majetku potřebujeme k uspokojení našich hmotných potřeb, podle mého názoru souvisí s naší energičností, vitalitou, energický člověk potřebuje větší majetek, méně energický člověk zase menší majetek k tomu, aby byl spokojen. Obecně platí, že starší člověk je méně energický než mladší člověk, z toho plynou rovněž nižší hmotné potřeby staré babičky než mladého podnikatele.


Proto lze podle mne lze jednání člověka charakterizovat dvěma vysoce pravděpodobnými fázemi, první fáze, kdy zejména mladý člověk jedná egoisticky, chce revoluci a není ochoten se dohodnout, a to tehdy nemá-li uspokojené své hmotné potřeby. A druhá fáze, kdy zejména starší člověk má uspokojeny své hmotné potřeby a jedná altruisticky, podporuje charitu, upřednostňuje evoluci, dohodu a je konzervativní. Jinými slovy Biblický Job, který je nemocný, chudý apod. a jedná altruisticky, je ve skutečnosti velmi málo pravděpodobný.


Obecně však platí, že průměrný chudý člověk nemá uspokojeny své hmotné potřeby a průměrný bohatý člověk cítí své hmotné potřeby uspokojeny.

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=649&whichpage=2 )

 

Reakce IPC:

 

Pro Dalibora Grůzu,


Narážíte na celou problematiku lidského poznání; K čemu odesílá slovo? A jaký je jeho význam vzhledem ke skutečnosti?

 

Má odpověď:

 

IPC,

slovem chápu symbol určitého jevu, přičemž na základě poznání si člověk vytváří soustavu těchto symbolů, tedy obraz světa obsažený v jeho duši, resp. mozku. Základní principy vzniku této soustavy jsou stejný, podobný, různý a souhrnný pojem, tedy člověk umísťuje pojmy do těchto kategorií. Tyto principy jsem odvodil ze způsobu, jakým se učí jazyk malé dítě. Malé dítě určí o určitého objektu, že jde o pojem psa (např. baf, baf), pak musí určit, který objekt rovněž spadá pod tento stejný pojem (jiný pes, baf, baf), dále musí určit, který objekt je různý (např. kočka, mňau, mňau), dále určuje, který objekt je podobný, avšak již nejde o stejný pojem (např. vlk a pes) a posléze určuje souhrnný pojem (např. k pojmu psa, kočky a vlk, kterým jsou zvířátka).

 

(viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=662 )

 

Reakce Skidz:

 

Nemyslím si,že by pro všechny bylo jednoduší vzít do rukou zbraň. Lidé jsou různí a člověk se musí potýkat s morálními zákony té či oné skupiny. Pokud jsou přesvědčení, že když někoho zabiji, nebo následkem jejich činnosti zemře jiný člověk, tak pro něj zrovna nebude snazší cestou zbraň.


Hlavní klín není různorodost názorů každého jednotlivce, či skupiny, ale to, že nejsou lidé schopni tolerovat ten či onen názor, a to, že se nikdo nechce otevřít k jiným myšlenkám a na nich dále pracovat.


V přirozené podstatě mysli nenalezneme zmatenost, zmatenost znamená pouze to, jakým způsobem věci prožíváme, věci které máme označeny v mysli jako zmatené. (Topga Julgjal rinpočhe).

 

Má odpověď:

 

Skidzi,  Slávo,


podle mého názoru je třeba v budoucnu dospět k exaktní filosofii,  tedy filosofické pravdě. V současnosti jednotlivé filosofie se této pravdě pouze přibližují, čím více se jí přiblíží, tím větší mají účinek z hlediska trvalého. Zároveň podle mého názoru každá filosofie, resp. každý člověk má částečně pravdu a částečně se mýlí, z toho plyne požadavek tolerance vůči jiným názorům. Proto podle mého názoru by hlavním úkolem filosofa nemělo být hledání co největšího počtu stoupenců ale úsilí o co největší díl exaktnosti jeho filosofie.


Proto podle mého názoru rozporné názory na filosofické otázky nejde vyřešit prostou dohodou stoupenců té či oné filosofie či náboženství, ale je třeba najít exaktní poznání, čili ověřitelnou (verifikovatelnou) vědeckou pravdu v těchto otázkách.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Ano, to je jedna z možných variant. Udělat s filosofie exaktní vědu, aby její výsledky byly prokazatelné a dokazatelné. Celkem vzato se o to snažím, třeba tím, že jsem hledal konstanty řídící proces myšlení, aby bylo možno jít od podstaty k povrchu, čili aby došlo k exaktnímu přístupu. A ejhle. Popsal jsem podstatu lidské duše jako důsledek funkce slova v procesu myšlení, což je dokazatelné a dalo by se říci, že jsem vnesl exaktnost do této části filosofie. Jsou zde však lidé jiných pravd a sám se můžeš přesvědčit o tom, jaké jsou jejich reakce. Považují to za podkopávání základních pilířů idealismu. Takže ani ta tvoje navrhovaná cesta není vůbec lehká a jak sám vidíš, již se na tom pracuje. Možná by to chtělo ty cesty spojit. Možná by to chtělo najít cestu zcela jinou. Ideálním stavem by bylo aby ta cesta nikomu nebrala co je mu svaté a všem dala cestu k dohodě. Takovou cestu jsem však ještě nepoznal.


SkidZ.


Představ si, že jsi negramotný, nic neumíš a navíc jsi pod hranicí chudoby v oblasti, kde se bojuje. Co je pro tebe snazší? Vzít samopal do ruky a jít bojovat, nebo se začít učit a snažit se zdokonalovat společnost? Pro tebe je jistě snazší to druhé, ale pro Palestince, nebo jim podobné je snazší a schůdnější to první. Jako vojáci dostanou najíst, mají kde spát a některé životní podmínky mají mnohem lepší než v téže oblasti civilisti. Když jim navíc kněží tvrdí, že jsou bojovníci Alláha a zemřou- li, pak dosáhnou věčné blaženosti po jeho boku, pak je vše zcela jasné. Ty se na věc díváš ze svého pohledu a to je chyba. Z jejich pohledu vše je zcela jiné.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

díky za tvé podněty, proto si myslím, že vyhnout se zkáze lidstva, je možné pouze jeho dokonalejším spojením, resp. sjednocením v celosvětových mezinárodních organizacích, kterou budou demokratické a zároveň budou mít i sociálně tržní rozměr, tedy bude v nich platit solidarita bohatých s chudými. Jedině tak lze zajistit, aby politika v těchto státech nebyla věcí náhody, tedy nejčastěji prosazení v určité chvíli nejmocnějšího diktátora, který se nebude zdráhat použít atomové zbraně k útoku na jinou Zemi (např. v současnosti, kdyby došlo k islamistickému převratu v Pákistánu). Státy sdružené v takovéto celosvětové organizaci budou vázány a zároveň jejich vnitrostátní politika bude předurčována jejich mezinárodněprávními závazky plynoucími z jejich členství v takovéto celosvětové mezinárodní demokratické a sociálně tržní organizaci. Takovou cestou by mohlo např. být rozšiřování Evropské unie o asijské či africké státy, v současné době jde např. o Izrael, Turecko apod.

 

m) Marxismus

 

Peníze jsou cosi jako akcie státu, když výkonnost ekonomiky státu roste, peníze se mohou zhodnocovat, když výkonnost ekonomiky státu klesá, peníze se mohou znehodnocovat.

 
Příčinou hospodářských cyklů, jako jsou krize, deprese, oživení a konjunktura v tržní ekonomice je dle mého názoru selhání investiční přerozdělovací a plánovací funkce trhu, tedy účastníci trhu a stát očekávají velké zisky z podnikání, velký hospodářský růst, proto investují (úvěrují) a utrácejí, ve chvíli, kdy se tyto zisky nekonají, pak dochází k bankrotům a hospodářské krizi, kdy jsou investoři naopak přehnaně opatrní, neinvestují, neutrácejí, čímž dochází k hospodářskému poklesu, při stabilizování situace, pak opět investoři začínají více investovat a dochází k pomalému hospodářskému růstu, až dojde opět k přehnanému optimismu investorů, podnikatelů a státu, přehnaným, nenávratným investicím a celá situace se opakuje. Základní chybou je zde nesprávné plánování hospodářského vývoje a přerozdělování ekonomických statků investory a podnikateli, kdyby tito správně odhadli pomocí tržního mechanismu vývoj ekonomiky, tak by dle mého názoru, došlo k nepřetržitému hospodářskému růstu bez inflace. Proto by z hlediska investic (úvěrů) měla platit maximální průhlednost, maximální možná kontrola ze strany investorů (věřitelů), nekorupční prostředí, které zkresluje informace věřitelů a zvážit je třeba rovněž povinné pojištění velkých investic apod.


Komunistické heslo "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" má dle mého názoru následující vadu. Ekonomické statky je třeba rozdělovat nejenom podle hlediska uspokojení současných potřeb, ale i podle hlediska uspokojení budoucích společenských potřeb. V tomto ohledu jsou velké neuspokojené potřeby člověka dle mého názoru hnací sílou velké nabídky ekonomických statků v rámci ekonomiky společnosti tímto jedincem. Neuspokojené potřeby jsou tak největší zárukou budoucího ekonomického růstu společnosti. Proto není možné uspokojovat ve velké míře potřeby jedince, který si to nezaslouží svým ziskem. Je tedy nutné z hlediska budoucích potřeb společnosti vždy spojit uspokojení potřeb s úspěšnou nabídkou ekonomických statků jedincem v rámci ekonomické křivky společenské nabídky, tedy s tímto jedincem dosaženým ziskem.


Tohoto socialistická ekonomika nebyla schopna, resp. se o to nesnažila, protože rozdělovala ekonomické statky v duchu výše uvedeného hesla každému podle jeho současných potřeb, proto klesala výkonnost její ekonomiky a zároveň s tím i hodnota její měny, resp. peněz.

 

Slávo,

papírové peníze se vyvinuly ze soukromých směnek, tj. dlužních úpisů, kdy jejich příjemce měl mít jistotu, že je dostane proplaceny např. ve zlatě. Papírové peníze jsou jako směnky vydané státem, kdy pomocí nich může jejich vlastník platit i v nejhorším případě, kdy je nebude chtít nikdo přijmout, alespoň své dluhy vůči státu (daně, sociální pojištění a jiné odvody apod.). Zároveň tyto směnky státu by měli být kryty majetkem státu, dříve byly kryty pouze zlatem, dnes může jít i o jiné příjmy či majetek státu. Protože papírové peníze nezní na určitý ekvivalent např. ve zlatě, ale nominální cena zlata v papírové měně určitého státu může růst i klesat podle skutečné hodnoty dané měny ke zlatu, lze papírové peníze přirovnat k akciím státu, jejichž skutečná cena na burze rovněž kolísá podle majetku a hospodaření dané akciové společnosti, ať mají jakoukoliv nominální hodnotu (tedy znějí na velkou nebo malou hodnotu). Papírové peníze jako akcie státu jsou tudíž kryty majetkem dané společnosti, resp. ekonomiky určitého státu či soustátí, kde platí, a jejich skutečná hodnota na měnovém trhu rovněž roste nebo klesá podle skutečné hodnoty majetku a výkonnosti ekonomiky státu stejně jako u akcií na akciovém trhu.


Stát by pak měl být garantem toho, že vydá pouze tolik nových papírových peněz, o kolik vzrostla ekonomika, resp. majetek daného státu, nebo toho, že z ekonomiky stáhne tolik papírových peněz, o kolik klesla ekonomika, resp. majetek daného státu, aby nedošlo k velké inflaci, která má určitě za následek nezasloužené přerozdělení majetku uvnitř společnosti a nedůvěru v takovou měnu.

 

n) Kolektivní spravedlnost je více než individuální

 

Kolektivní spravedlnost nebo dobro, kterým je evoluce, má na mysli dobro všeho živého a teprve v jeho rámci individuální dobro jednotlivce, slovy Bible: abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé Matouš 5:45. Evoluce podle mne tedy směřuje ke konečné dohodě všech jedinců dobrých i zlých, dobro nevinného tak není nadřazeno dobru pachatele zločinu. V ideální společnosti majetek každého jedince bude odpovídat jeho energičnosti, vitalitě (dle mého názoru jeho kinetické energii), k čemuž bychom se měli přibližovat, a to postupným výchovným vzdáváním se majetku ve prospěch energičtějších jedinců, kteří budou také díky této výchově schopni stále dokonaleji využít svou energii ve prospěch společnosti.  Vzdávání se majetku zahrnuje rovněž odpouštění vin a dluhů. Zároveň platí, že kdo takto průběžně odpouští, tomu bude takto průběžně odpouštěno a nakonec odpuštěno v důsledku vícestranného zápočtu vin a dluhů ve stále se rozšiřující společnosti založené na dohodě místo donucení.

 

Reakce Gato:

 

Je, protože kolektiv tvoří několik individuí a několik je více než jeden.

 

Reakce IPC:

 

Co je větší část nebo celek?

Po zodpovězení této otázky následuje:

Je kolektiv složen z částí tedy individuí?

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Tvůj předpoklad,že evolucí musí být pouze kladem je chybný. Evoluce je podmíněna podmínkami, které ji ovlivňují a ty mohou evoluci vést ke kladu i záporu. Kdybys byl dinosaurem a došlo k změně životních podmínek, zřejmě bys průběh nastalé evoluce nehodnotil právě kladně, protože by vedla k vyhynutí tvého druhu. Pokud lidé zničí na Zemi podmínky pro život, výsledek nastalé evoluce také nebude příliš kladný. Dá se tedy říci, že vycházíš s chybných předpokladů a výsledek je tomu podřízen.


Se spravedlností je tomu podobně. Jakási všeobecně platná spravedlnost neexistuje a je vždy podřízena okolnostem, které společnost řídí. Monarcha vytváří zákony dle svých zájmů, v demokracii toto činí většina a podobně. Ty se na spravedlnost díváš pouze ze svého pohledu a potom se ti jeví spravedlivé to, co ty za spravedlivé uznáš. Jiný člověk v jiných podmínkách však totéž může vnímat jako kolosální nespravedlnost

.
MB

 

Reakce Gato:

 

Dalibore.

Tvůj předpoklad, že evolucí musí být pouze kladem je chybný. Evoluce je podmíněna podmínkami, které ji ovlivňují a ty mohou evoluci vést ke kladu i záporu. Kdybys byl dinosaurem a došlo k změně životních podmínek, zřejmě bys průběh nastalé evoluce nehodnotil právě kladně, protože by vedla k vyhynutí tvého druhu. Pokud lidé zničí na Zemi podmínky pro život, výsledek nastalé evoluce také nebude příliš kladný. Dá se tedy říci, že vycházíš s chybných předpokladů a výsledek je tomu podřízen.


Slávo,


jsem věřící, a proto věřím, že všeobecná spravedlnost podle zásluh existuje a lidi, kteří ji nehledají, mám v menší úctě než ty, kteří ji hledají.

   

Budha nazývá tuto spravedlnost dharma.

 

Reakce Miloslav Bažant:


Se spravedlností je tomu podobně. Jakási všeobecně platná spravedlnost neexistuje a je vždy podřízena okolnostem, které společnost řídí. Monarcha vytváří zákony dle svých zájmů, v demokracii toto činí většina a podobně. Ty se na spravedlnost díváš pouze ze svého pohledu a potom se ti jeví spravedlivé to, co ty za spravedlivé uznáš. Jiný člověk v jiných podmínkách však totéž může vnímat jako kolosální nespravedlnost.

  

Gato.

Mluvíme zde o lidské spravedlnosti. Ukážu ti příklad a ty mně řekni, co si tom jako soudce spravedlnosti myslíš.


Narodilo se děvče a žilo v rodině, kde se rodiče opíjeli a krádež pro ně byla častou cestou k obživě. Děvče povyrostlo a vlastní otec je zneužíval. Poté již byl jen krůček k prostituci, od prostituce k drogám a poté toto děvče pro peníze na drogy zavraždilo člověka. Byla uznána za vinou. Kdyby totéž děvče vyrostlo v normální rodině, mohla z něj být třeba lékařka a vážený člověk. Je spravedlivé ji soudit za to, co bylo důsledkem situace, za kterou vlastně nemohla, kterou zavinil někdo zcela jiný? Soudy mají za úkol chránit společnost, a proto soudí dle činů a jejich společenské nebezpečnosti. Jaký by byl tvůj soud?


MB

 

Má odpověď:

 

Kolektivní spravedlnost na rozdíl od individuální spravedlnosti je podle mne v tom, že příroda neničí okamžitě zlé (zbytečně konfliktní) jedince a nechává jim čas, aby se napravili. Kolektivní spravedlnost na rozdíl od individuální spravedlnosti zároveň neodměňuje okamžitě dobré (prohlubující soulad) jedince, když k zvětšení souladu v okolí jedince díky jeho dobrým skutkům dochází často až v delším čase.


Kolektivní spravedlnost je tudíž dobrá k dobrým i zlým,, je výchovná a směřuje k souladu dobrých i zlých jedinců, k jejich dohodě, na rozdíl od individuální spravedlnosti, která obrazně řečeno v rozhodném okamžiku třídí zrno od plev.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Gato.


Podobných případů je mnoho a všechny jsou si podobné. Člověk žije v určitém prostředí a to ho utváří a formuje k obrazu svému. Za činy, které z toho jako důsledek vyplynou,je však zodpovědný jedinec, i když skutečnou vinu má prostředí, které ho formovalo. Kde je potom nějaká spravedlnost? Lidé žijící v normálním prostředí takovými lidmi opovrhují a mají k nim odpor, ale kdyby žili v tomto prostředí, dopadli by stejně jako oni, protože by jim byly vžité normy tohoto prostředí. Kdyby soud znal historii života delikventa, většinou by jej nedokázal soudit a odsoudit, protože by poznal, že se jedná spíše o oběť. Tím neříkám, že stejně jako ostatní necítím k těmto zločincům odpor. Říkám jen, že skutečná spravedlnost je nereálná. Kdyby existoval bůh a měl tyto lidi soudit, jako vševědoucí by soudu nebyl schopný. Ani boží soud tedy není reálný.


MB
 

Reakce Gato:

 

Skutečná spravedlnost je neskutečná? Rozporuplná věta. Bůh je také všemohoucí, a proto dokáže rozhodnout. Ta lidská spravedlnost vychází z nás lidí a proto je tak nedokonalá, jak nedokonalí my jsme.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Gato.

Spravedlnost je konečným výsledkem, a pokud nejsou vyřešeny otázky předchozí, čili právo na stejné životní a vývojové podmínky, je výslednice vždy chaotická a nesmyslná. Čekal jsem, že si to uvědomíš a začneme se bavit o tom, jak zajistit stejné podmínky pro vývoj všech jedinců, čili vrátíme se na samý začátek řady, na jehož konci je posuzování spravedlnosti. Bylo by to téma bez konce a bez reálného výsledku, toho jsem si vědom, ale mohlo by dojít k nějakým dílčím výsledkům a třeba jen nápadům. Zároveň by se ukázalo, kdo z nás přináleží smýšlením k levici a kdo k pravici, či dokonce k radikální levici, či pravici.


Jak tedy řešit ty startovní podmínky rovné pro všechny? To je otázka do rvačky.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo, Gato,


podle mne existuje evoluční (resp. vývojová) kolektivní spravedlnost a perfektní (dokonalá, resp. ideální) kolektivní spravedlnost, tedy soulad všech a všeho, ke kterému směřuje postupným vývojem shora uvedená evoluční kolektivní spravedlnost. Přičemž každá daná skutečnost představuje projev této evoluční kolektivní spravedlnosti. Jinými slovy každý jedinec jedná během svého vývoje tak, na co mu jeho mozek a síly stačí.


V tomto pojetí smrt jedince (např. Ježíše Krista ale i jiných jedinců) je evolučně kolektivně spravedlivá, protože na základě zkušenosti svých chyb, směřuje všechny živé organismy k ideální kolektivní spravedlnosti a to prostřednictvím trestu za zabití jakéhokoliv živého tvora, po jehož odpykání má každý živý tvor možnost být opět svobodný, tedy neomezený nuceným trestem.
Jinak řečeno, přestože v případě smrti jedince se jedná o evoluční (resp. vývojovou) kolektivní spravedlnost je tato skutečnost z hlediska ideální kolektivní spravedlnosti (tj. dokonalého souladu všech a všeho) jako cíle této evoluce velmi nespravedlivá.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Jediné, co je na smrti spravedlivé je, že zemře každý, že tady nikdo není na věky. Nic víc. Vše ostatní je relativní. Pro židy byla smrt Ježíše na kříži spravedlivá, neboť se postavil proti pravdě, kterou uznávali a považovali za jedinou správnou. Z hlediska pozdějších křesťanů byla tato smrt na kříži nespravedlivá, neboť přinesl pravdu, kterou oni uznali. Kolektivní spravedlnost vždy chrání pravdy kolektivu a vše, co tyto pravdy ohrožuje, je spravedlivé zničit nebo pacifikovat. Je spravedlivé, že je většina kolektivu Rómů nevzdělaná a tím bez práce? Každý Róm ti řekne, že to spravedlivé není, ale já z hlediska jiné pravdy mohu říci, že to spravedlivé je a že si za tento stav mohou oni sami. Nikdo je přece nenutil, aby své děti neposílali do školy a nedohlíželi na jejich výchovu, jak to děláme my ostatní. Když tak nečinní, pak jsou jejich děti nevzdělané a jako takové i těžko zaměstnavatelné. Takové děti vyrostou a jsou z nich rodiče, kteří jednají stejně, jako jednali rodiče jejich a tak to jde stále dokola. Když se mezi nimi najdou lidé, kteří činní zodpovědně sami se s tohoto kolektivu vyčlení a zapadnou spíše do majoritní společnosti, která je přijímá jako rovné. Takže se spravedlností a zvláště kolektivní je to těžké a vždy je relativní.

MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,


podle mne smrt a bolest člověka či jiného živého organismu je jeden z prostředků evoluce, která podle mne směřuje k postupně stále dokonalejšímu souladu všech a všeho, přičemž úplné dokonalosti, tj. dokonalého souladu všech a všeho (tj. ideální spravedlnosti) bude zřejmě dosaženo v nekonečném čase.


Z tohoto pojetí plyne, že jakákoliv smrt a bolest je evolučně spravedlivá, avšak z hlediska výše uvedené ideální spravedlnosti je velmi nespravedlivá. V dokonalé společnosti s dokonalým ovládnutím přírody by nemělo být nesnadné oživit z genetického kódu jediného přeživšího organismu všechny ostatní živé organismy.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Dobro v přírodě představuje dle mého názoru evoluce přírody (odpovídající současným exaktním vědeckým poznatkům), která znamená, že každý minulý, současný a budoucí přírodní děj znamená evoluční zdokonalení života v přírodě, jinými slovy každý přírodní děj znamená evoluční zdokonalení společnosti všech živých organismů, pouze v rámci něj pak zdokonalení určitého živého organismu. Takto je se třeba dívat, jak na úspěchy určitého člověka tak i na jeho neúspěchy, na jeho zdraví i na jeho nemoci, avšak i na jeho zrození, bolest ale i na jeho smrt.


Stane-li se lidstvo dokonalé, pak si asi vzpomene i na své mrtvé předky, které se bude snažit oživit z genetického kódu živých jedinců. (viz prosba:
"A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Lukáš 23:42)


Žádný živý organismus nemůže sám ovlivnit, co si myslí. Jinými slovy v případě člověka žádný člověk nemůže sám zdokonalit svůj nemocný nebo pouze nedokonalý mozek. Všechny zdokonalení i léčba mozku tak musí přijít z vnější zkušenosti člověka. Tato vnější zkušenost člověka vytváří společenské vazby a vazby s neživou přírodou, které více či méně omezují svobodu člověka. Tam, kde tyto pevné vazby v důsledku trestu přírody za zabíjení živých tvorů neexistují, tam jedná člověk svobodně, resp. dle mého názoru náhodně (což plyne z poznatku kvantové mechaniky, jmenovitě Heisenbergových vztahů neurčitosti pohybu mikročástic, jejichž polohu lze určit pouze s větší či menší pravděpodobností, nikdy zcela jistě, tyto mikročástice zároveň tvoří veškeré věci a osoby v našem makrosvětě)


Evoluce přírody podle mého názoru směřuje s vyšší pravděpodobností ke konečnému cíli dokonalého souladu všech a všeho, což by měla být základní dobrovolné vazba v níž jsou uchyceny všechny živé organismy a zejména pak člověk. Proto člověk na základě této vazby má s vyšší pravděpodobností (objektivně) a zároveň by měl chtít (subjektivní povinnost) mírnit celkovou souhrnnou sílu srážek v našem světě, a to zejména v případě jeho znalosti výše uvedeného konečného cílu evoluce. Jde tak o objektivní podstatu subjektivní svobody.

 

(viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=673 )

 

o) Živé a neživé

 

Myslím si, že všechny živé organismy, ať již jde o člověka, živočicha, rostlinu, houbu, buňku či vir, mají duši, a to v tom smyslu, že disponují více či méně dokonalým modelem světa. U člověka jde o model světa v myšlení a pojmech a citový, u živočichů jde spíše o citový model světa, který jim umožňuje, aby si uvědomovali sama sebe jako jedince (viz Descartovo: Myslím, tedy jsem.), přijímat smyslové vjemy, pamatovat si alespoň v podobě pocitu, vnímat pocity např. jako bolest a učit se z vlastní zkušenosti, u rostlin, hub, živých buněk a virů jde pak zejména o pocitový model světa, který jim umožňuje budoucí jednání na základě minulé zkušenosti.


Touto duší, resp. modelem světa se odlišují živé organismy od neživých věcí. Robot, který by měl takovou duši, resp. model světa by byl podle mého názoru živým tvorem.

 

p) V ideální společnosti nebude soukromý majetek

   

Člověk by si měl uvědomit, že veškerý majetek, který má, věci, práva ale i život apod., mu byl pouze svěřen přírodou či Bohem a v případě jeho smrti o vše zase přijde, příp. bude muset skládat účty ze svého nakládání (dispozice) s tímto majetkem za jeho života např. Bohu.


Proto by se měl člověk snažit o dosažení ideální společnosti (utopie), kde bude daným majetkem disponovat vždy jedinec, který u něho bude schopen dosáhnout maximálního spravedlivého zisku (bez vnějších-externích nákladů jako poškození životního prostředí spojené s tímto ziskem a jiných škod apod.). Podle mne schopnost dosáhnout maximálního spravedlivého zisku souvisí s energičností, vitalitou, životním elánem daného jedince, který však musí umět využít tuto svou sílu ve prospěch společnosti.


V ideální společnosti, založené na trvalé skutečné a svobodné dohodě všech dotčených jedinců, pak bude mít člověk tento majetek pouze svěřen společností
a v případě, že jiný jedinec bude u něj schopen dosáhnout většího spravedlivého zisku, předá tento majetek jinému jedinci, který jej opět bude mít pouze svěřen společností. Nebude zde tak existovat soukromé vlastnictví majetku. Přesto i zde by mělo existovat vlastnické právo k tomuto majetku, a to v podobě jakéhosi latentního (spícího) psaného vlastnického práva, které obživne v případě rozpadu této ideální společnosti v momentě, kdy tuto trvalou a svobodnou dohodu všech členů této ideální společnosti vystřídají vzájemné spory jejich členů. Individuální majetková práva tak budou v této ideální společnosti tvořit pouze jakousi pojistku každého jejího člena.


Příkladem přiblížení se této ideální společnosti v současnosti nám může být např. Evropská unie, která ačkoliv tvoří jediný dohodnutý celek, tak v ní existují jednotlivé členské státy, které v případě rozpadu Evropské unie nebo v případě zániku členství některého státu v Evropské unii opětovně převezmou všechna výsostná práva postoupená tomuto nadnárodnímu celku.

  

Reakce Fallout:

 

Lidé by se právě NEMĚLI pokoušet o utopii. Neexistence osobního vlastnictví je potlačování přirozené povahy člověka.

 

A mluvíš o spravedlivém zisku, ale v podstatě to skoro vůbec nerozvádíš.

 

Má odpověď:

 

Podle mne existují dva typy hospodářských společenství, jedno představuje hospodaření rodiny a druhé tržní hospodářství. Co se mne týká, chtěl bych vidět v ekonomice společnosti více rodinných prvků, více lásky k bližnímu. Zároveň si uvědomuji, že toho lze snadno zneužít, proto navrhuji výše uvedenou pojistku spícího latentního vlastnictví, jehož vztahy obživnou v případě, že by člen této ideální (resp. rodinné) společnosti svého členství v této velké rodině zneužil.


Spravedlivý zisk znamená růst ekonomického produktu společnosti bez vnějších škod (např. na životním prostředí, na životě živých tvorů), které by bylo třeba v budoucnu hradit. Růst ekonomického produktu společnosti je protikladem pouhého přerozdělení majetku uvnitř společnosti na základě různých podob krádeže majetku.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.


Nad tématem tohoto tvého Topicu pouze kroutím hlavou. Nejsi s tímto názorem vůbec originální. Byla to příkladně myšlenka Husitů a vcelku by se dalo říci, že to byla myšlenka i komunistů. Prosím tě začni trošku myslet. Bude li vše společné, pak nikdo nebude mít potřebu hodnoty vytvářet a všichni se budou spoléhat na to, že je vytvoří někdo jiný a výsledek bude stejně společný. Ono to může lidem znít příjemně a ta představa může lidi přivést ke snaze toto realizovat, jak se tomu již několikrát stalo, ale jedná se pouze o populismus, nic víc. Já bych v takové společnosti nechtěl žít ani za nic, protože by nakonec zvítězilo pěstní právo a lidé by se rvali o zbytky toho, co vytvořila společnost, ve které fungovala pobídka. Kdybys chtěl argumentovat s tím, že se k takové společnosti musí lidé vychovat, nedělej to, protože jsem to slýchal odmala o systému zvaném komunismus.


Má odpověď:

 

Slávo,

věříš v nebe či ráj? Myslíš, že v nebi či ráji bude soukromý majetek?
Nemluvím o společnosti založené na donucení těch, kdo v ní žít nechtějí, ale o společnosti dobrovolné založené na dohodě jejich členů, přičemž v každý okamžik by člověk, který by chtěl odejít, mohl vzít svůj majetek a mohl by odejít.


V tom se, myslím, liším od komunistů, kteří brali lidem majetek násilím.


Ideální společnost (utopie) založená na společném, resp. spícím individuálním vlastnictví by se stejně jako nebe či ráj vyznačovala trojím zákazem donucení:


1.) Nelze nikoho donutit, aby se stal členem této ideální společnosti proti své vůli.


2.) Nelze nikoho donutit, aby sdílel jako člen tuto ideální společnost s někým, s kým ji sdílet nechce, členové této ideální společnosti by na základě dohody rozhodovali o přijetí nového či vyloučení člena.


3.) Nelze nikoho donutit, aby setrvával v této společnosti, člen by vždy mohl vzít svůj spící majetek a z této společnosti odejít.


Přiblížení se této ideální společnosti (tzn. utopii) založené na trvalé dohodě jejich členů by se pak nedělo násilím, resp. státním donucením, které lze podle mne použít pouze v případě obrany proti škůdcům, kteří zbytečně zvětšují konflikty uvnitř společnosti, ale vznikem, příp. zánikem dílčích soukromých ideálních společností o několika či více jedincích. Přičemž nezapojení se či odchod z takovéto ideální společnosti jedincem nelze považovat za zbytečný konflikt (tzn. škodu), ale jde o důsledek svobody jedinců a prostředek konkurenceschopnosti takovéto ideální společnosti založené výlučně na trvalé dohodě všech jejích členů.


Šlo by o zvláštní obdobu izraelských kibuců, avšak nikoliv určenou pouze k zemědělské činnosti, navíc s právem na majetkové vypořádání při odchodu člena a nemusela by nutně zahrnovat vlastnictví zemědělské půdy.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Nebe je pro mne to, co vidím nad hlavou a může to být denní, nebo noční nebe. Takže věřím v existenci nebe díky svým smyslům, které mně o něm informace dodávají. Nevěřím však v nebe, jak je hlásají víry. Nevěřím v posmrtný život, protože chybí cesta k přenesení všech informací mozku tak, aby jsem to byl v posmrtném životě opět já.


Nevěřím také ve výhodnost systému, který ukazuješ. Je v něm tolik styčných míst vyvolávajících spor, že ani nemám chuť je popisovat. Jen pro ilustraci. Ty vložíš do systému svůj majetek, který bys za normálních okolností rozmnožil. Zde dojde ke zhodnocení tohoto majetku, ale tobě se to přestalo líbit, chtěl bys třeba velký bazén, se kterým se zde nepočítá a při odchodu bys dostal jen ten základ se, kterým jsi přišel, jako bys celou dobu nic nedělal. Lidé nemají stejné schopnosti a nemají ani stejné potřeby, což samo o sobě vylučuje výhodnost takového systému. Ty kibuci jsou podřízeny víře a ti kdo tam jsou, jsou neustále ideologicky zpracováváni a učeni, že majetek není košér. Já jako svobodný člověk bych do takového systému vstoupil až tehdy, když by mé schopnosti ochably a ta rovnost by mně již nevadila, protože bych již neměl takové potřeby, jako zatím mám.


Chceš li, pak ti ukáži jiný utopický systém, který na rozdíl od tvého vytváří vysoká stupeň pobídky. Přesto tento systém nepovažuji za reálný a může posloužit jen k tomu, aby bylo cosi pochopeno.


Nejdříve si představíme systém třeba ve výrobním závodě jako pyramidu a můžeme si zakreslit tlaky a protitlaky, které v systému působí. Je zde tedy vrchol, čili manažer (třeba ředitel), který má funkce pobídky a represe. Pod sebou má třeba náměstky, ti mají pod sebou třeba vedoucí provozů, ti mistry, ti parťáky a ti dělníky. Když se podíváš na tlaky a protitlaky, které zde působí a tuto pyramidu obrátíš tak, aby protitlaky působily gravitačně, pak tato pyramida stojí na vrcholu a manažer přemáhal svým tlakem váhu celého systému. Podobně je tomu u všech skupin, jen dělníci jsou bez této zátěže protitlaku. Pokud tuto pyramidu obrátím tak aby stála na základně, je k tomu třeba změnit celý systém. Základem se stává dělník, který však již nepotřebuje příkaz ani represi, ale pobídku ziskem, který musí mít zajištěnou nedotknutelnost. Dělník vyrábí určitou část výrobku a polotovar nakupuje od skupiny dělníků o operaci níže. Přidá svou práci a prodává výrobek dál o skupinu výše. Když nic nevyrobí, nic nemá a to je ta nejlepší pobídka i represe jakou znám. Tento dělník však potřebuje kohosi, kdo mu zajistí nákup, prodej a přímou ekonomickou strategii,,čili toho bývalého parťáka, či mistra. Tento mistr dává své schopnosti tomuto kolektivu, a proto je kolektivem placen. Kolektiv má možnost si mistra vybrat a neplní-li dobře svou úlohu, vyměnit jej za jiného, lepšího a to ve vlastním zájmu. Kdyby vyměnili z jakýchsi postraních důvodů horšího za lepšího, odrazilo by se to ve výsledku na jejich vlastním zisku. Mistři potřebují vyšší management, a proto ji manažera vybírají a platí. Totéž je možno užít až na samý vrchol pyramidy. Následkem toho mají všichni zájem o zisk a zmizely všechny protitlaky v systému, jako se rozptylují síly do široké základny pyramidy. Takový systém by plnil roli peněz jako akumulátoru schopností, byla by zde maximální snaha o prosperitu a zmizely by veškeré spory nadřízenosti a podřízenosti. Takový systém by bylo možno označit jako maximálně spravedlivý.


Jde o utopický systém? Jde o kopii Švarc systému? O kopii nejde a to z prostého důvodu. Ve Švarc systému působí tlaky a protitlaky stejně jako v systému normálním obvyklém a manažer si může přisvojit část zisku a není možné jej vyměnit za lepšího.


Otázka utopie je dalo by se říci poloviční. Zavést tento systém by bylo celkem jednoduché. Stačilo by převést platy všech činitelů na procenta a tuto hladinu pro začátek ponechat jako startovní. Poté by se tyto měnilo dle trhu pracovních sil. Výrobní náklady zůstávají stejné, ale po zavedení systému dojde k tomu, že si budou lépe vybírat dodavatele dle kvalit a ceny, čímž ceny nákladů samočinně klesnou. Protože mají všichni zájem o zisk, vzroste pracovní morálka a produktivita na absolutní maximu, kterého je tento systém schopen. Právě proto je třeba převedení platů na procenta, neboť vzroste li zisk, pak vzroste i hodnota těch procent. Tento systém se tedy vlastně řídí sám a to k maximální prosperitě. Každý z činitelů systému se vlastně stává soukromníkem, který má zájem o ostatní v kolektivu, protože mu umožňují zisk.


Je nutno upozornit, že příkladně dělník nemá možnost ovlivnit, kdo bude třeba náměstkem, neboť tento člověk zastupuje a provádí služby příkladně vedoucím provozů a ti jej platí, volí a mají možnost jej odvolat a vyměnit za schopnějšího.


Toto téma je příliš široké pro toto fórum, pokud zde nemám napsat knihu. Přesto bych rád ukázal co by se stalo, kdyby soukromý majitel převedl svůj závod na tento systém. Jeho nynější zisk by byl převeden na procenta a byl zachován. V systému by vznikl zájem o zisk, vzrostla by prosperita a tím by se procento majitele zhodnotilo, čili by měl zisk mnohem větší. Když by převedl svůj závod zpět na běžný systém, vznikly by protitlaky a prosperita by začala prudce klesat. A tak by měl majitel užívající tento systém mnohem vyšší zisk, ale ztratil by schopnost ovlivňovat vlastní závod systémem příkazu a represe. Tím by zcela zanikl třídní spor mezi dělnickou třídou a majitelem závodu.


Mám dojem, že tento "utopický"systém je reálnější než společnost nerespektující základní funkci peněz a pobídku ziskem.

MB

 

Má odpověď:

 

Slávo k tvému modelu,


tímto by jsi přenesl na zaměstnance podnikatelské riziko. Zatímco dosud platí, že podnikatelské riziko nese vlastník podniku, který si vybírá zaměstnance, mistry i manažery a bere zisk ale i financuje ztrátu, ty by jsi chtěl, aby zaměstnanci byli odvislý od toho, jestli daný polotovar od nich někdo koupí, když zaměstnanci by museli investovat do materiálu a výrobních prostředků a riskovat, že výrobek neprodají. V současnosti však náleží zaměstnanci mzda, když podnik je v zisku, ale i když je ve ztrátě, dále dvou měsíční výpovědní doba a tříměsíční odstupné při výpovědi z organizačních důvodů.


Vysoké zisky některých vlastníků firem jsou kompenzací jejich podnikatelského rizika, protože mohou mnoho získat ale i mnoho ztratit. Nic však nebrání zaměstnanci, bude-li mít pocit, že jeho energie není dostatečně v zaměstnaneckém poměru využita, aby si založil vlastní firmu. Obyčejní zaměstnanci však často volí radši jistotu, resp. jistý nižší zisk ze mzdy, protože nemají dostatek energie, aby si založili vlastní firmu a nesli tak výše uvedené podnikatelské riziko.


K mému modelu ideální společnosti bych chtěl dodat:


Každá dohoda je kompromisem mezi snahou získat, resp. si zachovat přátelství a ziskem. Proto v případě ideální společenské skupiny založené na trvalé svobodné a skutečné dohodě, tak jak jsem ji popsal výše v tomto topicu, např. zřejmě i v případě kibucu, není osobní zisk jediným hlediskem setrvání v této skupině, ale přistupuje k ní i přátelství jejich členů.


Na podporu mého modelu chci citovat Aristotela, který na jedné straně byl zapřisáhlým stoupencem soukromého vlastnictví, na druhé straně však rovněž řekl:"Mezi dobrými lidmi by mělo platit ohledně majetku přísloví, že přátelé by měli mít všechno (rozumněji soukromé vlastnictví) společné".


Jinými slovy bohatý člověk by vstoupil do této ideální společenské skupiny, především aby získal přátele, čemuž by byl ochoten obětovat část svého zisku, chudý člověk by vstoupil do této společenské skupiny, především aby zlepšil své sociální postavení, a střední vrstva by vstoupila do této ideální společenské skupiny, především, aby zvětšila svůj zisk a okruh přátel.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Ano. Skutečně přenáším riziko ztráty na každého, kdo v tomto systému pracuje, ale také zisk. Nikde jsem neřekl, že by majitel kryl náklady a to ani energii ani materiál a v případě neúspěchu nesl ztrátu. To jsi řekl ty a já říkám, že nikoliv. Toto platí u tvého modelu kibucu ovšem s tím, že ztrátu nesou všichni. V mém jen ti, kdo ztrátu zavinili. Představ si třeba, že vyrábíš nábytek jako soukromník. Musíš nakoupit dřevo, musíš zaplatit energii a třeba nakoupit i nové stroje. Totéž platí u lidí v tomto mém systému. Právě takové věci jim zajišťuje ten dříve mistr, nyní jejich manažer a za to jej platí. Když udělá chybu, pak si za ni sám nese odpovědnost. To je spravedlivější než rozdělení ztrát mezi všechny, ať jsou vinni ztrátou, nebo ne. Samozřejmě by vyžadovalo podnikatelské konto u každého v tomto systému a toho, kdo by dělal škodu, by systém vyloučil. Při odchodu by však na jeho konto přibyla částka za investice, které do systému vložil. Byl by to velmi tvrdý systém a působila by v něm konkurence jako řemen. Představ si že by tam byla parta na úklid. Ten úklid by si platili ti, kteří jej potřebují a ti uklízeči by si tyto části rozdělili. Jenže potom by jeden koupil ze svého úklidový stroj a snížil cenu za úklid. Samozřejmě by každý raději platil méně a tak by ostatní uklízeči měli volbu. Buďto si najít jinou práci, nebo se také vybavit. Výrobní skupiny by měly také volbu dodavatele a jejich zástupce by vybíral toho nejvýhodnějšího. Výkonnost a spravedlnost by byly v tomto systému maximální, ale pracovat tam by nebyla procházka růžovou zahradou. Vedle takového systému by ten běžný nebyl schopný konkurovat.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

tvůj systém je založen na zvětšení nedůvěry mezi lidmi, kteří by museli každý vést účetnictví o své dílčí činnosti, podávat daňová přiznání a ostatní hlášení státu. Tvůj systém je založen na rozštěpení podnikového kolektivu, kde by dělník nevěřil mistrovy, mistr manažerovi a manažer vlastníkovi a na každý sebemenší vnitropodnikový pohyb by si vystavovali účetní doklady, aby mohli zjistit, kdo v podniku je ve ztrátě a kdo v podniku je v zisku. Stejně by se však neobešli bez dohody, protože výroba každého složitějšího výrobku vyžaduje kooperaci, tj. dohodu o nákupu materiálu, o hrazení energií např. ve výrobní hale, o úklidu výrobní haly, o nákupu strojů určených pro více lidí apod.


Můj návrh je naopak postaven na zvětšení důvěry mezi lidmi, na sjednocení všech lidí, na dosažení individuálního maximálního ekonomického výkonu, je-li určen pro Společnost přátel, pokud jsou stále mými přáteli (trvá naše společnost dohody), tj. zásadně, pokud i oni vyvíjejí maximální individuální ekonomický výkon pro tyto přátele. Podle mého názoru jde o spojení sociálního a tržního hlediska v rámci jednoho ekonomického subjektu nezávisle na státu.


Jinými slovy vrátím-li se ke shora uvedenému podobenství ideální společnosti s nebem či rájem, každý člen této ideální společnosti chce být svatý, protože jeho přátelé jsou svatí a zároveň protože má strach, aby nebyl vyloučen z této ideální společnosti ostatními členy.

  

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Také jsem byl mladý, ale takové iluze o lidech jsem si přece jen nedělal. Lidé chtějí buďto něco získat zadarmo, nebo alespoň spravedlnost. Svatí nejsou a nebudou. To nakonec poznáš, až dokončíš školu a přijdeš do zaměstnání mezi ně. Mám takový dojem, že tě ty iluze rychle přejdou a dojde k rozčarování. Řekni lidem, že budou mít stejně a poznáš dva základní druhy lidí. Ti neschopní tě budou přikyvovat a ti schopní tě vynesou v zubech, protože nemají chuť dřít se pro neschopné, lenochy a mít stejně jako oni. Kdyby se ti to skutečně podařilo realizovat, a pak by se flákali i ti schopní a jen pár podivínů by dřelo, ale nikoliv dlouho.


Myslel jsem, že se spíše zamyslíš nad tím, k čemu by došlo obrácením systému, o mezilidských vztazích, které by se radikálně změnily a jak. Každý by pracoval dle svých schopností a každý by měl dle svých zásluh a toto by bylo zcela zajištěné. To o čem jsi psal, běžně probíhá i v normálním systému a tak by v tom velká změna nebyla.


Jak jsem řekl, celé by to bylo na rozsáhlý elaborát, který by do detailu vše popsal, ale zde na to není dostatečný prostor, a jak jsem poznal, ani vůle o tom přemýšlet. V tom mém systému bych měl strach pracovat, zvláště dnes, kdy už mně sil ubývá, ale v tom tvém bych nikdy pracovat nechtěl, protože stále ještě mám více schopností než někteří lidé, kteří by mně parazitovali a měli bez zásluh stejně na talíři jako já. Měli by i stejnou postel, stůl a skříň, eventuelně i oblečení, a když bych toužil po něčem jiném, pak bych slyšel, že to mohu mít až tehdy, když to budou mít všichni. Něco takového se velmi blíží myšlence komunismu, ale komunisté by tak daleko nezašli, protože by si uvědomili nesmyslnost takového systému.


MB

 

Má odpověď:

 

quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


Podle mne schopnost dosáhnout maximálního spravedlivé zisku souvisí s energičností, vitalitou, životním elánem daného jedince, který však musí umět využít tuto svou sílu ve prospěch společnosti. V ideální společnosti, založené na trvalé skutečné a svobodné dohodě všech dotčených jedinců, pak bude mít člověk tento majetek pouze svěřen společností a v případě, že jiný jedinec bude u něj schopen dosáhnout většího spravedlivého zisku, bude povinen předat tento majetek jinému jedinci, který jej opět bude mít pouze svěřen společností.

 

Z toho plyne:


v ideální společnosti založené na trvalé dohodě všech členů nebudou mít všichni stejně,
pouze půjde o vlastnictví Společnosti přátel, ve které bude rozhodovat 100% dohoda rovněž v otázce rozdělení společného zisku (vždy tak půjde o kompromis mezi individuálním ziskem a přátelstvím). Samozřejmě ti schopní členové ideální společnosti by ani s dohodou, podle které budou mít všichni stejný podíl na zisku či ztrátě, nesouhlasili. V případě, že nebude možno dosáhnout této dohody, tak ožije ono výše uvedené psané spící vlastnictví, kdy si nesouhlasící člen této společnosti oddělí toto své oživlé větší či menší individuální vlastnictví (tj. vklad a výše uvedeným způsobem dohodnutý podíl na zisku či ztrátě) a bude moci jít svou cestou.

U majetku Společnosti přátel by se rozlišovalo právo hospodaření a společné vlastnictví Společnosti přátel, přičemž ten, kdo by měl k majetku právo hospodaření, by byl oprávněn s tímto majetkem vůči třetím osobám neomezeně a svobodně disponovat. Avšak o vzniku práva hospodaření, jeho zániku, příp. vnitřních pokynech k jeho výkonu, které by nebyly účinné vůči třetím osobám vně Společnosti přátel, by rozhodovala 100% dohoda všech členů. V opačném případě by mohlo dojít k odchodu nesouhlasícího člena, který by dostal svůj vklad zvýšený o jeho podíl na zisku či ztrátě Společnosti přátel.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Nepřipadá ti, že zde vystupujeme jako trhovci, kdesi na pouti? Každý mluvíme o svém zboží a o to, co nabízí a vychvaluje soused se nestaráme. Jaký význam může potom mít taková diskuse, která není diskusí, ale dvěma monology?

Já jsem nabízel námět k přemýšlení, který by tě mohl ukázat v čem se mýlíš. Ty však máš utkvělou představu vzešlou ze tvé mladické nezkušenosti a tu stále opakuješ. Mluvíš o přátelích? Až trošku dospěješ a ocitneš se v běžném životě, pak poznáš proč si krýt záda. Jsou tam totiž přátelé a každý z nich myslí především na sebe a až potom na přítele. Zní to tvrdě a zřejmě budeš oponovat tím, že máš přítele, který svým jednáním dokazuje opak. I já mám přítele a je jich hodně, ale také jsem poznal i jiné přátele a také jsem byl přítelem, který dokázal v určité chvíli myslet především na sebe. Spoléhat se na přátelství a zvláště v nějakém ekonomickém systému je utopie z mladické neznalosti situace. Dobrý ekonomický systém musí respektovat lidské vlastnosti a to vlastnosti skutečné včetně těch nedobrých a využít jich pro funkci systému. Když tyto nerespektuješ, vznikne vždy utopický paskvil. Ani ten můj systém nerespektuje všechny tyto lidské vlastnosti, a proto je také utopický. Méně však než ten tvůj.


MB

 

Má odpověď:

 

Mým cílem nebylo nahradit (sociálně) tržní ekonomiku státu Společností přátel nějakým zákonem či jiným donucením, obecně totiž platí, že pouhým donucením neuděláš z nepřítele či z cizího člověka přítele. Pouze jsem navrhl další typ společnosti, který by existoval vedle sdružení dle zákona o sdružování občanů, sdružení dle občanského zákoníku, obchodních společností (jako v.o.s., k.s., s.r.o., a.s. a družstvo), a evropských společností (jako je evropská akciová společnost apod.). Hlavním účelem tohoto nového skupinového organizačního útvaru by bylo spojovat lidi nejen na základě individuálního ekonomického zisku ale i na základě přátelství.


Protože věřím, že základem přátelství členů určité společnosti je její ekonomika, tj. spravedlivé rozdělení bohatství této společnosti, kterého by bylo zde docíleno trvalou 100% dohodou jejich členů.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Kdybych byl tím pánem v pozadí, pak bych s tebou vřele souhlasil. Ti neschopní reptalové by se uchýlili do tvého systému, kde by živořili, ale vinu by mohli dávat jen sobě samým a běžná ekonomika by se jich zbavila. Jaký myslíš, že mají jiný smysl ty kibucy? Chceš socialismus, tak si ho užij a nám dej pokoj. Tak myslí ti páni v pozadí a proto takovou myšlenku podporují. Takže bys mohl mít i naději, že k realizaci dojde. Ty kibuci léčí ideály lépe než trestnice a ten, kdo je opustí je s ideálů dokonale vyléčen.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

podle literatury* existují tři systémy etiky, tři koncepce ideálního charakteru a morálního života. Jeden systém je systém Budhův a Ježíšův. Ten zdůrazňuje ctnosti rodu ženského, považuje všechny lidi za stejně cenné, vzdoruje zlu pouze dobrem, ztotožňuje ctnost s láskou a v politice inklinuje k neomezené demokracii. Další je etika Machiavelliho a Nietzscheho. Ta zdůrazňuje ctnosti rodu mužského, hlásá nerovnost mezi lidmi, uznává rizika boje, dobývání a vlády, ztotožňuje ctnost s mocí a hlásá dědičnou aristokracii. Etika Sokratova, Platonova a Aristotelova popírá univerzální aplikovatelnost jak ženských, tak mužských ctností, rozum má podle nich rozhodnout, kdy má přijít ke slovu láska a kdy síla.


Nyní se tyto koncepce pokusím vysvětlit na základě pojmů exaktních věd. Muž má od přírody zásadně větší energičnost než žena a žena má zásadně menší energičnost než muž. Chápeme-li energičnost jako hybnost pak muž s větší hybností je spíše schopen svou silou srazit ženu a žena s menší hybností je spíše díky své slabosti srážena mužem při jejich vzájemné střetu. (toto plyne z fyzikálního zákona akce a reakce).


Avšak i ten nejsilnější muž může být sražen ještě silnějším jedincem, příp. jedinci (slovy přísloví: Na každou svini se najde řezník) a naopak i ten nejsilnější muž, ať je jakkoliv zlý, má zásadně rád své děti (viz Bible, Nový zákon, Lukáš 11,13: "Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!"). Jinými slovy i ten nejhorší muž v sobě vždy spojuje výše uvedený mužský a ženský prvek. Vysvětlím-li to pojmy exaktních věd, i u muže s největší konečnou energičností, resp. hybností na stupnici energičnosti, resp. hybnosti existují dva hraniční styčné body jeho vztahů, spodní hraniční bod, tj. osoba o něco méně energická a horní hraniční bod, tj. osoba o něco více energická. Např. má-li člověk energičnost 3Jouly kinetické energie, představuje jeho ženský prvek energičnosti osoba o 4Joulech kinetické energie, a jeho mužský prvek osoba o 2Joulech kinetické energie.


Dále bych chtěl podotknout, že energičnost jedince chápu jako jeho kinetickou energii, nebo hybnost, nikoliv jako jeho potenciální (kinetickou) energii, tj. jiný druh energie jako kinetická energie přeměnitelný potenciálně na kinetickou energii (jde zde např. o tukové zásoby).


Nyní k mému modelu dobrovolné ideální společnosti, tj. společnosti (resp. skupiny) přátel. Tato Společnost přátel představuje kompromis mezi přátelstvím (tj. shora uvedeným ženským prvkem) a individuálním ziskem (tj. shora uvedeným mužským prvkem). Slávo, ty v ní vidíš pouze socialismus, který představuje mnou uváděné přátelství, avšak je třeba si uvědomit, že v mém pojetí tato Společnost přátel zahrnuje rovněž egoismus, který představuje mnou uváděné hledisko individuálního zisku. Jinými slovy mnou předpokládaná 100% dohoda všech členů Společnosti přátel by nebyla možná, kdyby se zisk rozděloval stejným dílem, protože by s tím nesouhlasili jedinci s převládajícím výše uvedeným mužským prvkem.


Mnou uváděná Společnost přátel by totiž stála na střední vrstvě, jinými slovy korigovala (částečně nikoli úplně) by extrémy shora uvedeného mužského a ženského prvku u jedinců. To znamená, že by částečně zpřátelšťovala (socializovala) jedince s vysoce převládajícím mužským prvkem a částečně by individualizovala (egoizovala) jedince s vysoce převládajícím ženským prvkem. Jinými slovy zvyšovala by částečně energičnost slabých jedinců a snižovala by částečně energičnost silných jedinců, energičnost střední vrstvy by se neměnila.


Tato přátelská korekce zisku vysoce nadprůměrně výkonného jedince (tj. s vysoce převládajícím mužský prvkem) by nikdy nemohla být úplná, aby všichni měli stejně, protože by to bylo demotivující vůči těmto výkonným jedinců. Tato korekce by byla v takovém rozsahu, aby bohatý a chudý jedinec mohli být a zůstat přátelé, tj., aby nedošlo k rozpadu Společnosti přátel, kterou by tento vysoce výkonný jedinec jinak zcela jistě opustil. Vyhnuli bychom se tak válkám, protože přátelé mezi sebou neválčí, jestliže zůstávají přáteli. Sociální rozdíly ve Společnosti přátel by tak zůstaly po provedení shora uvedené přátelské korekce zisku zachovány, a to z toho důvodu, že představují hybnou sílu ekonomiky a rovněž tak výše uvedené Společnosti přátel.


*Literatura:
Durant, W., Příběh Filosofie, Praha, Nakladatelství PRAGMA, str. 163 (těsně pod nadpisem "3. Inteligence a morálka")
 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

V celém systému chybí jedna důležitá věc. Kdo by rozhodoval o tom, kolik kdo dostane. To se o to budou hádat a ten kdo má více vyvinutý mužský prvek, bude mít víc? Dosadíš li tam nějakého šéfa s rozhodovací pravomocí, pak jsi v normálním socialismu a o nějaké spravedlnosti nemůže být řeč a přátelství tím pádem také ne. Když více urve ten silnější, pak jsi kdesi v prvobytně pospolné společnosti.


MB

 

Má odpověď:

 

O rozdělení společného zisku by rozhodovala společná jednohlasná (100%) dohoda všech členů této Společnosti přátel, nikoliv nějaký vedoucí. V případě, že by k této dohodě nedošlo, pak by nesouhlasící jedinec mohl tuto Společnost přátel opustit a vzít si svůj vklad + svůj jednohlasně dohodnutý podíl na zisku či ztrátě z minulých období. Jednohlasná dohoda všech členů Společnosti přátel o rozdělení např. ročního zisku vždy zahrnuje přátelské hledisko a hledisko individuálního zisku. Jinými slovy při vznikání této jednohlasné dohody všech členů Společnosti přátel by výkonný jedinec chtěl větší podíl na zisku než méně výkonný jedinec, zároveň by však byl ochoten vzdát se části svého zisku ve prospěch slabých členů této Společnosti přátel z důvodu, že se jedná o jeho přátele.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Co tě na to mám říci? Lidé takoví většinou prostě nejsou a ti, kteří jsou, musí být ovlivněni nějakou vírou, která jim za to slibuje zisk kdesi v posmrtném životě. Stoprocentní souhlas byl možný pouze tam, kde měli lidé strach nesouhlasit. Já si takové automatické zvedání ruky dobře pamatuji a jsem rád, že to vidět nemusím. Počkej s tím tvým systémem deset let, až se trošku rozkoukáš a poznáš, jací lidé jsou, a potom jej znovu nadnes, budeš li mu ještě věřit.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

zkusme vyzkoušet praktičnost, resp. užitečnost mých myšlenek a použít můj model ideální Společnosti přátel na známý soudní případ REGINA v. DUDLEY & STEPHENS z roku 1884, tehdy se ocitli na záchranném člunu v bouři bez jídla a vody tři muži a chlapec. Po 19 dnech Dudley navrhl Stephensovi vrhat losy o to, kterého člověka zabít. Brooks odmítl. Poté Dudley a Stephens rozhodli a ze strachu o přežití bez jídla a vody po 19 dnech chlapce proti jeho vůli zabili a všichni společně ho snědli. Po dalších 4 dnech byli všichni zbylí zachráněni. Soud poté odsoudil Duleye a Stephense za úmyslnou vraždu k smrti.


Dudley a Stephens zde představují mužský princip boje, chlapec a Brooks ženský princip lásky k bližnímu. Jinými slovy Dudley a Stephens společně disponovali zřejmě větší silou než společně Brooks a chlapec. Jestliže by všichni na člunu byli přátelé, vzdali by se Dudley a Stephens svého individuálního zisku, tedy zdroje vody a tekutin představované tělem chlapce, aby všichni mohli zústat přátelé. Toto řešení rovněž zaznělo v důvodech výše uvedeného soudního rozhodnutí, tedy všichni měli riskovat a čekat, až někdo z nich umře přirozenou smrtí po společném vyčerpání zbylých potravin a vody a případně poté tohoto mrtvého použít jako potravu či tekutinu.


V případě, že by některý z členů posádky, odmítl takovou dohodu a rozhodl se chlapce zabít, zústali by vždy ještě dva muži a chlapec jako Společnost přátel, která by mohla bránit chlapce. V případě, že by takovou dohodu odmítli Dudley a Stephens, jak se v daném případě stalo, představovali by danou Společnost přátel pouze Brooks a chlapec. V tomto případě by byla otázka zda se Společnost přátel tvořená Brooksem a chlapcem rozpadne v důsledku ohrožení silnějšími Dudleyem a Stephensem, čili zda Brooks opustí rovněž tuto ideální Společnost přátel, což by bylo jeho právo, nebo se bude chovat ideálním způsobem (tj. využijí mužský princip boje) a budou se společně s chlapcem bránit přesile.


U Brookse převládl ženský princip, tedy ustoupil přesile a připustil, aby Stephens a Dudley zabili chlapce, nezachoval se tedy ideálně v souladu s mými principy Společnosti přátel, nýbrž oprávněně avšak zbaběle ustoupil. Lze předpokládat, že Dudley nebo Stephens jednotlivě měli větší sílu (energičnost, hybnost) než Brooks jako jednotlivec, protože v tomto případě je zbabělost Brookse více pravděpodobná než jeho hrdinství. Kdyby Brooks jako jednotlivec měl větší sílu (energičnost, hybnost) než Dudley a Stephens jako jednotlivci, tedy byl by nejsilnější ze všech na člunu, byl by vůdčím členem skupiny, pak by jeho ideální chování bylo pravděpodobné a k tragedii by pravděpodobně nedošlo.


Ve výše uvedeném rozboru síly (resp. energičnosti) Dudleye, Stephense a Brookse se jedná pouze o pravděpodobné, nikoliv jisté (tj. předurčené, resp. determinované) chování (evolučně) nedokonalých jedinců. Situace se i při případné slabosti Brookse mohla s menší pravděpodobností vyvíjet rovněž také jinak. Brooks se sice zachoval podle práva, ale nikoliv ideálně čili eticky, a následkem tohoto jeho chování zřejmě byl i u něj silný pocit vlastní nedokonalosti, čili velké zvětšení rozporů jeho duše, resp. v ní obsaženého modelu světa.

Takovéto zkušenosti vlastní nedokonalosti podle mne představují podstatu samopohybu, resp. více pravděpodobného pohybu duše k nutnosti vlastního sebezdokonalení, čili k svobodně a skutečně dobrovolnému univerzálnímu nastolení Společnosti přátel v rámci všech živých organismů.

 

Literatura:

- Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby J.W., Ellis N.S., nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

V reálné společnosti se tak střetává dvojí směřování socializace (shora uvedený ženský princip) a egoizace (shora uvedený mužský princip) jedinců. Každý jedinec přirozeně socializuje silnější, energičtější (dle mého názoru s větší hybností) jedince, jako je on sám, a egoizuje jedince s nižší energičností, vitalitou, jako je on sám. U společensky průměrně energického jedince je tak socializace a egoizace ostatních v rovnováze, u nadprůměrně energického jedince z hlediska reálné společnosti tak převažuje egoizace ostatních jedinců, u společensky podprůměrně energického, vitálního jedince tak převažuje socializace ostatních jedinců.


Proto např. mladí lidé zejména egoizují společnost, u lidí středního věku je převážně egoizace a socializace v rovnováze a staří lidé převážně socializují společnost.


Společnost přátel založená na trvalé 100% dohodě všech jejich členů zároveň koriguje chyby shora uvedené přirozené egoizace a socializace jejich členů. Tedy i socializující (např. starý či nemocný člověk) člen Společnosti přátel se musí do jisté míry chovat egoisticky, aby si zachoval přátelství společensky nadprůměrně silnějších, vitálnějších, tj. převážně egoistických členů Společnosti přátel, a převážně egoistický člen Společnosti přátel se musí chovat do jisté míry sociálně, aby si zachoval přátelství společensky podprůměrně vitálních, energických, tj. převážně socializujícíćh členů Společnosti přátel.


Proto Brooks v mnou výše uvedeném soudním případu, i kdyby se u něj v reálné společnosti měl uplatnit přirozeně shora uvedený ženský princip, byl z hlediska ideální Společnosti přátel povinen zvolit mužský princip a bojovat za záchranu chlapce proti přesile, aby si zachoval přátelství nadprůměrně silnějších, vitálnějších, tj. převážně egoistických členů Společnosti přátel.

 

Utopická universální (ideální) Společnost přátel tak představuje soulad všech a všeho, soulad dobra a zla, soulad slov ano a ne, obrazně řečeno soulad Krista a Ďábla s tím, že tento soulad znamená na jedné straně maximum ano a minimum ne a na druhé straně maximum ne a minimum ano, čili obrazně řečeno maximálně špatného a minimálně dobrého Krista a maximálně dobrého a minimálně špatného Ďábla tak, aby oba mohli být členy stejné (universální) Společnosti přátel.

 

Reakce Gato:

 

Slávo,


proč hlásáš existenci jednoho světa, když v něj ani sám nevěříš.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Gato.


Svět je jeden. To je bezesporné, i když někteří idealisté tvrdí že světů je víc. Součástí světa jsou lidé a to takoví i makoví. Někteří dávají své schopnosti druhým z lásky k nim a někteří svých schopností zneužívají ve prospěch svého já a své uznané pravdy. Je třeba si uvědomit, že těch, kteří své schopnosti zneužívají je mnohem více než těch, kteří je využívají ve prospěch druhých. Takoví lidé jsou spíše výjimkou a zneužívání schopností je dominantním jednáním. Toto bys mohl také vidět a vnímat. Dalibor je zatím příliš mladý a takové poznávání jej teprve čeká. Až toto pozná, jeho názor přestane být tak utopický, nepočítající s většinou, která jakýkoliv pokus o cosi takového zničí. Proto je cosi takového nereálné a utopické. Podívej se třeba na současnou volbu prezidenta a představ si, že bys tam chtěl prosadit skutečně kvalitní osobnost. V současném stavu by to byla stejná utopie, protože většina poslanců zneužívá svou schopnost ve prospěch své uznané pravdy čili strany, kterou zastupuje. O tom, že by tito lidé zastupovali občany, bych raději nehovořil.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

možný soulad egoistů a socialistů ve Společnosti přátel je možné najít rovněž v krajně pravicové filosofii Friedricha Nietzscheho, přestože tento filosof oslavuje nadčlověka jako "tlupu světlovlasých šelem", kterým je na jedné straně dovoleno skoro všechno ("jde o rasu válečníků a vládců s vojenskou organizací, mocí organizovat a odvahou bez skrupulí vložit tlapu na populaci byť početně mnohem silnější", "čím jsou smlouvy pro toho, kdo dokáže ovládat, kdo je od přírody vládcem a na scénu přichází s násilím v činech i chování") avšak s výjimkou zrady přítele.


*Literatura:
Durant, W., Příběh Filosofie, Praha, Nakladatelství PRAGMA, str. 382 a 383 ( nad a pod nadpisem "VII. DEKADENCE")

  

q) Je způsob, jakým se snažíme pochopit svět správný?

 

Má odpověď:

 

Pavle,

člověk zná skutečný svět pouze z modelu světa, který má obsažený ve své duši, resp. mozku. Otázka tedy zní, jestli pomocí tohoto jevového modelu světa můžeme dojít k poznání skutečného světa (věci o sobě dle I. Kanta)? Podle mého názoru je to možné, úlohou všech živých tvorů, zemřelých, živých i v budoucnu narozených je zdokonalovat tento model světa tak, aby zřejmě v nekonečném budoucím čase existovala úplná shoda mezi tímto modelem, resp. obrazem skutečnosti obsaženým v mozcích všech živých tvorů a touto skutečností. Jinými slovy např. dokonalým modelem, resp. obrazem hradu Karlštejn je skutečný hrad Karlštejn. Na základě dokonalého modelu, resp. obrazu přírody (světa) obsaženém pomocí exaktní vědy zřejmě v budoucím nekonečném čase v lidských aj. mozcích bude podle mého názoru možné zodpovědět rovněž všechny filosofické otázky, jako např. otázku existence Boha, posmrtného života apod. Je tomu tak dle mého názoru, protože podle mne jak duše člověka aj. živých tvorů tak předmětná smyslová skutečnost člověka aj. živých tvorů tvoří jediný celek daný pohybem mikročástic z pohledu fyziky mikrosvěta. Jde tak dle mého názoru hovořit o jednotě (duševní) podstaty a (smyslové) předmětnosti člověka aj. živých tvorů.


Jevový model, resp. obraz světa člověka aj. živých tvorů obsažený v jejich mozcích, resp. duších tak může zobrazovat buď vlastní skutečnost (věc o sobě, přírodu, v případě panteizmu půjde o model samotného vědoucího Boha tvořeného veškerou fyzikální energií) nebo opět jiný dokonalejší model skutečnosti (matrix). Jevový model obsažený v mozku člověka aj. živých tvorů tak může být jak modelem skutečnosti, tak modelem jiného dokonalejšího modelu, (např. myšlenek Boha, či programu dokonalého počítače-s větší kapacitou paměti než živé organismy apod.). Přesto se domnívám, že vzhledem k tomu, že předmět modelu světa obsaženém v lidském aj. mozku je představován fyzikální energií, nikoliv pouhými myšlenkovými vztahy, tak jde o spíše o vlastní skutečnost (svět o sobě).


Jako příklad řešení tohoto problému je možné ukázat Bibli, která v knize Genesis, verš 26 říká: I řekl Bůh:"Učiňme člověka , aby byl naším obrazem podle naší podoby." Člověk a jeho svět, příp. jeho duše by tak zřejmě představovali myšlenku, resp. model či obraz Boha zástupů obsažený v Boží mysli nebo tělesný model, obraz Boha, který by byl součástí Božího těla, resp. jednotlivcem v Božím zástupu Hospodina Boha zástupů.

Jiným příkladem je ortodoxní systém indické filosofie Sánkja a jóga založený na dualistickém principu, kterými jsou na jedné straně prakrti, původní příroda, princip materiální aktivní, který je v ustavičném pohybu, avšak chybí mu vědomí sebe sama, a na druhé straně puruša, princip čistě duchovní, který není aktivní, avšak je oduševněný a nadaný vědomím. V individuálním životě stejně jako ve velkém dění světa záleží tedy na tom, aby puruša prozřel. Prakrti-ženský princip, a to nikoliv bez hlubšího důvodu, neboť ke svému spasení potřebuje něco jiného, co je mimo něj- se musí tak dlouho rozvíjet před očima puruši (jako se tanečnice předvádí divákům), dokud si puruša neuvědomí svou jinakost a neodvrátí se od ní a tak sebe i prakrti nespasí. V mém shora uvedeném pojetí to znamená, že lidstvo a ostatní živí tvorové jsou určeni k tomu, aby vytvářeli stále dokonalejší model, obraz přírody v lidských aj. mozcích, resp. duši (tedy Boha v případě mého panteistického pojetí), toto stále dokonalejší poznání přírody je vynucováno samotnou přírodou (resp. přáním Boha v mém panteistickém pojetí jednoty přírody a Boha), resp. její evolucí jako jejich obecný cíl.


Literatura
1.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s. 57 a násl.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

podle mne jak duše člověka tak předmětná smyslová skutečnost člověka tvoří jediný celek daný pohybem mikročástic z pohledu fyziky mikrosvěta.
   

Davide.

Jsem celkem klidný člověk a málokdy mne cosi vytočí, ale tohle tvoje tvrzení o pohybech mikročástic z pohledu fyziky mikrosvěta k tomu nemá daleko. Buďto ten vliv pohybu mikročástic vysvětli a to pořádně, nebo sám nevíš, co to znamená a pak to již raději nepoužívej. Nemám ovšem zájem o vysvětlení typu nenulových částic a podobně, ale souvislost a vliv tohoto pohybu detailně na určité jednání, či myšlení člověka.


MB

 

Moje odpověď:

 

Při vysvětlení vztahu pohybu mikročástic a lidské povahy odkazuji na moje vyjádření uvedené v kapitole g) Jak vidím vinu a trest pro zločince . A dodávám k tomu, protože se můj světonázor opírá o to nejjistější, co v běžném životě máme, tedy o poznatky (pro lidstvo ze všeho nejužitečnější) exaktní vědy, a protože nepovažuji obecné filosofické pojmy za exaktní (přesné), jde v případě mé filosofie o pokus o fyzikální (exaktní) filosofii, jejímž základem jsou obecné fyzikální aj. exaktní poznatky a exaktní vědecké pojmy. Vypovídací schopnost obecných filosofických pojmů je podle mého názoru tak malá, že s jejich pomocí nelze prakticky nic přesně pojmenovat, zjistit, ani ověřit správnost určité filosofie, což je zapříčiněno jejich nejvyšší mírou zobecnění, resp. obecnosti.

 

Reakce Miloslav Bažant

 

Dalibore.

I vědu dělají jen lidé, a pokud se jejich mikročástice trošku pohnou stranou, pak s toho může vylézt takový nesmysl. On ty mikročástice viděl a zkoumal, nebo si to vše pouze vymyslel? Je to dokázaná teorie, nebo je to jedna s těch, které není možné dokázat ani vyvrátit?


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

minimálně jde o přesné definice pomocí exaktních (přesných, tj. měřitelných) vědeckých  pojmů, které lze jednoznačně potvrdit nebo vyvrátit, a to na rozdíl od jiných filosofií. Na rozdíl od přijetí jiné dosavadní filosofie, které je zásadně otázka víry v tu či jinou filosofickou školu, a to i v případě tvého materialismu.

 

Odpověď Miloslav Bažant:

 

Dalibore.


Přesné, možná vědecké, ale nic neříkající, jsou-li neustále opakované, pak jsou nejen nudné, ale i otravné. Jakmile na toto ve tvém textu narazím, dál jej nečtu.


Reakce Dragonier:

 

DG

Dle mě, žádná pravděpodobnost neexistuje, protože nemůžeme do vypočítání zahrnout všechny děje a okolnosti, co se můžou stát

 

Má odpověď:

 

Člověk si může představit konečný důsledek určitého děje, tj. zda jde o dobro či zlo. Lidské myšlení má podobu modelu skutečnosti, a to s větším či menším měřítkem.


Např. myslí-li člověk hrad Karlštejn, tak jde o model tohoto hradu v mysli člověka. Přičemž v případě přesného modelu tohoto hradu v mysli člověka by šlo o hrad samotný obsažený v této mysli (měřítko 1:1). Člověk však vnímá v mysli pouze povrch věcí a osob (např. hradu Karlštejn), tedy jde o jeho model v mysli s velmi nízkým měřítkem.


Filosofie pak představuje model celé skutečnosti (tj. Bytí) obsažený v mysli člověka s velmi nízkým měřítkem, správná filosofie představuje velmi obecný avšak přesto bezchybný model skutečnosti. Chceme-li konkretizovat tento bezchybný obecný model skutečnosti (o malém měřítku), pak stačí zvětšit jeho měřítko, tedy vytvořit přesnější model na konkrétním místě skutečnosti.


Např. vezmeme mikroskop a začneme zkoumat mikroskopicky konkrétní cihlu hradu Karlštejn, přičemž obecné souvislosti této cihly chápeme pomocí smyslového (povrchového, o malém měřítku) vjemu celého hradu Karlštejn.


Z toho plyne, že bezchybný nejobecnější model celé skutečnosti obsažený v naší mysli (tj. filosofie) nám umožňuje poznat hlavní cíle směřování vývoje skutečnosti (tj. nejobecnější konečné dobro a zlo), chceme-li zjistit přesnější směřování vývoje skutečnosti, je třeba tento nejobecnější model konkretizovat (zpřesnit, zvolit větší měřítko tohoto modelu), čímž můžeme určit nejpravděpodobnější konečné dobro či zlo určitého děje v konkrétním případě.

 

DG, Slávo,


vezmeme-li model skutečnosti s nízkým měřítkem v naší duši, např. představu celého hradu Karlštejn, pak můžeme chápat nekonečně mnoho dějů, které zahrnuje tato představa právě na základě tohoto obecného modelu. Tento obecný model v naší duši nám umožňuje vidět nekonečně mnoho dějů, např. pád hradební zdi (která ve skutečnosti zahrnuje nekonečně mnoho částic, jejich pohybů a vazeb) v těchto obecných souvislostech a zároveň tak můžeme určit obecné (modelové) pravděpodobné dobro a zlo, např., že hradební zeď se valí dolů ze svahu a hrozí, že zavalí domy pod svahem.

 

(viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=673 )

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.


Je rozdíl mezi tím, kdo žije na tom Karlštejně celý život a tím, kdo jej navštívil jen jednou v životě. Jde o množství informací. Čím více máš informací, tím kompletnější je model ve tvé mysli, ale nikdy není zcela kompletní a to je to podstatné. Čím více máš informací, tím více můžeš předvídat. Máš li informace o statice, můžeš vidět třeba trhliny. Máš li informace o podloží, můžeš předvídat, zda hrozí nebezpečí, nebo ne. Stejně je tomu s dobrem a zlem. Vše je o množství a kvalitě informací a schopnosti s těmito informacemi pracovat ve vlastní logice. A tak se mohou lišit závěry i těch, kteří mají stejné informace, ale různě je zařadili do logiky. O žádné logice nemůžeš říci, je 100%ně správná, protože nikdo nemá úplně všechny informace a nikdo nemá patent na správnost své logiky. A tak jde vždy o určitou pravděpodobnost, nikdy jistotu. A tak mohu zasadit ten strom, když jsem předtím zjistil řadu informací o tom jak košatý bude tento strom, kam bude dopadat jeho stín a potom dojde k vedlejším vlivům se kterými jsem nemohl počítat strom se rozroste víc, než je obvyklé a podobně.Stejně tak mohu předpokládat, že se hradby Karlštejna nemohou sesunout, protože mají jako podloží skálu, ale skála bude mít trhlinu a hradby spadnou. Mohu předpokládat, že zalesněním pouští se zlepší klima na Zemi a zastaví se oteplování. Ve výsledku takovým činem udělám z mírných pásem chladné neobyvatelné oblasti. Nejde o vyjmenované. O tom by bylo možno diskutovat do nekonečna, ale jde o princip, čili nemožnost poznat na sto procent, zda se dobro nemůže stát zlem a naopak zlo dobrem. Věřící na to mají své pořekadlo." Nevyzpytatelné jsou cesty boží prozřetelnosti." Tím je řečeno totéž. Je však dobré hledat informace a snažit se při tvorbě dobra poznat i možné zlo, které může jako důsledek vzniknout a to i u problémů mnohem menších, třeba jen ve vztahu s partnerem, či lidmi ve svém okolí. Tím se člověk vyvaruje mnoha konfliktů a má kolem sebe více lidí, kteří jsou mu příznivě nakloněni. "Dej v dobrém úmyslu slepému růži a on se namísto vjemu krásy popíchá o trny."

MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

souhlasím, avšak k předvídání pravděpodobnosti obecných trendů můžeš podrobnosti zanedbat, stačí zobecňující model dané skutečnosti. Nemůžeš předvídat, který atom zdi se s vysokou pravděpodobností uvolní a který nikoliv, resp. který atom zdi se uvolní jako první, avšak můžeš s vysokou pravděpodobností určit (např. dle vyjádření statika), jestli spadne celá zeď nebo nikoliv. Tak je to i s obecnými trendy dobra a zla.

   

r) Jsou zde mimozemšťané?

   

Miloslave,

věřím pouze tomu, co mohu vidět, ukaž mi mimozemšťana a uvěřím v něj. Zároveň věřím tomu, že evoluce přírody směřuje k tomu, abychom v budoucnu mohli vidět všechny případně dosud neviditelné avšak skutečné věci (např. možné mimozemšťany, Boha, nebe apod.) na vlastní oči.


Evoluce přírody podle mne (jde o hypotézu) směřuje k dokonalému souladu a shodě modelu světa, obsaženému v naší duši, resp. mozku, a skutečného světa, který je podle mne tvořen výlučně pohybem mikročástic z pohledu fyziky mikrosvěta, a to jak, co se týká duše (tj. subjektivní skutečnosti), tak, co se týká předmětné (objektivní) skutečnosti. (Teorii podstaty evoluce z hlediska pohybu mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta obsahuje např. můj text viz:
http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=51&whichpage=6 )

   

s) Nelze jíst nic, co se musí kvůli tomu zabít

 

V ideální společnosti založené na 100% svobodné, skutečné a trvalé dohodě všech jejích členů, kde si budou její členové předávat energii pouhým dotykem jejich členů, nastane soulad všech a všeho. Zatím doporučuji nejíst nic ze živočichů, která se k tomu musí porazit. V krajní nouzi lze jíst postupně pouze rostlinná semena a rostlinné plody, milosrdné mléko (nikoliv mléčné výrobky jako sýry vznikající srážením mléka pomocí sýřiště získávaným z telecích žaludků), neoplodněná vajíčka, mršiny, co nejméně evolučně dokonalé živé tvory jako houby a rostliny, v nejhorším případě zvířata a výrobky výhradně z nich.


I v Bibli (Genesis v kralickém překladu) Adam s Evou a ostatní živí tvorové jedli v ráji pouze rostlinná semena rostlinné plody a nikoliv zvířata, viz: Genesis 1,29 Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé Zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Genesis 1,30 Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po Zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak.


Teprve po vyhnání z ráje jedli Adam s Evou rovněž zřejmě celé rostliny a zvířata viz: Genesis 9,3 Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.


I rostliny jsou živé a dokonce mají své myšlení. Abys je žužlal živé, asi není možné a tak je musíš zabít, abys je mohl jíst. A tak zbývá neživá příroda, třeba takový buližník tě může chutnat. Nebo se můžeš zkusit nakrmit dotekem, ale myslím, že to také nebude ono. Když je doteku trošku více, zvláště s druhým pohlavím, tak tě dokonce i vyhládne.


A nyní vážně. Jsou mnohé vitamíny příkladně skupiny B (B12) které z rostlinné stravy v dostatečné míře nezískáš. Tyto vitamíny jsou potřebné pro činnost srdce, vnitřních orgánů a tvorbu červených krvinek. A tak si vegetariáni "koledují" o anemii a problémy s vnitřními orgány. Navíc vitamíny skupiny B12 potřebují nervy a nedostatek může vést k neuropatii, čili odumírání nervů. Takže dobrou chuť. Hitler byl také vegetarián.


MB

 

Reakce Gato:

 

Rostliny nemají žádný nervový systém. I kdyby rostlinná strava měla ty nevýhody, o kterých píšeš, je lepší než živočišná. Nevím, proč zmiňuješ Hitlera, pouze rostlinná strava z nikoho světce neudělá. To byla jedna z pozitivních složek jeho povahy, ty negativní však převážily.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Gato.

Velice se mýlíš, když tvrdíš, že rostliny nemají myšlení. Nemají mozek tak, jak jej známe u živočichů, ale mají jeho funkční obdobu, což je možno dokázat pokusem. Tento pokus byl proveden dle mého návodu před více než dvaceti lety ve Švýcarsku a byl velmi úspěšný. K rostlině byly připojeny elektrody zařízení na měření zvláště slabých elektrických potencionálů a poté došlo k odděleným působením dvou lidí. Jeden přinášel rostlině příjemno a druhý vjem bolesti. Po krátkém čase rostlina začala různě reagovat na pouhé přiblížení těchto lidí, což se ukázalo jako různé křivky na monitoru. To znamená, že došlo již k tvorbě mostů, čili rostliny dokázala tyto jedince vnímat nejméně dvěma smysly a tyto informace aktivovat když její pouhý jeden smysl dodal informaci shodnou. Milý Gato. Tohle již je projev složitého myšlení (funkce mostů) a dalo by se říci, že rostlina cítila k jednomu figurantovi odpor a k druhému lásku. Ještě chceš tvrdit, že rostliny nemají myšlení? Jestli ano, můžeš si ten pokus sám provést, když získáš cestu k využití měřícího přístroje pro velmi nízké elektrické potencionály na bázi ultravodivosti. Nemáš-li tuto možnost, pak se zdrž popírání toho, o čem nic nevíš.


MB
 

Má odpověď:

 

Vycházím z toho, že energii obsaženou v potravě získávají živočichové prostřednictvím štěpení těchto organických látek. Podle mého názoru jde především o získání kinetické (pohybové) energie, kterou živočichové potřebují k tomu, aby se mohli pohybovat. Tuto energii lze teoreticky získat pouhým dotykem, a to zejména v případě, že živočichové budou rovněž existovat převážně v podobě takovéto kinetické energie. Např. díky budoucí exaktní vědě dojde k přeměně člověka jako soustavy tvořené převážně potenciální (kinetickou) energií (tedy jiným druhem než kinetickou energií potenciálně přeměnitelnou na kinetickou energii) na soustavu tvořenou převážně kinetickou (pohybovou) energií (např. na světlo, resp. elektromagnetické vlnění).  Je zde také možnost získávání organických látek jako potravy živočichů umělou fotosyntézou, kterou používají k syntéze organických látek z nerostných anorganických látek rostliny, kterou však přes značný pokrok exaktní vědy na tomto poli se dosud nepodařilo uskutečnit.


Než k tomu dojde, musí člověk získávat energii trávením živých organismů, s tím, že by si však měl uvědomit, že jde pouze nouzové řešení, protože musí tyto živé organismy v rámci svého trávicího procesu zabít. Protože v tomto případě člověk jedná v krajní nouzi, měl by tak jednat, pouze v případě, že dané nebezpečí, tj. nebezpečí smrti člověka hladem, nelze odvrátit jinak.

 

Má odpověď:

 

quoted:

  

Post of Dalibor Grůza

 
Dle soudního případu REGINA v. DUDLEY & STEPHENS z roku 1884 se  v 19. století se v Anglii odehrál následující soudní případ: 3 muži a chlapec se ocitli v záchranném člunu na moři bez potravy. Jeden muž navrhl, že budou losovat koho snědí. Druhý muž s tím nesouhlasil, tak zbývající 2 muži zabili chlapce a všichni 3 muži ho snědli. Poté je zachránili a 2 muži, kteří chlapce zabili byli tehdy odsouzeni za úmyslnou vraždu k smrti.

  

Lze uvést jiný případ z talmudu: Dva muži se ocitli na poušti s jedinou lahví vody, která stačila k přejití pouště jen jedinému muži. Mají ji vypít oba a čekat, že je někdo zachrání, nebo ji má vypít jenom jeden a druhý má čekat, že ho někdo zachrání, případně má zahynout. Talmud říká, že si ji má nechat majitel. Podle mne by spíše šlo o to, kdo je silnější nebo kdo umí rychleji běžet.

 
Jak by jste se v dané situaci zachovali Vy?

  
Podle mne, člověk, který zabije jiného člověka, je vinen, a to stejně, jako, když se obětuje a spáchá tak sebevraždu.

 
Řešením je podle mne: Spravedlivý člověk se nedostane nikdy do situace, kdy musí volit mezi svou smrtí a smrtí jiného člověka. Podle mne o člověku, který má za sebou hromadu mrtvol snědených živočichů a rostlin, hub, platí, kdo se smrtí zachází, tak smrtí také schází.

 
Proto jím pouze rostlinná semena a rostlinné plody s přípustným množstvím vody a minerálů např. Soli.

     
Podle mne daná situace je situací, kdy lze vybrat pouze mezi špatnými řešeními. Za špatné řešení považuji jak, když zabiji někoho jiného, tak, i když zabiji sebe v podobě sebeobětování, jestliže nemám zaručeno, že vstanu z mrtvých (např. údajně Ježíš Nazaretský jako bohočlověk apod.).

 
Obě situace tak v čisté podobě představují příklad neřešitelného dilematu, před který může být člověk postaven a které není schopen nikdy uspokojivě vyřešit. Přemýšlení o tom, jak jej řešit, často vede k poznání lidské bezmocnosti.

 
Proto řešením obou situací v čisté podobě není zásadně přemýšlení, jak je vyřešit, ale zejména, jak se jim v životě má člověk vyhnout?

 

(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=958&whichpage=1 )

  

Organická hmota vyjma fotosyntézy má tu vlastnost, že se živí sama sebou a nikoliv nerosty. Jinými slovy všechny živé organismy se živí, resp. požírají navzájem.


Jde o koloběh života, který, aby život byl snesitelný, resp. harmonický a šťastný (aby duše byla souladná nikoliv rozpolcená), se musí řídit třemi pravidly, která spolu úzce souvisí:

1) nesmí vzbuzovat bolest

2) nesmí vzbuzovat strach

3) nesmí vzbuzovat nenávist mezi živými organismy.


Lze si tak velmi dobře představit, že po smrti se staneme tím, co jíme.
Kdo jí živočichy, stane se obdobným živočichem, aby byl stejným způsobem zabit jako zvířata, která jí. Kdo jí rostliny, stane se rostlinou, aby byl stejným způsobem zabit jako rostlina, kterou jí. Tudíž odpovědí na otázku, co se stane s lidmi, kteří na záchranném člunu snědli chlapce, je, že si lze představit, že se po smrti stanou lidmi, kteří budou také jako lidé snědeni, bude jim tak způsobena stejná bolest a strach, kterou způsobili chlapci, otázka je, jestli budou své pojídače rovněž nenávidět tak, jako je nenáviděl tento chlapec. (viz můj topic Etika záchranného člunu na: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=958 )


Ani v jednom případě, nejsou splněna shora uvedená tři pravidla, vždy je způsobena bolest, strach (tzn. že před smrtí živočich i např. rostliny trpí strachem a bolestí, podle vědců i rostliny si pamatují toho, kdo je utrhl a poznají ho a bojí se ho, chvějí se, když kolem nich projde) a tudíž vzniká mezi zabitým živým organismem a tím, kdo ho sní, nenávist.


Tato nenávist je podle mého názoru příčinou veškeré bolesti a strachu ve světě. Podaří-li se nám odstranit tuto nenávist, odstraníme i ostatní bolest a strach v našem světě, život a naše duše budou šťastní (bude ráj na Zemi).
Všechny živé organismy se stanou přáteli na život a na smrt.


Proto ideální živočich  v současnosti jí ze všech živých tvorů pouze rostlinná semena a rostlinné plody, u kterých předpokládám splnění shora uvedených třech podmínek. Tedy, že působím co nejméně bolesti a strachu snězených rostlinných semen a rostlinných plodů. Zároveň nevzniká mezi námi, tedy mezi mnou člověkem a rostlinným semínkem či plodem nenávist, nemilujeme se, ale snášíme se, protože to tak musí být (Pomáhám jím se rozmnožovat, protože utrhnu-li rostlinný plod s rostlinným semenem, sním ho a přenesu jej dále, tak semena mají větší možnost vyrůst, protože nespadnou všechna pod jednu rostlinu, kde by se vzájemně udusila. Zároveň všechna semena nemohou vyrůst, protože není dostatek půdy, kterou tvoří uhynulé živé organismy, když z jednoho semínka vyroste např. klas o stu rostlinných semen atd. Průchod zažívacím ústrojím je u některých rostlinných semen zároveň podmínkou, aby mohla vyrůst), je to nejmenší možné zlo ve shora uvedeném koloběhu života.  Při trávení, popř. již dříve při vaření rostlinných plodů a rostlinných semen dochází k jejich usmrcení, i rostlinné plody a semena jsou totiž tvořeny živými buňkami, které zřejmě cítí nějakou podobu  bolesti při jejich předčasné smrti, avšak  protože se jedná evolučně o nejjednodušší možné druhy organismů, (resp. o zárodky nových rostlin), které mohou sloužit člověku jako přirozená potrava, jde zde o nejmenší možnou způsobenou bolest člověkem. S klesající evoluční vyspělostí živého organismu totiž klesá bolest vnímaná při poškození či smrti tohoto organismu.

 
Zároveň si přeji, abych se po smrti stal rostlinným semínkem nebo rostlinným plodem, abych jim mohl vrátit to, že mne po celý můj život živila. Abych mohl jako ony rostlinné plody a rostlinná semínka umřít téměř bez bolesti a nepřátel (resp. nenávisti vůči svým usmrcovatelům). A poté, abych se opět mohl stát člověkem, který jí rostlinné plody a rostlinná semínka. A tím bych se mohl účastnit výše uvedeného koloběhu života, resp. organické hmoty, která se vzájemně musí pojídat, avšak téměř bez bolesti, strachu a nenávisti a se všemi živými organismy být přítel na život a na smrt, tedy ve vzájemné lásce.


Vycházím z toho, že energii obsaženou v potravě získávají živočichové prostřednictvím štěpení těchto organických látek. Podle mého názoru jde především o získání kinetické (pohybové) energie, kterou živočichové potřebují k tomu, aby se mohli pohybovat. Tuto energii lze teoreticky získat pouhým dotykem, a to zejména v případě, že živočichové budou rovněž existovat převážně v podobě takovéto kinetické energie. Např. díky budoucí exaktní vědě dojde k přeměně člověka jako soustavy tvořené převážně potenciální (kinetickou) energií (tedy jiným druhem než kinetickou energií potenciálně přeměnitelnou na kinetickou energii) na soustavu tvořenou převážně kinetickou (pohybovou) energií (např. na světlo, resp. elektromagnetické vlnění). Je zde také možnost získávání organických látek jako potravy živočichů umělou fotosyntézou, kterou používají k syntéze organických látek z nerostných anorganických látek rostliny, kterou však přes značný pokrok exaktní vědy na tomto poli se dosud nepodařilo uskutečnit.


Podle mne ve shora uvedeném případě odstranění nutnosti vzájemného pojídání živých tvorů vyjma fotosyntézy objevením způsobu umělé fotosyntézy nebo způsobu dotykového přijímání kinetické energie dojde k otevření cesty věčného života pro tyto živé tvory, který nebude mít nepřátele mezi živými tvory a nebude tudíž existovat příčina jeho smrti. Biblicky řečeno dojde k jejich dosažení nebe, odčinění prvotního dědičného hříchu a objevení rajského stromu života, jehož plody dají člověku věčný život.

 

(viz též: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=979 )

   

t) Otázka sexu

 

Má reakce:

 

Podle  literatury* existují tři systémy etiky, podle mého názoru existují tři systémy sexuálního chování mezi lidmi. Jeden systém je systém Budhův  a Ježíšův. Ten zdůrazňuje ctnosti rodu ženského, resp. samičího, považuje všechny lidi za stejně cenné, vzdoruje zlu pouze dobrem, ztotožňuje ctnost s láskou a v politice inklinuje k neomezené demokracii (tj. jde o maximální vyhýbání se srážkám, resp. konfliktům).  Další je etika Machiavelliho a Nietzscheho. Ta zdůrazňuje ctnosti rodu mužského, resp. samčího, hlásá nerovnost mezi lidmi, uznává rizika boje, dobývání a vlády, ztotožňuje ctnost s mocí a hlásá dědičnou aristokracii (tj. jde o maximální vyhledávání srážek, resp. konfliktů). Etika Sokratova, Platonova a Aristotelova popírá univerzální aplikovatelnost jak ženských, resp. samičích tak mužských, resp. samčích ctností, rozum má podle nich rozhodnout, kdy má přijít ke slovu láska a  kdy síla.

 

Nyní se tyto tři koncepce sexuálního chování pokusím vysvětlit na základě pojmů exaktních věd. Samec má od přírody zásadně  větší energičnost než samice a samice má zásadně menší  energičnost než samec. Chápeme-li energičnost jako hybnost pak  samec s  větší hybností je spíše schopen svou silou srazit  samici a samice s menší hybností  je spíše díky své slabosti  srážena samcem při jejich vzájemné střetu. (toto plyne  z  fyzikálního zákona akce a reakce).

 

Avšak např. v lidské společnosti i ten nejsilnější muž může být sražen ještě silnějším jedincem, příp. jedinci (slovy přísloví: Na každou svini se najde řezník) a naopak i ten nejsilnější muž, ať je jakkoliv zlý, má zásadně rád své děti (viz Bible, Nový zákon, Lukáš 11,13: "Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!"). Jinými slovy i ten nejhorší muž v sobě vždy spojuje výše uvedený mužský a ženský prvek. Vysvětlím-li to pojmy exaktních věd,  i u muže s největší konečnou energičností,  resp. hybností na stupnici energičnosti, resp. hybnosti existují  dva hraniční styčné body jeho vztahů, spodní hraniční bod, tj. jeho chování k osobě o něco méně energické a horní hraniční bod,  tj. jeho chování k osobě o něco více energické. Např. má-li člověk energičnost 3Jouly kinetické energie, představuje jeho ženský, resp. samičí prvek energičnosti  osoba o 4 a více Joulech kinetické  energie, a jeho mužský, resp. samčí prvek osoba  o 2 a méně Joulech kinetické energie.

 

Dále bych chtěl podotknout, že energičnost jedince chápu jako jeho kinetickou  energii,  nebo hybnost, nikoliv jako jeho potenciální (kinetickou) energii,  tj.  jiný druh energie jako kinetická energie přeměnitelný  potenciálně na kinetickou  energii (jde zde např. o tukové  zásoby).

 

Ve zvířecích sexuálních vztazích se tak střetává dvojí směřování shora uvedený samičí, resp. ženský princip a shora uvedený samčí, resp. mužský princip. Každý jedinec přirozeně používá samičí princip chování vůči silnějším, energičtějším (dle mého názoru s větší kinetickou energií, hybností) jedincům,  jako je on  sám, a samčí princip chování vůči  jedincům s nižší energičností,  vitalitou, jako je on sám. U společensky průměrně energického  jedince je tak přirozeně samčí  a samičí  princip chování ve vztahu k ostatním  v rovnováze,  u nadprůměrně energického jedince z hlediska reálné společnosti  tak  převažuje samčí, resp. mužský princip chování ve vztahu k ostatním jedincům, u společensky podprůměrně  energického,  vitálního jedince tak převažuje samičí, resp. ženský princip chování vůči  ostatním jedincům.

 

Použití mužského, resp. samčího principu podle mne znamená dominantní (vládcovské) chování a použití ženského, resp. samičího principu submisivní (poddanské) chování vůči druhým jedincům. Mužský, resp. samčí princip chování znamená v sexuálních zvířecích vztazích dominanci vůči všem slabším, méně energickým (samčím i samičím) jedincům a ženský, resp. samičí  princip chování znamená v sexuálních zvířecích vztazích submisivitu vůči všem silnějším, více energickým (samčím i samičím) jedincům.

 

V případě člověka, který byl Aristotelem nazván zoon politicon, tedy společenské zvíře a sv. Augustinem nazván živočich rozumný a smrtelný, lze hovořit o rozumném zvířecím sexuálním chování. Tzn. člověk koriguje (omezuje) rozumem své zvířecí (instinktivní, iracionální, pudové) touhy a chování, tzn. neusiluje o sex s každým mužským či ženským jedincem, který vůči němu používá shora uvedený ženský princip, jinými slovy, který je méně energický, nežli je on. Jedná se o rozumový (racionální) korektiv jeho zvířecího sexuálního chování, který podle mne plyne z toho, že si chce zachovat přátelství společnosti.

 

V současné společnosti tento racionální korektiv zásadně znamená, že rozumný (racionální) je pouze takový sex, který směřuje k plození dětí, tedy heterosexualita. Toto rozumové lidské řešení výše uvedených přírodních zvířecích sexuálních vztahů lze podle mého názoru definovat následovně:

 

1.) Každý muž by si měl najít přiměřeně submisivní partnerku, ženu, aby mohl vůči ní používat shora uvedený mužský, resp. samčí princip chování tedy, aby jeho sexuální vztah byl jak ze zvířecího (pudového) tak z rozumového hlediska přirozený. To platí jak o převážně dominantních tak o převážně submisivních mužích. Každá žena by si měla najít přiměřeně dominantního partnera, aby mohl vůči ní používat shora uvedený mužský, samčí princip chování tedy, aby její sexuální vztah byl jak ze zvířecího (pudového) tak z rozumového hlediska přirozený. To platí jak o převážně dominantních tak o převážně submisivních ženách. Zároveň by ženy mohly prostřednictvím mimo-partnerských společenských vztahů snižovat svou zvýšenou energii (zřejmě kinetickou energii, hybnost, napětí) z jejich více či méně častých souloží s přiměřeně dominantním mužem a muži by mohli  snižovat svou zvýšenou energii (zřejmě kinetickou energii, hybnost, napětí) prostřednictvím více či méně častých souloží s touto přiměřeně submisivní ženou. Zde by mělo platit pravidlo shody rozumného a zvířecího sexuálního chování jedinců.

 

2.) Napětí z výše uvedeného nerozumného (úchylného) zvířecího sexuálního chování a myšlenek  jedince (viz např. ad.3.)) dle mého názoru nelze dobře uvolňovat sebeukájením či úchylným sexuálním stykem, protože v tomto případě dochází k nerozumnému zvířecímu sexuálnímu chování, který je v rozporu s výše uvedeným rozumem člověka. Tento rozumový rozpor duše (psychiky) člověka často neurotizuje. Jde zde o to, aby tito jedinci v těchto případech byli evolučně zdokonalovaným rozumem schopni regulovat svou kinetickou energii tak, aby byli schopni srovnat svou energičnost (hybnost, kinetickou energii, vitalitu) s druhým jedincem, příp. jedinci. V případě shodné energičnosti jde podle mne o asexuální společenský vztah. Zde u muže i ženy by tak mělo platit pravidlo přiměřeného možného rozumového omezení zvířecího pudového chování jedince

 

3.) Napětí v případě, jestliže dominantní žena sexuálně žije se submisivním mužem, často tato dominantní žena či submisivní muž podle mne uvolňují mimomanželským legálním (zásadně rozumným) či nelegálním (zásadně nerozumným) sexem v případě dominantní ženy s ještě dominantnějším samčím či samičím jedincem a v případě submisivního muže s ještě submisivnějším samčím či samičím jedincem.

 

Literatura:

- Durant, W., Příběh Filosofie, Praha, Nakladatelství PRAGMA,  str. 163 (těsně pod  nadpisem "3. Inteligence a morálka")

 

Doplnění mé  reakce: 

 

Podle mého názoru by muž měl být přiměřeně dominantnější (silnější, energičtější) než žena v jejich vztahu založeném na sexu. Je-li v manželství dominantní žena a muž submisivní (poddaný), tak manželství podle mne nemůže fungovat. Submisivní muž pak touží po ještě více submisivnějším protějšku a dominantní žena touží po ještě více dominantnějším partnerovi. Takové manželství může mít také podobu, kdy submisivní muž udělá při výplatě stojku (odevzdá všechny peníze manželce) a dominantní žena mu ještě vynadá či ho zbije. Budu-li parafrázovat jeden známý výrok, tak podle mne platí: "Hanba mužům, kterým jejich manželka vládne."

 

Reakce Miloslav  Bažant

 

Dalibore.
Znám. Stačí vyhlédnout s okna a někdy ani to není nutné, protože je slyšet její křik a přesto toto manželství funguje. Ony ženské nevědí, co chtějí, ale vehementně to vyžadují. Největší katastrofou by bylo, kdyby byli dominantní oba. To by mohlo jít i na nože. Takto on je spokojený, i když mu ty nadávky nejsou příjemné a ona je spokojená, protože je takový, jakého si přeje a komu může nadávat dle libosti a on si z toho nic nedělá. Některé ženy už jsou takové a potřebují se vykřičet, aby byly spokojené. Zajímavé je, že tahle dáma je původním povoláním učitelka a při jejích nadávkách slyšitelných po celé ulici užívá často velmi vulgárních výrazů a slovních obratů. Kdyby někoho však napadlo slůvkem o jejích muže zavadit, pak je zde ona aby útočník poznal, zač je toho loket. Přitom ony je jako za groš kudla a on má skoro dva metry, a kdyby jí dal jednu ránu, skončí v lepším případě v nemocnici na ARO. A tak jemu je jedno a my máme občas povyražení a naše děti se učí výrazům, které by jinde těžko hledaly, zatím co on si vezme psa a jde na procházku.


A tak. Jsi li ty dominantní, pak nedokážeš pochopit, že i takto může vypadat trvalé partnerství. Nejsi li povahou dominantní, pak hledej dominantní partnerku. Občas to nebude zcela příjemné, ale prožiješ život, ve kterém máš u někoho zastání. Protiklady se přitahují, protože se potřebují.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

kdo více křičí, ten nemusí být vždy dominantnější (energičtější, silnější). V tvém příkladě žena možná vládne, vždy však se souhlasem jejího dvoumetrového manžela. Je otázka, jestli by tebou uváděné manželství fungovalo, kdyby manželka měla dva metry a muž by byl jako za groš kudla. Jiná by totiž byla situace, kdyby silnější žena mohla vládnout nejenom se souhlasem manžela ale i proti jeho vůli, protože by manžel byl slabší než ona.


Ve šťastném manželství by dle mého názoru měl minimálně při souloži vládnout muž, žena se musí muži minimálně v daném případě podřídit, což je dáno samotnou přírodou.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Zde to není o síle, ale vlastnostech. Dominantnost není v síle a podřízenost ve slabosti.


Co se týká sexu, takové pověře, že by měl být dominantnější pouze muž, uvěřila řada nezkušených mladíků, které potom život přesvědčil, že je tomu jinak. Mnozí to však také nepochopili ani ve zralém věku. I muž, který se cítí být dominantním, většinou dělá to, co si žena přeje. Výjimkou jsou násilníci, kteří zneužívají své síly ve svůj prospěch bez ohledu na partnerku. O těch se snad bavit nebudeme. Ti jsou kapitolou sama pro sebe. Chce li muž v sexu vládnout a získat co nejvíce pro sebe, je brzy odvržen. Chce li muž dát ženě maximum z toho, co je schopný a dosáhnout toho aby byla ona šťastná, pak vítězí byť by měl hrb i proti Apolonovi. Moudrá partnerka jedná ve prospěch partnera a třeba dá najevo i svojí slabost, když ví, že to muž přijme s povděkem. Stejně je tomu i naopak a vůbec nezáleží na síle kteréhokoliv s partnerů. Dobrý sex je když se jeden i druhý snaží dát tomu druhému maximum a na sebe nemyslí. Proč hladíš partnerku? Protože je ti to příjemné nebo proto,  aby to bylo příjemné jí?


Jinak. Jsou partnerky dominy a jsou partneři otroci. Když jsou spolu, jsou šťastní oba. Jsou také hrdinové, kteří druhým líčí, jak jsou dominantní a vzhledem k druhým se dominantně i chovají. Jsou li s partnerkou dominou, jsou otroky a jsou spokojení.


Násilí do sexu nepatří, ale láska vede k tomu, že se jeden druhého snaží udělat šťastným a to i tehdy, musí-li se sám v něčem omezit.


Máš-li na mysli násilí při partnerčině prvním sexu neboť se musí překonat její strach s bolesti, pak jsi úplně vedle, ale přiznávám, že jsem téhle pověře také věřil jako panic a věřili jí i kamarádi. A tak jsem díky této pověře ztratil několik lásek.


Nečekal jsem, že dojde na takové téma ve filosofickém fóru, ale ptal ses a já odpovídám. Sex však do filosofie na rozdíl od lásky nepatří.


MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

budu citovat psycholožku Alici Vondrovou:


Neimponující muž je "mužem tří S-slabý, slušný, spolehlivý. Být slušný a spolehlivý je dobré, ale společně se slabostí je to vražedná kombinace ve vztahu, zvláště pak s nezralou partnerkou. Ta obětavost a spolehlivost neocení a slabostí pohrdá. První čeho se neimponující muž dočká, je sexuální odmítání. Pro ženu je nepřitažlivý svou slabostí a manipulovatelností. A tak muž nastupuje nezadržitelnou kariéru od nešikovného sexuálního kutila, přes loudila k abstinentovi. Pak od ženy následuje další zkoušení hranic-zneužívání finanční a pracovní. Pokud i to muž vydrží a nenastaví mantinely, jsou na řadě nevěry a opuštění."


Literatura:
Vondrová, A., ŽENÁM NEIMPONUJE chlap se třemi S, Magazín Styl deníku Právo z 13.11.2007, str. 7.


Já k tomu dodávám, že slabost je vždy relativní, každý člověk, resp. muž je vůči někomu, např. určitým ženám slabý (méně energický) a vůči jiným, např. jiným ženám je silný (energičtější).


Ze shora uvedeného plyne, že by si muž měl tedy volit partnerku, resp. manželku vůči níž je silný,
nikoliv slabý, slušný a spolehlivý.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Být chytrý, neznamená být slabý. Žena sílu pozná, i když si na slabého hraješ a tím víc to uvítá. Jedno si pamatuj. Když žena odborně píše o mužích a líčí, co žena nechce, pak to ber s rezervou. ženy takové ideály vyžadují, ale když se s nimi setkají pak zjistí, že právě tohle vůbec nechtěly. Píše li muž, pak si vzpomeň na Dr Plzáka. Ten radil všem, ale sám sobě poradit nedokázal a měl tuším čtyři manželství, která nedokázal udržet. Já mluvím ze zkušenosti a toho co mám ověřeno. Mluvit o všech variantách je nemožné, a proto řekneš li cokoli, může ti někdo říci, že je tomu jinak. Některá žena chce, aby ji chlap ovládal, některá chce vládnout a totéž platí pro muže. Jde o to, aby se sešli ti kteří k sobě patří a pak jsou spokojeni oba. Budeš li se řídit dle rad druhých, pak můžeš na to doplatit, protože mohou být opačného ražení než ty. Vždy vybírej dle sebe a nějaké rady druhých jen vyslechni. Jsi li sám rád ovládaný, nehledej stejnou, protože bude spoléhat na tebe, ty na ni a nikdo neudělá nic. Jsi li silná osobnost, pak hledej slabou, která tě bude potřebovat. Najdeš li silnou, budete se prát o to kdo bude vládnout.Vždy dle sebe, to je důležité. Najít sebe je však to nejtěžší, protože si člověk rád lichotí a potom se zařadí jinam, než přináleží.

MB

 

Má odpověď:

 

Slávo,

vše souvisí s hormonem testosteronem. Testosteron má totiž vliv i na duševní činnost – zřejmě má svoje receptory i v mozku. Jako samčí pohlavní hormon ovlivňuje samčí prvky chování – zvyšuje ctižádost, podněcuje dravost až agresivitu.


A aby se to nepletlo, i ženy mají testosteron. Testosteron vyrábí u žen kůra nadledvinek, ovšem v množství u žen přibližně desetkrát menším než u mužů. Všechny tyto hormony mají svůj anabolický efekt, různý podle typu tkání. Protože prvotním, přírodou naprogramovaným úkolem ženy je rodit děti a nikoliv podávat heroické fyzické výkony, směřuje anabolický efekt ženských hormonů především na tukovou tkáň.


(viz
http://www.kpo.cz/fyziologie/fyziologie05-3.htm )


Jinými slovy by silnější žena musela mít vyšší hladinu testosteronu jako slabší muž, musely by u ní tudíž převažovat samčí prvky chování ve vztahu k tomuto slabšímu muži a u slabšího muže samičí prvky chování ve vztahu k této silnější ženě, což se podle mne dostává do rozporu s přirozeným sexem. Přesto by mě zajímala tvoje zkušenost, zda i takové manželství může sexuálně přirozeně fungovat.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Ujasněme si pojmy. Co vlastně považuješ za tu sílu. Ze tvých řádek vyplývá, že máš na mysli sílu fyzickou. To by bylo o něčem jiném, než jsem předpokládal. Já myslel spíše na sílu osobnosti. On může být muž silný jako Herkules a přesto s ním může žena jako drobeček mávat a stejně tomu může být i naopak. Muž jako za groš kudla může despoticky ovládat ženu, která dokáže zdvihnout žebřiňák. Ono to není až tolik o tělesné síle a není to až tolik o hormonech, ale spíše o vlastnostech.Tohle by mohlo platit na závodišti, ale ne v lásce.Vzpomeň si na film s Helenou Růžičkovou ona amazonka a muž srágorka. Takových manželství je víc a mnohdy jsou lepší než ty ideální. A tak tě to řeknu po selsku."Kašli na teorie. Když najdeš tu pravou, poznáš to. " Když budeš vybírat dle uznávaných norem, nemusíš najít to, co ti bude vyhovovat a nakonec utečeš za dle norem ošklivou a s ní budeš šťastný. Poslouchej své srdce a ne rady druhých.


MB
 

Má odpověď

 

Slávo,

vyšší hladina testosteronu souvisí jak s vlastnostmi člověka (zvyšuje ctižádost, podněcuje dravost až agresivitu), tak s vyšší fyzickou sílou člověka (tj. tvorbou svalové hmoty) a tvorbou samčích pohlavních znaků člověka (např. v pubertě). Proto by manželka měla mít vždy nižší hladinu testosteronu než její manžel, větší síla muže zároveň dle mého názoru znamená jeho vyšší hladinu testosteronu v těle.


Zároveň bych nechtěl popřít sám sebe a myslím si, že souhlasím s tebou v tom, že i manželství by mělo být v ideálním případě založeno stejně jako celá ideální společnost na trvalé skutečné a svobodné jednohlasné dohodě, nikoliv na vládnutí a podřízenosti. To však neznamená stejný podíl obou manželů na tvorbě a obsahu této dohody, silnější manžel bude vždy mít větší podíl. Podle mne manžel-muž by měl být převážně moderátorem takovéto dohody, tedy jejím vedoucím činitelem. Použiji-li přirovnání, zajíc se musí dohodnout se lvem, nikoliv lev se zajícem. V případě nemožnosti dosáhnout dohody mezi manželi, která by měla být prvořadá a o kterou by se měli vždy snažit oba manželé, tím, že jeden nebo druhý ustoupí, má mít rozhodující slovo silnější muž.

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

To tvoje přirovnání mne skutečně rozesmálo. Díky. Ten zajíc se domluví, že bude dobrovolně sežrán. To je dobré. Já bych řekl, že velkorysost patří silnějšímu.


Když jsem byl ještě děcko, měli jsme souseda. Bylo mu hodně přes osmdesát a byl to takový lidový písmák a ten říkal."Žena musí vidět v manželovi samce a manžel v manželce samici. Potom všechno je jak má být." On měl jedenáct dětí a tak to bral vážně. Ten se nějaké testosterony nestaral. Byl havíř a prostě žil. Vůbec nechápal, jak se mohou lidí rozvádět. Všechno řešil rázně a tak jednou přišel s práce a jeho manželka neměla hotový oběd. Vymlouvala se na to že musela koze pro trávu a tak to nestačila. Neřekl ani slovo, vzal sekeru a kozu zabil se slovy. " A od teďka bude oběd včas. Manželku však za celý život neuhodil a jak jsem slyšel, ani se s ní za celý život nepohádal. On kdo o sexu příliš mudruje, ten většinou v sexu není k ničemu. A tak to nech nám dědkům a drž se raději praxe. Kolik testosteronu máš, tolik ho máš. Chceš li jej mít víc,pak si pěstuj sexuální fantazii. Nechoď na nudistické pláže protože tam bys vše viděl a ta fantazie by zanikla na úbytě.Ta je důležitější než ty hormony. Bez té jsi nahraný.


MB

 

Má odpověď:

 

V ideální společnosti bude rozum a pudy v souladu, toho lze dosáhnout evolučním zdokonalením člověka, které zároveň znamená v konečném důsledku absolutní rozumnost pudů, čili soulad všech a všeho, ke kterému dle mého názoru evoluce směřuje.


Jedinec totiž musí v zájmu souladu společnosti někdy omezit svou přirozenou (pudovou) tělesnou energičnost a někdy ji zvýšit tak, aby byla shodná, resp. stejná s jiným jedincem či jedinci, při evoluční dokonalosti bude tato změna (resp. vyrovnávání) jedincovi energičnosti (kinetické energie, hybnosti, vitality) plně regulována rozumem jedince jako pudem, tj. živelná a přesto v každé situaci správná.


Zároveň podle mého názoru chtění jedince (tedy jeho vůle, resp. rozum) je rovněž objektivně dané touto fyzikální energií čili pohybem mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Slávo,

v mém pojetí lze hovořit o rozumu jako o rozumovém pudu, který souvisí s určitou mírou evoluční dokonalosti jedince, což je zároveň v případě nedokonalého jedince příkladem rozpornosti pudů dokonce v rámci jediného živého organismu.

 

Rozumový pud znamená, že i rozum je jedním z pudů, který se proto vyvíjí živelně a člověk jej nemůže ovládnout, nýbrž rozum ovládá člověka.


Ještě bych chtěl poukázat na rozdíl slov rozumné (čili správné) a rozumové (čili správné nebo chybné, avšak rozumem regulované) jednání.

 

(viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=678 )

 

Má odpověď:


Jsem katolík, ale uznávám evoluční teorii, podle které existovaly v prvohorách z živých tvorů pouze živé buňky. Jak víme tyto živé buňky se až na pohlavní buňky, které zřejmě v prvohorách neexistovaly, množí dělením. To znamená, že se tato buňka rozdělí a z každé buněčné organely vzniknou dvě organely dvou nových buněk, např. z jádra buňky vzniknou dvě nová buněčná jádra apod.


Tyto buňky byly tudíž hermafroditní čili oboupohlavní, bylo v nich předurčeno jak budoucí mužské, tak i ženské pohlaví. S evolučním vývojem se dle současné evoluční teorie vyvinuly z těchto buněk pozdější samčí, samičí jedinci, kteří pak byli heterosexuální, homosexuální, popř. transsexuální či pedofilní. Výše uvedené sexuální úchylky jsou tak dle mého názoru evolučním pozůstatkem výše uvedených oboupohlavních buněk.


Lidově řečeno to, že dnes člověku není jasné, jakou má sexuální orientaci, je důsledkem toho, že jeho evoluční předchůdci byly oboupohlavní buňky. Postupem evoluce, tj. vývoje se z těchto obou pohlavních buněk utvářeli samčí a samičí jedinci, kteří zřejmě byli zpočátku více bisexuální než heterosexuální. K dnešním 4% homosexuálů ve společnosti tak zřejmě v průběhu vývoje musela vést cesta od 100% bisexuálních živých buněk v prvohorách, po 99%,98%,97%,96% bisexuálních živé tvory atd. až po 4% homosexuálních jedinců v dnešní lidské společnosti.


Lze uzavřít tedy, že homosexualita je dle mého názoru dějinným pozůstatkem (reliktem) evolučního vývoje života na Zemi. Říká, že když příroda někde ubere např. v evoluční zpozdilosti jedince v jeho homosexualitě tak jinde zase živému tvorovi přidá, např. v jeho evoluční předvyvinutosti v citlivosti k ostatním živým tvorům, v jeho rozumu, či učenlivosti či snaze něco v životě dosáhnout. Z toho tedy plyne můj vztah k sexuálním úchylkám, jestliže je homosexuální člověk v něčem pozadu, v jiných vlastnostech může být daleko přede mnou.


Z výše uvedeného plyne, že sexuální úchylky jsou podle mne důsledkem evoluční nedokonalosti člověka a jiných živých tvorů. Abychom je odstranili je tudíž nutno urychlit evoluci, tedy vývoj u tohoto živého tvora. Dle určitého názorového proudů vědců-evolucionistů se vyvinul člověk z opice a odlišil od ostatních opic nikoliv, protože by byl nějak lepší, ale protože jedl to, co jedl. Správnou stravou člověka trpícího nějakou sexuální úchylkou je tak teoreticky možno urychlit evoluci u jakéhokoliv živého tvora.

 

Podle mého názoru touto správnou stravou, urychlující evoluci sexuálně úchylného člověka a zbavující ho tak jeho sexuální úchylky jako evolučního pozůstatku prvohorních oboupohlavních buněk množících se pouze dělením, je jedení ze všech živých tvorů pouze rostlinných plodů a rostlinných semen. Jde o neověřenou vědeckou teorii, kterou je třeba v praxi teprve ověřit.


Když se mne zeptáte, proč jsem zveřejnil touto šíleně odvážnou vědeckou teorii, odpovím Vám, když mohu zachránit život jediného živého tvora na této planetě, učiním tak.

 

Není vůbec jisté, zda jedením rostlinných plodů a rostlinných semen spolu s přípustným množstvím minerálů, např. soli a vody se stane z homosexuála heterosexuál níže uvedeným urychlením opožděné evoluce, což je pouze má nepotvrzená exaktní teorie. Je však zcela jisté, že se zachrání mnoho životů živočichů a rostlin, hub (jedení rostlinných plodů a rostlinných semen je totiž přirozeným způsobem rozmnožování těchto živých organismů, přičemž nedochází k jejich usmrcení), kteří by byli jinak zabiti a snědeni, a tak přispějeme k laskavějšímu světu, ve kterém všichni žijeme. Tento laskavější a milosrdnější svět by měl být cílem jak pro heterosexuály, kterým z Vašeho pohledu zdánlivě nic nechybí, tak i pro homosexuály, kteří jsou spolu s těmito živočichy a rostlinami či houbami sice méně avšak také v dějinách terčem neustálých útoků a zabíjení ze strany silnější části společnosti.


Doplnění mé odpovědi:

 

quoted:

 

Post of Dalibor Grůza


[quote]Post of Dalibor Grůza


Můj názor na antikoncepci a předmanželský sex


Můj názor na antikoncepci a předmanželský sex vychází z mých dvou etických pravidel, tedy:

1.) nikdy nezabít žádného živého tvora, zejména člověka (ani sám sebe) a

2.) člověk má povinnost zabít co možná nejméně (tj. při ochraně života) živých tvorů, a aby přirozeně co nejméně cítili bolest.


Z tohoto pohledu předmanželský nechráněný sex představuje velké riziko pro život člověka vzhledem k dnešním pohlavním chorobám. A chráněný sex, resp. různé druhy antikoncepce způsobují zásadně zbytečnou, příp. předčasnou smrt pohlavních buněk, což podle mne představuje rozpor s výše uvedeným pravidlem č. 2.).


Rovněž pohlavní buňky jsou živí tvorové, mají nárok na život a přirozenou smrt. Jsou jedněmi z živých buněk člověka, které se plně obětují člověku, aby mohl žít. Slovy Bible, resp. Nového zákona jsou pro člověka milosrdným Samařanem (Lukáš 10:29-37), který po celý život člověka živí a sytí, jsou tedy jeho bližními.


Důsledek mých dvou pravidel lze shrnout jako láska ke všem živým tvorům, což je opět v souladu s Novým zákonem, protože láska podle něj je jediným platným zákonem.


Zároveň důsledek shora uvedeného pojetí chráněného sexu, resp. antikoncepce a nechráněného předmanželského sexu je shodný s katolickým pojetím, které zásadně (zřejmě vyjma krajní nouze) prosazuje pouze nechráněný (resp. bez antikoncepce) manželský sex.


Ideální chování jedince z hlediska výše uvedený etických pravidel č.1.) a č.2.), nezabíjí pohlavní buňky, které umírají přirozenou smrtí pohlavních buněk. To znamená:

- nechráněný sex (tj. bez antikoncepce či kondomu), který je zásadně možný z důvodu nebezpečí pohlavních chorob pouze při dokonalé věrnosti obou partnerů (otěhotnění je tak plánováno na základě plodných a neplodných dnů menstruačního cyklu), a nebo

- noční poluci.


Dále bych se chtěl věnovat případu krajní nouze:

- kdy jde užít chráněný sex (např. různé druhy antikoncepce či kondom) nebo

- masturbovat,

tedy se chovat v rozporu s výše uvedeným pravidlem č.2.), tedy zabít pohlavní buňky před jejich přirozenou smrtí. Je tomu tak tehdy nejsme-li již schopni vydržet psychický či fyzický tlak, který na nás vyvíjí naše tělo, případně prostřednictvím našeho okolí. Dochází tak k obětování pohlavních buněk za účelem záchrany jiných buněk našeho těla (např. mozkových buněk) a tím i našeho psychického zdraví, resp. našeho života.

   

u) Automat jako člověk nebo jako Bůh

   

Má reakce:

 

Člověku umožňuje vidět celou skutečnost její dvojí model, resp. obraz, a to rozumový model, který představuje pojmový obraz skutečnosti v mozku člověka, a citový model, který představuje tlaky skutečnosti v mozku člověka. Vidící automat by musel mít oba tyto modely, resp. obrazy skutečnosti jako člověk, nebo dokonalý rozum, který by musel umět spočítat rovnice o proměnných rovných nekonečnu (zřejmě 1 a 0 ve strojovém programovacím jazyku) nebo dokonalý cit, který by zachytil každý bod časoprostoru. Výše uvedený dokonalý cit a dokonalý rozum je vlastní podle mne pouze Bohu, pokud existuje. Viz http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=524068

 

Reakce Miloslav Bažant:

 

Dalibore.

Automat nikdy nebude jako člověk a dokonce ani jako zvíře. Aby takový mohl být, musel by získat bolest a příjemno. Jinak totiž nemůže dojít k samostatnému myšlení. Kdyby se vědě podařilo uskutečnit vjem bolesti, a v okamžiku mizení bolesti, aby cítil příjemno, začne samostatně myslet, ale ztratí vše, co je na něm cenné, čili spolehlivost a přesnost. Pokud by mohlo dojít k propojení smyslových informací slovem do jednotné sítě,  počítač by získal duši a uvědomoval by si logiku vlastní existence. To však mám takový dojem, nejde splnit, a kdyby to šlo, pak vznikne pouze napodobenina člověka, navíc mnohem nedokonalejší, než je člověk sám. Tím nejlepším je dle mého názoru symbioza člověka a počítače, přičemž spolehlivost a přesnost je přednost, které využívání je pro člověka nanejvýš výhodné.


MB

   

v) Můj Bůh je soulad všech a všeho

   

Máme zde velikonoce, a proto bych rád pojmenoval svého Boha:


Mým Bohem je soulad všech a všeho, nebo-li skutečná a svobodná dohoda všech živých organismů, resp. tvorů o všem živém i neživém. Pouze tomuto Bohu se cítím povinován poslušností.


Tento můj Bůh má mnoho společného s křesťanským Bohem, s hinduistickým i buddhistickým Bohem, s Bohem konfucianistů, zároveň má řadu shodných rysů s Bohem muslimů a židů. Tento můj Bůh je v rozporu s nenávistí, hanobením ras, národů či přesvědčení, diskriminací na základě jakýchkoliv daností živých tvorů, se svévolným usmrcováním jakýchkoliv živých tvorů, a to i v případě, že je toto nesouladné jednání prosazováno jakýmkoliv shora uvedeným náboženstvím či jinou skupinou, i když i s těmito nesouladnými skupinami je třeba se v ideálním případě skutečně a svobodně dohodnout.

 

Doplnění mé odpovědi:

 

Je-li Bůh dokonale dobrý, jak potom odůvodnit zlo ve světě. Podle mne Bůh miluje hru (člověka stvořil ke svému obrazu, aby ho mohl sledovat jako hru v divadle, o které dopředu nevíme, jak dopadne a jejíž výsledek nejsme schopni dopředu ovlivnit). Bůh je však všemocný a vševědoucí, např. jako divák výše uvedeného divadla nebo jako hráč karet vždy dopředu ví, jak daná hra dopadne, protože vidí všechny karty všech hráčů, resp. do mozku všech herců a může jako všemohoucí Bytost tuto hru vždy ovlivnit, aby proběhla, jak si přeje. Pak však nemůže hrát žádnou hru, protože by dopředu znal a mohl ovlivnit její výsledek. Protože je však všemocný a miluje hru, může rovněž na určitou dobu omezit své schopnosti na úroveň obyčejného hráče, obrazně řečeno může na chvíli zavřít oči své všemocnosti a vševědoucnosti a užívat si hry jako obyčejný člověk, zvíře či jiný živý organismus. Jakmile je hra příliš nebezpečná vždy může otevřít tyto oči vševědoucnosti a všemocnosti a zasáhnout do hry jako deus ex machina v starověkých řeckých dramatech a přimět dějiny vrátit se na cestu (evoluci) k souladu všech a všeho.

 

w) Má politická ekonomie

 

Na všechny živé tvory a jejich společnost je dle mého názoru nutno nahlížet jako na energetické spotřebiče, jehož příkladem je např. spalovací motor automobilu. Z tohoto pohledu je třeba u člověka a jeho společnosti rozlišovat jejich výkon P=W/t, tedy jimi vykonanou práci za jednotku času, jehož jednotkou je Joule, jejich účinnost U=P´/P, kde P´ je výkon a P příkon, jejíž jednotkou je Watt, a jejich škodlivost a užitečnost, tedy škodlivý výkon zbytečných srážek na jednotku jejich celkového výkonu a užitečnost jako jejich ostatní výkon.

Z tohoto pohledu je možno říci, že v případě lidské společnosti, kde jednotlivé lidi chápu jako součástky shora uvedeného energetického spotřebiče, resp. spalovacího motoru, z evolučního hlediska lze hovořit o dvou základních krajních stupních této společnosti: 1.) o diktaturní společnosti založené na diktátu nejsilnější společenské skupiny, tedy absolutní nesvobodě a 2.) o smluvní společnosti založené na svobodné a skutečné dohodě všech jejích členů o všech jejích otázkách, tedy absolutní svobodě. Reálná společnost je pak vždy určitým kompromisem mezi shora uvedenými extrémy.


S mírou zvětšující se svobody průměrného člověka v rámci určitého stupně evoluce společnosti roste i jeho výkon, avšak jestliže jde o člověka s vysokou mírou zbytečně konfliktního (srážlivého) výkonu na jednotku tohoto jeho celkového výkonu, roste rovněž konfliktnost této společnosti. Jinými slovy tato společnost se vyznačuje vyšší mírou práce, ekonomického produktu avšak i zločinnosti jejich členů.


Proto je možné zvětšovat míru smluvní svobody společnosti a výkonu jejích členů (v konečném důsledku jde o řešení všech otázek společnosti pouze na základě svobodné a skutečné dohody všech jejích touto otázkou dotčených členů) pouze s poklesem zbytečně konfliktního výkonu jejího průměrného člena na jednotku jeho celkového výkonu.


Toto zvětšování celkového výkonu určité lidské společnosti s poklesem míry zbytečně konfliktního výkonu na jednotku tohoto celkového výkonu členů této lidské společnosti je zajištěno buď nevědomky evolučně, kde složitější vynálezy založené na dokonalejším poznání přírodních zákonů jsou možné pouze při zvětšení kooperace (resp. organizovanosti, nekonfliktnosti) členů lidské společnosti, nebo je řízeno vědomě, Bohem či jinak, kteří zajišťují, aby člověka napadly objevné myšlenky pouze s poklesem míry jeho zbytečně konfliktního výkonu (resp. s růstem míry organizovanosti) na jednotku celkového výkonu průměrného člověka určitého dějinného stupně společnosti.


Budu-li mluvit jmenovitě pak: Od starověku, středověku, až po novověk dochází k zvýšení míry svobody společnosti, kdy ustupuje diktatura ve prospěch svobodné a skutečné dohody jejich dotčených členů o všech otázkách této společnosti. V dřívějších dobách, kdy lidstvo se vyznačovalo větší mírou konfliktního výkonu na jednotku celkového výkonu všech jeho členů, převažovala nutnost diktatury nad svobodou, protože zvětšující se výkon členů určité společnosti spojený s větší mírou jejich svobody byl automaticky provázen rovněž vyšší mírou jejich konfliktnosti, resp. množství válek a jejich zločinnosti. Tato míra konfliktního výkonu všech členů společnosti k jejich celkovému výkonu se evolučně zdokonaluje, resp. zmenšuje, což je zajištěno zkušeností člověka z proběhlých konfliktů, neboli neviditelnou rukou (dá se říci trhu ve všech oblastech lidské činnosti) postupně slaďujícího chod tohoto zprvu velmi nedokonale (vysoce ztrátově) fungujícího energetického spotřebiče, resp. spalovacího motoru, tvořeného všemi lidmi, resp. živými tvory. Proto v současnosti je míra diktatury v demokratické společnosti omezena pouze na zákon přijímaný většinou členů společnosti s akcentem na nedotknutelnost a rozšiřující se privátní sféru členů této demokratické společnosti, tedy jde o rozšiřující se sféru života založeného pouze na svobodné a skutečné dohodě členů této demokratické společnosti oproti diktatuře společnosti.

 

Obecnou češtinou lze na základě shora uvedených fyzikálních definic říci, že:


1) Čím je ve společnosti menší celková zločinnost, tím může být její politické zřízení svobodnější, a tím je větší roční hospodářský přírůstek (ekonomický produkt) této společnosti.


2) Čím je ve společnosti větší celková zločinnost, tím je její politické zřízení nesvobodnější (diktátorštější), aby omezilo tuto její zločinnost a zajistilo její bezpečnost, a tím je z dlouhodobého hlediska menší roční hospodářský přírůstek (ekonomický produkt) této společnosti.


3.) Celková zločinnost ve společnosti je pak podle mne dána buď evoluční (vývojovou) nedokonalostí mozků členů této společnosti (podle mne s rostoucí zkušeností člověka klesá jeho zločinnost, roste jeho svoboda a roční ekonomický produkt od pravěku, přes středověk až do novověku) nebo sociálními otřesy, které způsobují náhlý pokles životní úrovně (resp. ročního ekonomického produktu) této společnosti např. v důsledku války, přírodní katastrofy (viz nacismus a komunismus, či válka gangů v zatopeném New Orleansu).

 

Příkladem aplikace mé politické ekonomie je můj příspěvek do diskuse na:

http://www.novinky.cz/diskuse?id=134886&articleId=/clanek/136005-srbsko-navrhlo-rozdelit-kosovo-na-albanske-a-srbske.html§ionId=742 .
 
Jde zde o článek na téma: Srbsko navrhlo rozdělit svou bývalou provincii Kosovo podél etnických hranic mezi většinové Albánce a menšinové Srby. Návrh byl předložen OSN, uvedla v pondělí srbská média. Kosovo se od Srbska odtrhlo minulý měsíc.


Podle mne je třeba vždy v politice zohlednit hledisko poklesu zločinnosti určité společnosti. S poklesem zločinnosti ve společnosti Srbů a Albánců v Kosovu souvisí růst svobody a ekonomiky v Kosovu, a to jak u Srbů, tak i u Albánců. Pokles zločinnosti v Kosovu zajistí podle mne pouze jeho rozdělení na Albánskou a Srbskou část s tím, že dojde k výměně obyvatelstva na základě dohody konkrétních Srbů v albánské a Albánců v srbské části Kosova, jejímž garantem bude OSN.

 

Dalšími příklady aplikace mé politické ekonomie může být náhled na situaci v Izraeli:


V Izraeli je nutný pokles zločinnosti ze strany Palestinců i Izraelců, Palestinci musí v budoucnu uznat židovský stát, vytvořit vlastní stát, zavést demokracii, posíli